Karkulka

,,Měla by sis k babičce pospíšit, Karkulko! Babička už není nejmladší a taky potřebuje pravidelný spánek!“křičela za Karkulkou maminka do chodby.

Karkulka vnímala její slova jen na půl, protože se právě nazouvala do vysokých rudých těžkých bot, což byla předposlední část jejího venkovního oblečení. Uvázala tkaničku, postavila se pevně na nohy a zadívala se na sebe do zrcadla.

Zrzavočervené vlasy stažené do copu, který jí visel přes odhalená bílá ramena. Rty zvýrazněné rudou rtěnkou, kterou měla tak ráda. Pronikavé zelené oči na sebe přivřela – trochu agresivně přitom svádivě. Pousmála se na sebe a sklouzla pohledem na svá ňadra pevně sevřená ve vysokém rudém korzetu. Rukou si setřela trochu prachu, který jí špinil krátkou červenou sukni. No, ve skříni už ležela nějakou dobu.

Natáhla se k věšáku a sáhla po pouzdru se svojí katanou. Převázala si popruhy pouzdra křížem přes prsa. Jemně nadskočila, aby si zkontrolovala, zda utáhla popruhy správně. Nic se nehnulo. Kromě jejích ňader – ale ano, tak to má být.

Sáhla po poslední části svého oblečení - červeném kabátku. Přehodila si ho přes tělo, uvázala kolem krku. Naposledy se na sebe zadívala do zrcadla. Teď už je spokojená a může vyrazit.

,,Na! A pospíchej! Už je dost pozdě, Karkulko! A nezapomeň se držet cesty! Les je plný vlků!“vrazila jí do rukou košíček, ze kterého bylo vidět jen hrdlo láhve červeného vína. Pro babičky lepší spánek. ,,A pozdravuj babičku!“vystrčila Karkulku ze dveří.

Karkulka jen přikývla a beze slova se rozběhla přes ulici k lesu.

Měsíc byl dnes ve fázi úplňku. Jeho svit pronikal skrze stromy a svítil Karkulce na cestu. Byla ráda, že je úplněk, protože si nemusela na cestu brát lucernu. Les byl tichý a klidný. Žádný zvuk, nikde ani živáčka.

Karkulka probíhala kolem stromů překvapivě tiše, že skoro nebylo slyšet, jak běhá po listech opadaných ze stromů. Nechtěla prozradit svou přítomnost. Chtěla zůstat tichou jako byl les.

Srdce jí v hrudi bušilo rychle. Karkulka sice věděla, jak dýchat, když běhala, ale dnes večer bylo něco jinak. Netušila co, ale musela se zastavit. Cítila v hrudníku nějakou bolest. Že by přecenila své síly?

Zastavila se u jednoho vysokého stromu, jehož kmen byl třikrát větší jak obvod jejího těla. Položila na zem košíček, který se jí najednou zdál těžší než obvykle.

Vydechla a rukou se opřela o kmen stromu. Přišlo jí, že zaslechla, jako by si strom oddechl. Nebo vzdychl? Podívala se do jeho koruny. Ani lístek se nepohl. Ve stínech větví obalených listy se nepohl žádný stín. Jen nad tím pokrčila rameny.

Sklonila hlavu, aby se rozhlédla po plácku, který se rozkládal za vysokým stromem. Nebyl tak posetý stromy, proto si zde našlo domov dost rostlin jahodníku. Na Karkulku mrkalo mnoho rudých, čerstvých a masitých jahod. Najednou se ozval její hladový žaludek.

Neměla čas ani sníst večeři. A ty jahody vypadají tak šťavnatě!

Ale neměla by se přeci zdržovat! Měla by se držet cesty k babičce a nescházet z ní. Žaludek se jí sevřel opětovně. Bylo rozhodnuto.

Sehla se pro košíček a prošla kolem stromu na plácek.

Když položila své pozadí k jahodníkům na chladnou zem, lehce se zachvěla. Ale hned se natáhla pro první jahodu. Byla tak šťavnatá! Zakousla se s chutí až jí trocha teplé jahodové šťávy stekla po rtech rovnou na bradu. Neváhala ani pusu si neutřela a sáhla pro další!

Byly tak dobré!

Spokojeně zamlaskala a slastně zavřela oči. Slast z jahod se jí dostávala nejen do žaludku, ale i do útrob jejích stehen. Taková lahoda!

