Metro

Metro

Jsem člověk, který zbožňuje cestování metrem. Možná si klepete na čelo s myšlenkou na to, že jsem blázen. Komu by se líbilo cestování metrem? Být zavřený ve vagónu s dalšími x desítkami lidí, kteří se na sebe v určitých stanicích lepí, strkají do sebe, aby se mohli procpat ven, smrdí či jsou velmi hluční, opilí a nebo nepříjemní.
A co teprve lidé, jejichž slušné chování zůstalo doma? Žádný se neomluví, když vám šlápne na nohu či nepronese: ,,Zdovolením,“, aby se mohl dostat ven.

Ano, pro většinu obyvatel má jízda metrem hlavně negativa. Ale já jsem rád, když se po delším dnu v práci posadím na sedačku, vytáhnu knihu – stejně jako půlka vagónu a začtu se do svého světa.
Za jiných okolností rád zavřu oči, aniž bych byl rušen okolím, zaposlouchám se do přejíždění kolejí až se nechám uchlácholit ke spánku. Asi se posmíváte a říkáte si: ,,Kolikrát asi ten blbec přejel svou výstupní stanici?“ Jste na omylu – nevěřím na Bohy a Vyšší moc -, neboť já nikdy nepřejel svou výstupní stanici. Nikdy. Možná mi děkuje samotné Metro, že jsem v něm rád. Sám nevím.

Nic to nemění na tom, že rád tímhle cestovním prostředkem projíždím Prahou. To mi nikdo nevezme.

Musím se ale k něčemu přiznat – jednu věc nemám v metru rád.

Ukončete výstup a nástup dveře se zavíra -

,,Počkejte!“vrazí do skoro zavřených dveří individum. Celý ve vagón se podívá tím směrem. Já sedící na ,,trojce“ sedaček rovnou u okýnka, si ho stihnu prohlédnou ještě než vrazí dovnitř. Roztrhané oblečení překryté tmavě hnědým kabátem, špinavý oranžovošedý vous, kruhy pod očima a tmavé oči plné šílenství.

Pro naši smůlu se Metro rozhodne, že nechá muže nastoupit. Dveře se zastaví, on se protlačí dovnitř a posadí se přímo naproti mně. Dopadne tak tvrdě na sedačku, že pod ním křupne. Asi jen únava materiálu.

Vagónem se začne rozprostírat odér, jehož by se zalekla snad i sama popelnice.

Všímám si spolupasažérů, kteří se od příchozího odsouvají pryč. Jen polknu. Lehce pootevřu pusu, abych mohl dýchat pusou. Přetočím pohled na svůj odraz ve skle.

Každý má právo se projet metrem. O tom žádná. I když některé cesty jsou na vlastní nebezpečí. Jestli jste si mysleli, že tohle je věc, která mi v metru vadí – pletete se.

Příští stanice Muzeum.

Zavírám oči, abych přivolal dřímotu. Čeká mě ještě dlouhá cesta domů. Je třeba si ji pořádně užít.

,,Hol-holčičko, nekoukej na mě! Nikde nejsi v bezpečí! Nikde!“přehluší uklidňující tóny jízdy můj naprotisedící společník. V tu chvíli mi tělo zaplaví husí kůže. Otevřu oči, abych se mohl skrze odraz podívat, na koho mluví.
Holčička – řekl bych, tak pěti letá – stojí s maminkou u dveří. Pevně drží maminku za ruku. Vytřeštěnýma očima sleduje sedící indivuduum. Maminka ji uklidňuje hlazením po vlasech. Přitom ho propichuje vražedným pohledem.

Ano, tohle je věc, kterou v metru nemám rád – cvoky. Cvoky, kteří si povídají se všemi, i když o to nikdo nestojí. Lidi, jejichž radostí je strašit okolí. Sice asi nechápou, co dělají, ale ruší to. Ruší to mě. Bezdomovce bych do metra pouštěl rád, ale tyhle cvoky ne. Kazí jízdu. Mou jízdu.

,,Jen se pořádně podívej kolem sebe! Hleaeee...,“rozhodí rukama až vrazí do tašky slečny stojící blízko něj.

,,Hej!“sykne ona. Chlap si jí nevšímá. Jen těká očima z člověka na člověka.

,,Jste slepí a tupí!“začne zvedat hlas. Přitáhne k sobě pozornost zbytku vagónu. ,,Požírají vaše mozky! Trhají vám tašky a rozvazují a žerou tkaničky!“

Pár lidí se rozesměje. ,,Jasně, dědku! A co tvoje tkaničky? Tobě už je sežrali i s botama?“ozve se vysoký pubertální mládenec u dalších dveří, obklopen partou kamarádů. Všichni se rozesmějí.

Pootočím hlavu od okna, abych se podíval na jeho boty. Počkat – nemá boty, jen vrstvu ponožek.

,,Jasně! Oni! Chtějí se mě zbavit, protože vím pravdu!“máchne jeho směrem špinavou rukou s dlouhými nehty. Vypadají dost ostře.

