Svačinka

 

x

Svačinka

Pondělí

K nám do firmy nastoupila nová kolegyně. 

Dveře kanceláře šéfa, pana Štědrého, se otevřely tak zprudka, že jsme málem přišli šokem a úlekem o pár nových monitorů. Vyšel vzpřímeně následován vystrašeně se rozhlížející slečnou v růžovém vytahaném svetru s károvanou delší sukní a mastnými černými dlouhými vlasy. Měla výrazné lícní kosti, skoro bych řekla, že byla vidět i lebka prosvítající její světlou kůží. Modrošedivé oči mrkaly vystrašně po zvednutých hlavách, které jsme měli všichni vystrčené z kójí našich kanceláří. Museli jsme vypadat jako zvědavé surikaty.

,,Dámy a pánové, představuji vám novou podporu našeho týmu – je to nový finanční analitik Štěpánka Zlesová. Prosím, abyste k ní byli všichni vstřícní. Je to její první práce ve firmě jako jsme my. Vzpomeňte si, jaký byl váš první den zde!“založil si ruce za záda a houpal se při svém proslovu dopředu a dozadu, jak mu tlusté tělo dovolovalo.

Kanceláří se rozlehlo přitákávání. Jen jsem se trochu skrčila za mini zídku kancláře, hodila pohledem po starší kolegyni Markétě sídlící napravo a protočila oči. Jen se bezhlasně uchechtla až jí ve slunci zazářily zlaté naušnice, které byly jejím poznávacím znamením.

,,Jsem ráda, že souhlasíte a proto poprosím naši milou Martinu, která má čas protáčet oči, aby ji tady provedla a ukázala ji její kancelář po Davidovi. Děkuji a teď do práce!“uchechtl se pan Štědrý a než jsem stačila zareagovat, byl zpět za dveřmi své kanceláře. Netušila jsem, jak to dělá. Jak může všechno i za zdmi vidět.

Markéta se rozesmála přes celou kancelář a já se jen zvedla ze židle, abych přijmula trest.

Štěpánka tam pořád stála bez hnutí. Jen těkala očima po každé hlavě, které stále nakukovaly z kójí. No, doufala jsem, že se nesloží ještě před obědem.

,,Já – já.. jsem moc ráda, že jsem tady s vámi všemi.“promluvila do ticha, které doplňoval jen Markéty utichající smích. Měla vysoký pisklavý hlas. Uklonila se všem, rychle se vztyčila a rozběhla se směrem ke mně. Proběhla kolem mé kanceláře nalevo do Davidovy bývalé kanceláře a ztratila se za rohem. Tím mě i ostatní překvapila. Jak mohla vědět, že je tohle její kancelář?

,,Já – já jsem se tu stavila už o víkendu, abych se podívala, zda se mi sem vejde můj počítač, takže vím, kde mám kancelář a i kde je všechno ostatním!“najednou zprudka vykoukla z kanceláře mým směrem a s jiskrou v očích mrkla. ,,Takže mi to tu nemusíš ukazovat, Martino.“ A opět se ztratila za zdmi kóje. Bylo slyšet, že tam něco vytahuje ze sáčků. V kójích okolo bylo takové ticho, že by se dalo krájet. Ani nevím, zda byl ve vzduchu cítit strach nebo napětí či co – ale ne! Najednou mi to došlo! Byla to vůně čerstvého skladkého pečiva! To byla ta vůně!

,,Prosím, pojďte si nabídnout! Pro všechny jsem připravila menší svačinku na uvítanou!“vyskočila zpět do chodby mezi nás s dvěma velkými talíři obloženými sladkými koblihami, dortíky, bábovkou a donuty.

,,Neváhejte! Velmi ráda peču, ale sama to všechno nesním! Pojďte si nabídnout!“přešla rychlými kroky dozadu ke stolu, kde máme kávovar. Všechno položila bez problémů a aniž by jí něco spadlo. Poté se skoro jako tancující baletka otočila, mastnými vlasy se otřela o sluneční paprsky, které prosvítaly dovnitř okny a opět se uklonila: ,,Nenechte se pobízet! Snídaně je základem každého dne!“

Vůně byla neskutečná. V paprscích slunce se vše krásně lesklo, svítilo a dodávalo sladkostem ještě větší lahodnost. Dál nemusela pobízet. Všichni z kanceláře jsme se rozběhli k talířům. Neváhali jsme a brali to skoro po třech.