,,Ale ale, kdo pak se nám to prochází po lese sám?“přerušil její vzrušené pojídání mužský hlas. Karkulka se zprudka postavila. Rozhlédla se kolem sebe. Jednu ruku pohotově a automaticky položila pod svou kabátek na rukojeť katany ukrutou v pouzdře. Ale nevytáhla ji.

,,Není potřeba vytahovat zbraň,“ozvalo se jí za zády. Otočila se za hlasem. Nikdo za ní nestál. Pozorovala pozorně všechny stíny kolem sebe, ale neviděla nikoho dalšího.

,,Ukaž se!“sykla potichu, leč se její hlas rozlehl po plácku jako křik.

,,Ona dokáže i mluvit!“promluvil další hlas. Opět mužský. Tentokrát ve vyšší tonině. Uchechtával se.

Karkulka pevně sevřela rty. Pomalu vydechla. Chce to klid. Stále pozorovala všechny stíny kolem sebe, ale pořád se nikdo neukazoval. Její tělo bylo napnuté k prasknutí. Někdo jí pozoroval – dokonce dvě osoby a ona je necítila! A co hůře -neviděla!

,,Copak neseš v košíčku, holčičko?“

,,Nepodělíš se s námi?“

Karkulce najednou došlo, odkud se ten zvuk dostává k ní. Zvedla hlavu ke stromu, o který se opírala před chvilkou. Na dvou nejníže – přitom tak vysoko – vyroslých větvích seděli dva stíny. Mohutné stíny.

Jakmile si jich Karkulka všimla, seskočily dolů. Zem se po jejich dopadu zachvěla. Pár jahod vedle Karkulky nohou spadlo k zemi. Přikrčila se k zemi. Před ní stáli dva vlci. Obrovští vlci, kteří si udržovali lidský postoj. Bez problémů stáli na zadních nohách. Šedivé kožichy lesknoucí se v měsíčním svitu. Obrovské tlamy s vyceněnými bílými tesáky. Usmívali se.

Prostorem se prohnalo nebezpečí. Babička i maminka Karkulce vždy říkaly, že se má v lese po setmění pohybovat obezřetně, aby nenarazila na smečku vlků, která si les přivlastňuje. Sice jim nikdy nevěřila, že tam opravdu jsou, ale katanu měla vždy u sebe. Jen pro sebeobranu a vlastní pocit bezpečí, znáte to. Lepší být připraven!

,,Máme tenhle bojový postoj brát jako, že se s námi nepodělíš?“promluvil ten o pár centimetrů vyšší. Menší se zasmál.

,,Nesu to babičce, proč bych se měla dělit s vlky?“pronesla do smíchu toho menšího. Menší ztichl a oba zavrčeli na Karkulku. Věděla, že si dovolila moc. Neměla scházet z cesty, kterou už znala i poslepu. Neměla si dávat ty jahody. Měla poslechnout maminku!

Vše se pak stalo během pár sekund.

Vlci padli na všechny čtyři. Rozběhli se na Karkulku. Ta sevřela katanu. Vytáhla ji, aniž by si poškodila kabátek, otočkou následovanou zalesknutím ostří se ohnala po dvou vlčích tělech, které vyskočily rovnou na ni.

Karkulka ucítila vlčí pižmo, ale též díky váze katany věděla, že jednoho z nich zasáhla. Cítila v konečcích prstů, jak čepel pronikla skrze jeden mohutný kožich.

Oba vlci dopadli za ní. Karkulka se rychle na jedné noze přetočila, aby měla oba vlky před očima. Ten větší byl bez zranění. S vyplazeným jazykem vrčel na Karkulku. Ten druhý se povaloval na boku, ze kterého mu vytékala krev. Půda ji hltavě vsakovala. Byla rudá jako ovoce okolo. Dýchal zrychleně. Pláckem se prohnal chlad smrti.

Karkulka koutkem oka sledovala krev, která odpadávala z její zbraně.

V každém koutku své duše se proklínala, že se zastavila. Měla běžet k babičce, kde by na ně nenarazila. Jednoho zabila, ale... sama věděla, že to byl slabší jedinec. Musela -

Zamyslela se na moc dlouho. Přestala dávat pozor. Velký vlk na ni zaútočil, když přemýšlela a byla myšlenkami někde jinde. Chlupaté tělo do ní vrazilo tak zprudka, že upustila katanu, z jindy tak pevně sevřených prstů, a povalo ji na chladnou zem.