,,Co kdybyste nám dal pokoj a -,“

Metro sebou cukne, brzdy zaskřípají. Polovina lidí, kteří se nedrželi, popadá k zemi. Já se zapřu nohama, sevřu pevně zuby k sobě a jen tak-tak se udržím na sedačce. Metro konečně dobrzdí.

Celým vagónem zní agónie bolesti, sykání, vzlyky. Cítím pot, který mi teče po zádech. Co se to sakra stalo? Slyším tuhle otázku kolovat celým vagónem.

,,Omlouvám se, vážení cestující, ale máme na trati před námi problém s kolejemi. Budeme chvilku stát. Omlouváme se za potíže a zdržení,“promluví řidič rozhlasem.

Já osobně nejsem tedy o nic klidnější. Ale jak pozoruji tváře lidí, i těch, co si trochu namleli, je to dostatečná omluva. Alespn pro ně. Nic hrozného. Mnou koluje vztek – tohle měla být poklidná jízda, ale kvůli tomu individuu se to všechno posralo! Jak jinak! Tohle nebude náhoda!

,,To – to jsou oni! Jdou si pro mě! Nee!“vyskočí ze sedačky pobuda. Kopne mě přesně do holeně. I když nemá boty, moje noha cuká bolestí. Ulevím si bolestivým syknutím.

,,Co kdyby ses posadil na místo a byl zticha?!“vyjeknu na něj. Zabodnu to něj naštvaný pohled spojený s bolestí v holeni.

Cítím na sobě stovky pohledů.

,,Jak klid? Jsou tady!“postaví se na svou sedačku těma špinavýma nohama. ,,Jsou tu, aby mě zabili!“ Začne se klepat a ošívat strachy.

Holčička si popotáhne a začne brečet. ,,Já nechci umřít, maminko!“šeptá do rychlého dýchání blázna před ní. ,,Já nechci!“

,,Ale, miláčku!“přivine ji k sobě blíže maminka. Vágon omotá strach. Cítím ten strach na kůži.

,,Vidíš, co děláš?!“postavím se na obě nohy i přes bolest. Cuká mnou vztek. ,,Děsíš tady těmi svými kecičkami lidi okolo! Co kdyby ses konečně posadil a dal nám pokoj?“

Chlap pootevře pusu, aby něco řekl. V tu samou chvíli, kdy slyšíme všichni kolem, jak se nadechuje, aby mě zaplavil dalším přívalem zbytečných keců, svěsí neočekávaně hlavu. Jako by omdlel. Stojí stále na sedačce, jen spustí ruce podél těla. Přestane se klepat.

,,Tak TY bys chtěl, abych vám dal pokoj?“promluví tiše, že ho sotva slyším. Jeho hlas zní klidně a vyrovnaně. Skoro mi přijde, jakoby ten hlas nevycházel z něj. Ale není možné, aby mluvil někdo jiný.

V celém vagónu je ticho tak, že mi přijde jako bychom tu s chlápkem byli úplně sami.

,,Chceš, abych jen tak zmizel? Abych nebyl?“

Zvedne hlavu. Šílenost se mu vytratila z očí. Pozoruje mě člověk, jehož oči svítí inteligencí. Sakra, co to je?

,,Víš, jaké je žít s tím, co vidím?“seskočí ladně ze sedačky. Udělá ke mně půl krok. Založí si ruce za záda a nakloní se ke mně blíže. I přes smrad, který mi ničí čichové buňky, se nedokážu pohnout. Nechávám se hypnotizovat jeho očima.

,,Přežívat ze dne na den bez ničeho. Zkoušet všem vysvětlit, na co si mají dávat pozor a dostávat jen kopance do obličeje? Každý v tomhle metru si myslí, že jsem blázen! Že?“položí otázku celému vagónu. Dívajíc se přes mé rameno do davu za mnou.

Nikdo ani nemukne. Tíživou atmosféru rozhovoru přerušuje jen pláč holčičky.

Nemám slov. Snažím se přijít na něco, co mu říct, ale nic mě nenapadá. Nemůžu myslet. Nedokážu to.

,,Ale já nejsem blázen. Vidím to, co vidím. Vidím ty bytosti, které se za vámi všemi plíží a ukusují si maso z vaší duše,“odtáhne se. Otočí se k lidem stojícím za ním. ,,Vidím ty démony, které vláčíte sebou. Ty, se kterými jste spojeni. Natahují dlouhé ostré ruce a zuby, aby se vás už nikdy nepustili. Stávají se vaší součástí. A -,“

,,Ticho! Ticho už! Děsíš nás!“ozve se mužský hlas. Já si po pár sekundách uvědomuji, že je můj. Netuším, kde se to ve mně vzalo. Chlap se ke mně zprudka otočí. Přistoupí ke mně opět. Očekávám útok. Odráží se mu v očích.

Najednou se metro rozjede. Pomalu, ale rozjede. Atmosféra ve vagónu a napětí se vytratí jako pár nad hrncem.