Já teda ne. Nejsem zrovna nejhubenější, takže jsem si vzala jeden donut posypaný jakýmsi karamelovým posypem s kokosem a spokojeně jsem se usadila do své kanceláře. Štěpánka mi vážně zpříjemnila den – nejen tím, že ji nemusím nikde provádět, ale i tou skvělou sladkostí!

Úterý

Štěpánka mezi nás zapadla rychle. Na to, že je u nás druhý den, nemůže to být lepší. Nejen že zpřístupnila svými počítačovými kouzly nějaké servery, které jsme potřebovali – na finančního analitika toho věděla až moc!, ale taky si dovolila nám opět donést skvělou snídani!

Tentokrát udělala vlastní brownies s karamelem a bílou čokoládou. Z tří plných plechů nezbylo vůbec nic!

Neodolala jsem se a ke své nechutné černé kávě – ano, k hubnutí patří vynechat cukr a mléko – jsem si dala dva kousky těch úžasných brownies. Neodolala jsem. Proč taky? Celá kancelář si dává – já si přeci musela dát taky! Navíc budeme tlustí všichni a ne jen já.

Nemohla jsem se nabažit. Ale chuť skvělá a neodolatelná, že.. ano, kdyby zbylo, dala bych si ještě kus!

Během dvaceti minut, kterých jsem koukala do monitoru a snažila se přijít na to, jak nabídnout naši nabídku nové firmě, jsem začala cítit únavu. Přesně tohle jsou ty debilní hubnoucí praktiky!

Přestanete snídat a, když už si dáte jen něco malého k snídani, už po jídle usínáte!

Zavrtěla jsem zprudka hlavou, abych se znovu soustředila na práci. Jen jsem mrkla, už jsem cítila, jak mi víčka padají k zemi. Jen tak-tak jsem se zastavila nad klávesnici!

Pomalu jsem se rozhlédla napravo, zda mě neviděla Markéta – ta, ale měla spoustu práce s lakováním svých nehtů na černo. Přetočila jsem se nalevo a potkala se očima se Štěpánkou. Dlouhé bledé prsty měla položené na klávesnici, hlavu pootočenou mým směrema, stále mastné vlasy jí padaly na stůl a potutelně se usmívala až jí přes spodní ret vykukoval jeden špičák. Ona mě viděla! A já si připadala tak trapně!

Postavila jsem se. Potřebuju si opláchnout obličej studeno vodou! To je ono! Nemůžu tady přeci spát. Co kdybych přišel Štědrý a viděl mě? To by byl průšvih! Udělala jsem krok ze své kanceláře, když mi do cesty nečekaně vešel Kamil – z první kóje vepředu.

,,Štěpánko! Měl bych na tebe žádost! Mohla bys mi upéct do zítra, pokud to budeš stíhat, nějaké ty skvělé koblihy, cos tu měla v pondělí? Chtěl bych je dovézt rodině!“

Dál jsem neposlouchala, navíc by to bylo neslušné a vydala se směrem na wc na chodbě.

Bílá místnost s děsivým počtem zrcadel. Světla tak bílá a tak prudká, že na sobě vidíte všechno, i to, co při jiném světle nepoznáte – nemluvím jen o vousech nad rty, či černých tečkách nebo beďarech, ale toho tuku všude. V oblečení vypadáme dobře. Přijdete do takového místa a najednou to vidíte – nemáte hubené ruce, ale tlusté suky tvrdého salámu! Nebo se objeví dvojitá brada, o které jste nevěděli!

A co teprve to nafouklé břicho, které se snaží procpat ven košilí, kterou drží statečně jen a pouze knoflíky?

,,Jsem nechutná!“procedila jsem skrze zuby a začala si vyčítat ty brownies. Sklonila jsem hlavu, abych se nemusela dívat na ten nechutný odraz. Pustila jsem vodu a musela ještě ironicky poznamenat: ,,Nejen nechutná, ale kvůli své chuti po sladkém i unavená, sakra!“ A chrstla jsem si studenou vodu do obličeje.