Přimáčkl ji ruce k zemi, posadil se jí na břicho a pevně sevřel stehny její pas. Nedokázala se pohnout, leč sebou cukala ze strany na stranu.

,,Tak ty si dovoluješ zabít jednoho z vlků lesa, ty malá děvko?“naklonil se k její tváři. Cítila z jeho tlamy pach zhnilého masa, krve a studené hlíny. Nedokázala ze sebe vypravit ani slovo. Byla překvapena jeho rychlostí a popuzena svou lehkomyslností a nepozorností. Jak se mohla přestat soustředit?

,,Mluvím s tebou!“sykl a přimáčkl ji morký čumák k tváři. V tu chvíli se jeho tělo napjalo. Karkulka skoro přestala dýchat. Teď ji sežere. Bude to její konec a může si za to sama! Pevně sevřela oči. Připravena na konec.

,,Chutnáš po jahodách. Tak sladce...,“zašeptal skrze tesáky a přejel jí jazykem po tváři. Zajel teplým, vlhkým jazykem na krk a jemně sevřel kousek masa mezi ostré tesáky. Karkulka vyjekla. Překvapeně.

Bolest jí projela tělem jako elektrický šok. Cítila, jak se potí, jak jí podbřišek tepe vzrušením. Strach se proměnil v touhu. Z vlka se též vypařila agresivita. Sršela z něj vůně lesa. Lesa, který má Karkulka tak ráda.

Vlk jí znenadání pustil ruce, než ale stačila Karkulka zareagovat, pevně jí chytil jednou rukou pod krkem. Neškrtil, ale drápy zaryl do kůže tak, že cítila, jak málo by stačilo k tomu, aby pronikly skrze jemnou kůži. Jazykem přejel Karkulce přes části ňader, které neuzavřel korzet.

Karkulka ucítila, jak ji vlčí penis začal tlačit do břicha. Lesem projela vůně feromonů. Karkulka vzdychla. Vlkův jazyk se procpal za korzet a jemně jí brousil bradavky. Karkulku to přivádělo k šílenství. Zaklonila hlavu, jak jí nejvíce dovolilo vlčí sevření. Začala vzdychat. Šťávy, které jí stékaly po stehnech byly teplé jako vlkův jazyk.

,,Tvoje šťávy voní po krvi. Jak úúúžasné!“zavrčel jí do výstřihu a druhou rukou si začal pohrávat se sukní. Když dostal svou tlapu pod sukni, zarazil se. Karkulka nasucho polkla.

,,Podívejme se! Naše malá děvka je už připravena! Bez spodního prádla!“zamručel spokojeně. Karkulka si zkousla spodní ret.

Vlk se nezastavil a přejel jedním z drápů po stydkém pysku. Byl tak nasycen krví, že ztěžkl. Karkulka cítila, jak jí šťávy stékají rovnou na zem.

Neváhala a, jednou volnou rukou v hypnotickém stavu vzrušení, ochopila vlkův vzrušený úd. Začala ho mnou. Nejdříve celou dlaní. Vnímala všechny žilky a žíly, kterými byl penis přesycne. Jako by měly za chvíli explodovat.

Vlk se zprudka napřímil, aniž by pustil Karkulčin krk, zaklonil hlavu a zavyl do noci. Prosebně, vzrušeně, nekonečně.

Karkulka roztáhla prsty a začala kroužit po obvodu penisu. Jemně, skoro stydlivě. Věděla, jak to uvádí muže k zbláznění. K tomu neskutečnému mučení. Alespoň ty, které znala.

Vlk s hlavou stále zakloněnou, slinami stékajícími po tlamě rovnou na Karkulčin rudý korzet, se konečně probudil a začal mnout klitoris. Všechny svaly v Karkulčině těle vzaly za své. Dokázala jen zrychleně dýchat, sevřít vlkův penis a doufat, že jeho pohyb ruky zrychlí. Občas se jeho ostrý dráp dotkl jemné kůžičky na klitorisu, ale jí ta štiplavá bolest přivádělá k ještě většímu vzrušení.

Nikdy nebyla takhle vzrušená.