,,Joo! Dej pokoj!“

,,Na další stanici si vystup!“

,,Nebo ti pomůžeme sami, ty blázne!“

Hlasy přeskakují jeden přes druhý. Všichni nalezli svou odvahu. Jen já ji opět ztrácím v očích toho muže. Pozvedne jeden koutek rtů a nakloní se ještě blíže.

Metro začne brzdit před další stanící. Mé zorné pole sleduje počáteční nástupiště Muzea.

,,A ty to uvidíš taky, kamaráde,“sykne mi do obličeje pobuda a chytne mě za ruku. V tu samou chvíli se vše seběhne velmi rychle -

Muzeum. Přestupní stanice -

Tělem mi projde elektrický šok. V uších mi zašumí. Prostředí kolem lehce potemní.

,,Tak a ven, kámo!“

Někdo chytá blázna za rameno.

On mi pouští ruku.

Žaludek mi udělá kolotoč.

,,Nikdo tady na tebe není zvědavej! Jdi strašit jinam!“

Lidský smích. Hřejivý.

Chlapa vystrkávají ven.

Oči se mi klíží.

Smích lidí a potlesk.

Zatočí se mi hlava. Cítím, jak ztrácím kontrolu nad svým tělem.

Ukončete výstup a nástup. Dveře se -

Omdlím.

,,Halo, pane? Halo?“

Cítím, jak mě někdo profackovává. Otevřu oči. Zírám do tváří dvou větších chlápků s oblečením Dopravního podniku. Hlava mi třeští. Oči pálí. Světlo do nich neúprosně bodá. Radši je zavřu.

,,Co se to se -,“podepřu si tělo rukou a pomalu se posadím. Opírám se rukou tvrdou zem. Asi o nástupiště.

,,Vypadá to, že se vám udělalo z toho zážitku špatně a omdlel jste. Pár lidí vás vytáhlo ven na nástupiště a my s vámi čekáme na sanitku.“

,,Jo, byl jste dost dlouho mimo sebe. Na nic jste nereagoval. Jak vám je?“

Vzpomenu si na vše. Na podivína. Jeho děsivé řeči. Můj vlastní vztek. A pak ten dotyk. Prý že uvidím to, co on. Jasně – jsem citlivý na změnu prostředí, stres a vztek a ta atmosféra byla velmi opravdu nepříjemná. A ještě ten smrad. Nedivím se, že jsem omdlel.

,,No – řekl bych, že už mi bylo lépe,“otevřu oči a podívám se mužích. Ztuhnu. Ten první má za sebou něco černého. Divně se to vlní. Něco jako mlhu, ale... není možné, aby to byla mlha. Jak by se dostala do metra a -
Zničehonic té mlze narostou ostré zuby. Bílé. Lesklé. Pousměje se. Všimnu si černých korálků, které tam před chvilkou nebyly.

,,Halo?“dotkne se mě druhý muž a zaklepe mnou. Bez mrknutí se na něj zadívám a vykřiknu.

Kolem krku má omotaného fialového hada, co mu pije krev z krku! Jedno vypoulené oko se dívá na mě a to druhé hypnotizuje tekoucí krev z otevřené rány.

Vyskočím na nohy.

,,Počkejte, pane!“natáhne se po mě dopravák s mlhou za sebou. Jeho ruka je poseta divnými černě tepajícími znaky. Ty znaky mají oči a pozorují mě! Co to je? Proč? Jen uskočím před jeho dotykem.

,,Nesahejte na mě! Co jste zač? Proč máte ty znaky na ruce a co je to za vámi?!“křičím na ně. Krok za krokem od nich couvám.

To – to přeci nemůže být pravda!

,,A ty to uvidíš taky, kamaráde,“rozezní se mi v uších bláznova poslední slova. Nevěřícně zavrtím hlavou. Není možné aby -

Oba se po sobě nechápavě podívají. Postaví se. Oba ke mně udělají krok. Had pustí svou kousající oběť a přetočí obě oči na mě. Z otevřené tlamy mu kape krev.

,,Vážně počkejte, pane, to přeci nemůže -,“

,,Nenatahuj ke mně tu ruku!“ukazuji mu na krk. ,,Copak nevidíš toho hada, co tě kouše do krku? To nic necítíš? To je nějaká hra? Vy jste herci? Jste – jste s tím bláznem?“

,,Sám je cvok, co?“ozve se po mé pravici hlas. Podívám se tam. Stojí tam skupinka holek. Každá z nich má rozdrásaný obličej! Na rameni jim sedí malí černí démonci, kteří si pochutnávají na kusech masa.

,,To – to není možné!“rozhlížím se po lidech, které jsme upoutali. Každý z nich je mučen jiným stvořením. Všichni dělají, že nic nevidí! On – on měl pravdu!

,,Stůjte! Spadnete -,“

Zakopnu. O svou vlastní nohu. Cítím, jak mé tělo padá dolů. Do volného prostoru. Přepadám přes hranu nástupiště. Nohy mi vyletí do vzduchu. S křikem sleduji malého rudého démona s křídly, který spokojeně žvýká mou rozvázanou tkaničku.
Ušní bubínky mi prorazí houkající metro.