,,Nejsi nechutná. Jsi krásná, Martino.“promluvil za mnou Štěpánky hlas. Nadskočila jsem tak vyděšeně, že jsem vykřikla. Otočila jsem se k ní. Dívala se na mě s jedním koutkem rtů zvednutým, oči schované pod vlasy. Vypadala stydlivě.

Cítila jsem zlost. Jak se sem dostala, proč jsem jí neslyšela a jak dlouho už tady je?

,,Nech mě být. Prosím,“otočila jsem se zpět ke svému odrazu. Vadilo mi, že mě někdo slyší a vidí v tomhle stavu. Cítila jsem, jak mi vbíhají slzy do očí.

,,Chtěla bych vypadat jako ty, Martino,“promluvila do dalšího ticha. ,,Jsi krásná.“

Nadechla jsem se, abych jí vmetla do tváře, aby vypadla pryč a nechala mě samotnou, ale zpoza dveří se ozval dusot, poté se zprudka rozrazily dveře a dovnitř vběhla Jana z personálního oddělení. Překvapeně se zastavila, na svých velkých ústech měla položenou ruku, podívala se na nás obě a poté začala i přes ruku na ústech zvracet. Vyletělo to z ní jako špunt ze šampaňského. Všechny barvy duhy –od zelené (to bylo to sypání ze včerejších koblih) přes modrou (náplň do donutů) až po rudou. Vonělo to sladce ne kysele. Ale pak jsem si uvědomila, že ta rudá není žádná poleva, ale je to krev. Místnost se začala plnit železitou vůní. A z Jany to nepřestávalo létat ven. Padla na tlustá kolena tak silně, že zaduněa zrcadla. Zněla jako pářící se kočky. Slzy jí smáčely tvář, rozmázavaly makeup a dělaly z ní příšeru.

,,To bude dobré, Jani. To musí ven!“zareagovala Štěpánka a usadila se k ní na zem. Pomohla jí na nohy jako by Jana nic nevážila. Jana byla nejtlustší z naší kanceláře – pokud jde o ženy. ,,Pomůžu ti, nepřestávej!“ A odtáhla ji do jedné kabinky, kde blicí tanec pokračoval.

Nemohla jsem se přestat dívat na tu změť jídla a krve na bílé podlaze. Vypadalo to jako umělecké dílo, kdyby to teda nevyšlo z Jany.

Středa

Dozvěděla jsem se, že Jana se vyblila zpodoby a Štěpánka jí pomohla dojet k lékaři. Upřímně i přes to, že mě Štěpánka včera viděla v té nejhorší chvíli a měla jsem na ni vztek, jsem musela přiznat, že to, co pro Janu bylo neskutečné.

Jany místo v kóji dneska bylo prázdné a u stolečku s kávou a další porcí sladkých palačinek od Štěpánky, co udělala, se nemluvilo o ničem jiném. Tedy ne jen o Janě, ale i o tom, jak statečné musely být úklizečky, které se daly do úklidu toho, co po Janě zbylo. To byly hrdinky včerejšího dne.

Když jsem usrkávala kávu – opět jen černou a hnusnou a nedopřála si ani jednu palačinku, přemýšlela jsem nad tím, zda nebylo něco špatného v tom těstě či polevě, co udělala Štěpánka. Ale hned jsem zavrtěla hlavou. Rozhlížela jsem se po spolupracovnících, kteří si brali jídlo po třech a nikdo jiný kromě Jany nechyběl. Nemohla to tedy být otrava. Prostě jí to nesedlo.

,,Jana je teda na nemocenské?“polkla jsem černou tekutinu a rozhlédla se snídajících spolupracovních kolem sebe. Markéta, která si zrovna odkašlala až jí od pusy odletěla sprška moučkového cukru, přikývla a s plnou pusou řekla: ,,Ano, Štěpánka říkala, že doktor, co Janu ošetřoval, nebyl moc nadšený z té krve, co vyzvracela a nechal si ji ještě dneska v nemocnici na pozorování. Ale po prvních testech nebyla v ohrožení života.“

,,Štěpánka je fakt super, že tam s ní byla.“potvrdila jsem a sledovala jsem odraz v kávě.