Vlk jí zničista jasna vrazil do vlhké a připravené dírky dva prsty. Karkulka vykřikla. Bolestí, ale i návalem orgasmu, který jí projel celým tělem. Vlkův penis opět drtila celou rukou. Vzepjala se mu, propnula se v zádech. Jen jí sevřel krk pevněji a donutil položit zpět na zem.

Naklonil se k ní. Prsty vytáhl. Těmito prsty od krve ji pohladil po tváři. Karkulce vše připadalo jako ve snu.

,,Tvoje šťávy a krev voní stejně jako ty – sladce. Nebudeš náhodou ta Karkulka, o které mluvil Vůdce? Tvoje babička prý chutnala stejně než si ji Vůdce podal,“uchechtl se jí do tváře. Karkulka prozřela.

Babička! Jak se mohla nechat... počkat! Cože je s babičkou? Musí jí pomoci!

,,Podle tvého výrazu bych řekl, že jsem se trefil. Ještě ti rozpíchám kundičku pořádným masem než si kus z tebe ukousnu, Karkulko,“přejel jí jazykem po usychající krvi na tváři.

Karkulka mu zprudka zaryla nehty do kůžičky na penisu. Nehty prošly skrz. Cítila, jak jí stéká krev kolem prstů. Vlk zakřičel, pustil Karkulce krk a svalil se s kňučením na zem.

Karkulka neváhala. Odvalila se nalevo, kde ležela její katana. Sebrala ji do ruky, vyskočila na nohy a pomalu se vydala k vlkovi, který klečel, držel za zkrvavený úd a skučel.

,,Kde – je – babička?“kopla ho do hrudníku. Vlk se jen podvolil jejímu kopu a svalil se na bok. Se vztekem se po ní podíval: ,,Ty děvko!“

Vztek v jejím nitru hořel. Neváhala a kopla vlka do obličeje. Zakňučel. Rukama si stále svíral penis, takže se nebránil.

,,Opakuji – kde - je - babička?“sykla.

,,V břiše našeho Vůdce! Ošukal ji a sežral! Stejně jako to udělá s tebou, děvko!“rozesmál se vlk a plival všude kolem sebe sliny. Karkulka mu zabodla katanu do hrudníku. Hluboko. Katanu prorazila skrze tělo až narazila na chladnou zem lesa. Vlk jen naposledy vyprskl krev.

Karkulka vytáhla katanu. Ani se nenamáhala s jejím otíráním, vrazila ji do pouzdra na zádech.

,,Když se vlk nažere, většinou hned usne,“nasadila si kapucu na hlavu, rozběhla se k místu, kde nechala košíček, v běhu ho sebrala a změnila směr k babiččině chaloupce. To je jediný nápad, který dostala a kde by mohla vlka najít. A možná i babičku.

Přední dveře chaloupky byly rozražené. Nikde ani stopa po nějakém dalším vlkovi.

Karkulka skoro nedýchala. Doufala, že najde babičku ležet v posteli a vše bude jen fikce, kterou si vlk vymyslel. Ale už ty dveře mluvily o opaku.

Vběhla dovnitř.

,,Babičko!“křikla v chodbě, když běžela k její ložnici. Když se Karkulka rozhlížela po místnostech, dokázala si domyslet, co se dělo. Většina věcí byla rozbitá. Lednička byla odhozena do obýváku. Karkulka našla i pár nábojnic z babiččiny brokovnice. Ale po zbrani nikde ani stopy. Stejně jako po babičce.

Vběhla do ložnice a chtěla vykřiknout, ale mohutný vlk ji odhodil zpět do chodby. Její tenké tělo se zastavilo až o skříňku na boty. Košíček dopadl na zem vedle těla, ale nic se nerozbilo.

Karkulka ucítila trochu krve v puse, tak se přetočila na bok a vyplivla ji. Naštvaně se podívala směrem do ložnice, která svítila cákanci krve. Byla na zdech, na posteli, na skříních, dokonce i na zrcadle.

Tenhle vlk byl větší než ty, které potkala Karkulka na plácku. Jeho břicho bylo nacpané k prasknutí. Černá srst se leskla. Žluté oči a obrovské tesáky v sobě odrážely agresí.

,,Podívejme se, vnučka se konečně dostavila! Už jsem si říkal, že se snad nedostavíš!“rozesmála se hrdelním smíchem až zaklonil hlavu. Až se chytal za nadité břicho. Začenichal. Přestal se smát. Vztekle sklonil hlavu a obdařil Karkulku zlým pohledem.