,,Ano, Štěpánka je super. Divím se, že Janu unesla až do auta. Dokonce ani nechtěla, abychom jí pomohli!“rozesmál se David a poplácal se po svém pivním pupku.

,,Ale co teprve tahle domácí mangová marmeláda od Štěpánky! Ta je super!“

Odešla jsem, protože se mi začal stahovat žaludek, když mluvili o jídle. Vešla jsem do kóje a překvapeně se zarazila. Na stole před klávesnicí jsem měla položený úplně totožný donut, který jsem měla v pondělí. A u něj vzkaz na žlutém lístečku: Omlouvám se za včerejšek. Štěpánka

Otočila jsem se k její kóji, ale ta byla prázdná.

Pousmála jsem se. Neměla bych se na ní zlobit. Každý se vidíme jinak. Já jsem nechutná tlustá bečka a nevidím se krásná. Ona jen řekla svůj názor. Musela jsem to přijmout. Lísteček jsem si založila do šuplíku stolu.

Hladově jsem se zadívala na donut. Voněl tak lahodně. Žaludek byl rozhodnut. Zavřela jsem oči, zprudka do plic vdechla vůni donutu, otevřela šuplík a poslepu ho hodila rovnou za lístečkem.

Čtvrtek

Kancelář byla dneska podivně prázdná. Napočítala jsem asi devět prázdných kójí ze třiceti. U stolu s kávou ležely už dva prázdné talíře od sladkých croiassantů, jeden stále v obležení. Markét si dávala na talířek už třetí.

,,Teda, tady je to dneska nějaké mrtvé. Že by se covid vracel zpět?“přistoupila jsem blíž, abych si nalila trochu kávy. Markét se jen pousmála, tentokrát polkla než odpověděla: ,,No, většina to svádí na chřipku, ale já si myslím, že se jim prostě nechce makat.“ Většina spolustojících jen s plnými ústy příkývla.

,,Takže jsme vlastně elita, která drží tuhle společnost, co?“vmísila ke k nám blíž Štěpánka stojící za mnou. Jen jsem se pousmála a udělala jí místo vedle mě. Popostrčila jsem Markét. Překvapeně jsem vykulila oči. Když jsem do ní vrazila bokem, zabořila jsem se tukových váčků jako mám já. Možná trochu větších. Nenápadně jsem zvedla hrnek ke svým ústům, abych se mohla podívat na její tělo znovu. Ano, teď jsem to viděla v plné kráse. Markét vždy nosila vytahané sukně a vytahané svetry, teď ale nebyly tak volné. Ona se zakulatila! A jak! Její oblíbené náušnice visely na vytahanějších lalůčcích, dokonce jsem takhle zblízka viděla i podbradek! Až jsem si to styděla připustit, ale ona byla tlustší jak já! Ani jsem si nevšimla, že by to tak přeháněla s tím jídlem. I když...

,,Ano, jak říkáš – elita!“vyprskla kus těsta Markét. Všichni u stolku se rozesmáli.

,,Jsme tak šťastní po těch tvých snídaních, že se pořád smějeme, Štěpánko!“

,,Tohle nám tu chybělo. Někdo, kdo by se o nás takhle staral!“

,,Ano, měla bys mít pekařství!“

Kolegové se skoro překřikovali, aby Štěpánku pochválili. Ona se jen schovávala za vlasy a pousmívala se.

,,Když dovolíte, zmizím – káva začíná působit.“odložila konečně Markét talíř a prošla kolem nás směrem ven k záchodům.

,,Taky mě omluvte.“Štěpánka odložila svůj hrnek a taky se vydala stejným směrem jako Markét.

Seděla jsem v kanceláři, koukala do monitoru a snažila se něco dělat. Pořád mi nešlo na mysl, jak mohla Markét tak ztloustnout. Přemýšlela jsem nad tím možná až moc. Každý může ztoustnout, je to jen otázka těla. S Markét jsem nikdy nemluvila o hubnutí či váze. Možná spadá do té skupiny lidí, co rychle naberou a pak to zase rychle shodí.

Někdy jsem si říkala, že by bylo lepší, kdybych se s tím někomu svěřila. Jak mě štve, že ať dělám, co dělám, jsem stále taková, jaká být nechci. Ale koho by to zajímalo?

Jdi do fitka. Nejez maso. Nejez chleba. Nejez housky. Buď vegetarián. Znáte to.

Ale třeba by mi mohla Markét – když jsem se přetočila nevědomě k její kóji, došlo mi, že je stále prázdná. Na hodinách bylo 10:20. To už byla hodinu na wc? Nestalo se jí něco?

Po zátylku mi přeběhla husí kůže. Netušila jsem, kde se vzala, ale otočila jsem hlavu nalevo – Štěpánčina kóje byla taky prázdná.

Místnost byla prázdná. U umyvadel nikdo nebyl. Vešla jsem dovnitř, abych viděla i ke kabinkám. Tři ze čtyř byly otevřené a prázdné. Ta poslední byla zavřená. Světlo nad ní podivně blikalo.

Udělala jsem jeden tichý krok blíž ke kabinkách a zaposlouchala se. Přes tlumené hučení klimatizace jsem slyšela podivné vzdychání a něco podobné mlaskání.

,,Markét? Jsi tady?“odkašlala jsem si statečně a zvyky rázem utichly. Světlo nad kabinkou v tu samou chvíli přestalo blikat.

V tichosti a bez dechu jsem stála ještě minutu. Udělala jsem další krok.

,,Markét?“

Záchod někdo spláchl. Málem se mi zastavilo srdce, jak jsem se lekla. Tělo chtělo utéct, ale mysl chtěla vědět, kdo je tak neslušný, že ani neodpoví na dotaz. Dveře se otevřely až bouchly o stěnu vedle. Přikrčila jsem se. Místnost se topila v napětí jako by měl přijít nějaký útok. Moje tělo to cítilo.

,,Pročpak ji hledáš, Martino?“vykoukla zpoza dveří Štěpánka. Její oči svítily. Přímo zářily!

Vytančila z kabinky. Vypadala spokojeně. Skoro bych řekla uspokojeně! Nebo že by byla něčím nadopovaná?

,,Hm? Tak proč?“přešla k umyvadlům, aniž by se na mě přestala dívat skrze odraz. Nemrkala.

,,Před hodinou odešla a ještě se nevrátila. Nebyla tu náhodou s tebou?“přetrhla jsem náš oční kontakt a podívala se ke kabinkám, které zely prázdnotou.

,,Nebylo jí dobře. Povídaly jsme si, ona pak dostala strašný průjem a odešla domů. Právě jsem to šla říct Štědrému.“vypla vodu a oklepala si ruce.

,,A proč se nestavila pro své věci v kóji?“

Štěpánka se rozesmála. Ten smích nebyl milý, skoro bych řekla posměšný. Otřela si zbytek vody do svetru a přešla dvěma kroky rovnou ke mně. Naklonila se mi k uchu a zašeptala: ,,No, řekněme, že jí sračka trochu popohnala. Nikdy jsi průjem neměla? Myslím si, že věci jsou to poslední, co tě zajímá.“

Pak kolem mě prošla, stále se uchechtávající.

Když za sebou zavřela dveře, pocit strachu odešel. Na jednu stranu to, co říkala, dáválo smysl. Ale kdyby šla domů, nepotřebovala by klíče? Nebo snad stále bydlí s tím nerdem, co sedí doma a vydělává hraním her? Nebo snad šla k doktorovi? A proč tu byla Štěpánka tak dlouho?

Nebo jsem byla tak zabraná do svých myšlenek a práce tak moc, že jsem ji neslyšela přicházet už dříve?

Světlo nad zadní kabinkou jednou zablikalo a já vyděšeně vykřikla. Hned jsem se chytla za ústa a doufala, že to nikdo neslyšel. Nadechla jsem a vydala se směrem ke kabince.

Musela jsem se podívat. Nevím, proč, ale prostě jsem musela. Kabinka byla prádná a naštěstí čistá. Pokrčila jsem rameny a už už se otáčela směrem pryč, když jsem si všimla, jak se něco blýsklo na zemi těsně u stojanu na štětku.

Vešla jsem a sehnula se pro to. Byla to Markétina zlatá náušnice.

Pátek

Po covidu, který už je nějaký ten měsíc za námi, si většina kanceláře vždy bere v pátek homeffice. Já, jelikož jsem si zničila domácí počítač, čekám na další výplatu, jsem nucena sem na těch osm hodin přijít.

Ironicky je nás tu jen pět – já, Štědrý, David, jedna holka z účtarny, které nemůžu přijít na jméno a Štěpánka.

Dnešní snídaní byly pudinky všech chutí a barev. Dokonce i Štědrý vyšel ze své kanceláře, aby s námi posnídal. Já si opět dala jen kávu. Postávala jsem u nich a nenápadně pokukovala po Štěpánce, která stála vedle Štědrého a bavili se o složení toho, co jedli. Upřímně jsem si nemyslela, že Štědrého může zajímat kalorický příjem, když sám toho zhltne za čtyři, ale spíš ho zajímala Štěpánčina prsa, kterými se pyšnila pod svetříkem.

Štěpánka na sobě asi ucítila můj pohled a zadívala se na mě. Štědrý se též otočil mým směrem: ,,Ale, Martino, neříkejte mi, že vy si nedáte tuhle sladkou bombu, co pro nás Štěpánka udělala!“otočil se ke mně celým tělem.

,,Ne, děkuji. V pátek si dávám jen kafe. Někdy je třeba si udělat půst.“napila jsem se rychle kafe a doufala, že tahle konverzace rychle skončí.

,,Hm, máte pravdu. Někdy je potřeba si trochu odpustit.“poplácal se po svém velkém pupku s úsměvem. ,,Ale kdyby tyhle věci nebyly tak dobré, co?“ Ostatní se taky rozesmáli. Jen Štěpánka se po mě dívala s nenávistí. Opustila jsem náš kroužek, co nejrychleji to šlo.

Otevřela jsem šuplík a málem umřela. Já zapomněla na ten donut! Vypadal pořád dobře, ale ta plíseň na každém kousku karamelu nahoře už moc ne.

,,Sakra.“sykla jsem a s odporem se po něm natáhla, rychle ho vytáhla a hodila ho do koše pod stolem.

,,Tys nesnědla můj dárek pro tebe,“ozval se mi nad hlavou Štěpánky hlas. Cukla jsem se sebou a pozvedla hlavu. Rukama se držela nízkých zdí mé kóje a koukala bez mrknutí do koše.

,,Ano, zapomněla jsem na něj. Neber to nějak zle, prosím! Jen jsem zapomněla, že jsem si ho uklidila na později. Jsem hlava zapomnětlivá a -,“ sypala jsem ze sebe věty a snažila se z toho vykroutit.

,,Tobě to nechutná?“obořila se na mě a já si všimla, jak zarývá nehty do kóje. V očích měla šílenství.

,,Chutná, ale říkám ti, že jsem zapomněla.“

,,Ne – tohle, ne -,“zasyčela. Já se postavila tak prudce, že Štěpánka odskočila do chodby jako kočka. ,,Musím se jít umýt. Promiň.“ proběhla jsem kolem ní pryč z kanceláře.

Na záchodě jsem se posadila do zadní kabinky a zamkla za sebou. Skvělý. Teď proti mně poštve půlku kanceláře. Ale dost mě děsil ten pohled v jejích očích. Proč tolik nenávisti?

Najednou mě probudil z myšlenek zvuk dveří. Někdo vešel a hned je za sebou zamknul. Zevnitř. Sakra. Ztuhla jsem.

Slyšela jsem pomalé kroky, které se blížily. Ani jsem nedýchala.

,,Štve mě, že jsi přestala jíst jako ostatní, Martino,“ozval se Štěpánky hlas. Ale byl trochu jiný – hlubší a sebevědomější. Tušila jsem, že to bude ona. ,,Byla jsi tou nekrásnější ze všech. A kdybys jedla dál, byla bys ještě hezčí!“pokračovala. Co to s ní je? To se zbláznila? Strach zmizel a nahradil ho vztek.

Uslyšela jsem zvuk trhající se látky. Poté zvuk lámající se větve. Divné zavrčení.

,,O čem to mluvíš? A co tady sakra děláš?“odemkla jsem dveře a vylezla ven.

To, co jsem spatřila před sebou už nebyla Štěpánka. Stála přede mnou zrůda. Měla čtyři dlouhé černé nohy podobné pavoučím. Další dvě ostrými pařáty zakončené nohy jí trčely ze zady. Ruce, které bývaly lidské, měla opřené o zem. Drápy se otírala o dlaždičky na zemi a vytvářela na nich hluboké rýhy.

Tvář měla rozšklebenou, plnou ostrých zubů. Místo dvou modrošedivých očí, měla čtyři. Vlasy jí poletovaly v neexistujícím větru a objímaly stropnice. Oblečení, rozervané na kusy, leželo pod jejích nahým tělem.

Zadek velký a chlupatý jako čmelák. Břicho hubené, skoro lidsky bledé, prsa macatá, obrovská, lidská. Udělala ke mně pomalý krok, čimž mi odhalila i přirození. Obrovské pysky, naběhlé a natěšené. Porostlé stejný chlupy jako zadek. Byla vlhká. Nazelená tekutina jí stékala po prvním páru nohou dolů.

Chtěla jsem začít křičet. Ale jediné, co jsem dokázala, byla padnout na zadek. S otevřenou pusou jsem se dívala na to, co bývalo stydlivou novou spolupracovnicí.

,,Kdybys celou dobu jedla tyhle moje sladkosti jako všichni ostatní,“pootočila hlavu, aby vytáhla jedním pařátem můj donut, který asi vytáhla z koše a podala si ho do předních pařátů. ,,...Nemusela bych si tě nechávat jako poslední chod, Martino.“

Poté si strčila donut do svých útrob, aby ho namočila do šťáv. Ucítila jsem, jak se mi vrací káva zpět do krku. Vytáhla ho ven, aby mi ukázala, jak se koupe v tělním sosu. Obracela ho ve světle a mně se dělalo stále více a více špatně.

,,Tohle vám všem chutnalo. Sladkosti doplněné mými šťávami. Ty vždycky dodají každému jídlu něco extra.“podržela si donut před hrůzným okem a mrkla na mě skrze něj. ,,A teď jsi na řadě ty. Ty jsi něco extra.“

Než jsem stačila cokoliv udělat, skočila na mě, přetočila mě na břicho. Předníma nohama mě držela pod sebou. Tíha jejích prsou a vlastně celého těla byla bolestivá, že jsem sotva mohla dýchat. Poté mi pevně chytila bradu a otevřela ústa.

,,Ooroč? O oci zoč?“snažila jsem se vyprostit.

,,Jsem Pojídačka. Každý rok před příchodem zimy se proměňuji v člověka a sytím se, abych přežila zimu. Asi ti došlo, čím se živím. Akorát příchod nové doby – hubnutí, držení vychrlých linií, vegetariánů mi jen nechával prázdný žaludek. A tak jsem začala péct. Stačilo jen pár dní cpát do ostaních sladkostí a trochu svých šťáv a každý hubený je rázem tlustý. A já potřebuju tuk.“naklonila se mi k uchu. Před očima mi houpala sem a tam nechnutným donutem.

,,Takže ano, snědla jsem Janu hned, jak jsem ji odvezla k sobě domů a ano, Markét jsem snědla už tady. Přesně tam, kde jsi mě našla včera. Jsi taková malá zvědavá mrška. Ale je na čase se najíst.“

Než jsem stačila ucuknout, vrazila mi do násilím otevřené pusy donut. Hned jak jsem se ho dotkla jazykem a slinami, polil mi celé tělo pot. To byla lahoda! Moje tělo povolilo.

Tělem mi projížděl orgasmus za orgasmem a netuším, zda to bylo nedostatkem cukru či něčím jiným. Ale bylo to úžasné! 

,,A je čas na svačinku!“rozesmála se a vrazila mi tesáky do zad. Sledovala jsem krev, které stříkala všude po kabinkách a stěnách. Ale byla jsem šťastná a konečně plná cukru.