Číst agresivně stupňujícím vrčivým hlasem - ,,Ty malá děvko! Tys zabila mé vlky! Cítím jejich krev!“ Každé slovo vrčel agresivnějším a agresivnějším tónem. Padl na všechny čtyři, břicho se mu otíralo o zem. ,,Za to tě zabiju!“

Odrazil se od země a skočil po Karkulce.

Čas se pro Karkulku zpomalil. Chtěla sáhnout po kataně, ale tušila – ne, ona to věděla!, že ji nestihne vytáhnout. Její pohled se zastavil na košíčku, ze kterého vykukovala láhev vína pro babičku. Lepší zbraň nesežene. Oběma rukama po ní sáhla a udeřila plnou silou láhví vlkovi po hlavě s otevřenou tlamou.

Láhev se roztříštila na tisíce kousků, Karkulku zkropilo červené víno až byla donucena zavřít oči. Vlka rána odrazila na levou stranu, dopadl těsně vedle jejího těla. Dunění jeho dopadu se rozeznělo zničenou chaloupkou. Skoro jako zemětřesení.

Karkulka se rychle vydrápala na nohy, aby byla připravena na další útok. Otevřela oči až se jí opě trocha vína dostala do očí. Od vlka ale žádný útok nepřicházel. Ležel na zemi v bezvědomí. Stále dýchal. Jeho obrovské panděro se zvedalo a klesalo v pravidelných intervalech. Jazyk mu visel z tlamy a oslintával zem.

Karkulka si povzdechla. Nemůže přeci nechat babičku hnít v jeho útrobách. Musí vyndat její tělo, aby měly s maminkou co pohřbít. S jediným nádechem opětovně vytáhla katanu, rozřízla vlkovi hrdlo – ani se nebránil a pak se pustila do otvírání jeho hrudníku.

Z očí jí telky slzy. Neposlechla maminku a babučka zemřela. Kvůli ní. Obě by se vlkům ubránily. Vždyť to babička ji naučila s katanou! Jak se nenáviděla! Ona se ještě nechala zatáhnout do sexuálním hrátkám s vlkem! Popotáhla a vedla rychlý řez přes hrudník. Nechtěla poškodit babiččiny ostatky.

,,Uááá!“vyjekla babička, která se prodrala z otevřené rány jako zrozené dítě. Karkulka vykřikla, upustila katanu a uskočila. Babička si protáhla ruce. Byla celá od krve. Na rameni jí seděl kus dřeva, který byl nepochybně z postele.

,,Ba – babi?“chytla se Karkulka za ústa. Babička žije!

,,Ale moje drahá vnučka! Doufala jsem, že dorazíš dříve než se začnu v jeho žaludku rozkládat!“natáhla po Karkulce ruku, aby ji pomohla z vlkova břicha. Karkulka neváhala.

,,Ale jak?“

,,No jak – jak! Holka, tenhle starý a hloupý vlk mě snědl celou bez kousání! Prostě mě spolkl! Ani si nedokázal užít pořádnou večeři, kterou jsem byla já.“přešla babička kolem vlka a sáhla po brýlích, které se válely na zemi kousek od postele. Pak se znovu podívala na vlka. Trochu si povzdechla.

,,A nejsi moc zraněná? Bylo tady moc krve! Já – já se bála, že jsi mrtvá!“rozhodila Karkulka rukama kolem sebe zdůrazňujíc všechny krvavé skvrny.

,,Jen pár škrábanců, moje milá. Oproti vyvalování se v žaludku vlka je to nic!“mávla nad tím babička rukou. A opětovně se zadívala na vlkovo mrtvé tělo. ,,Ale je škoda takového majestátního vlka.“

,,Zasloužil si umřít, babičko.“zúžila Karkulka agresvině pohled.

Babička se po ní jen podívala. S takovým tím dospělácký pohledem: Jsi mladá holka a ještě nemáš ponětí, o co vlastně jde. Jen mírně zavrtěla hlavou. ,,Jsou to jen lovci, kteří si hlídají své prostranství, Karkulko. A - ,“

,,Ale to jsem přeci ne -,“
Babička ji zastavila zvednutím ruky. Karkulka spolkla další komentáře. Nechtěla se se znovuzrozenou babičkou hádat. Navíc by stejně měla pravdu.

,,Koukám a hlavně cítím, žes ho omráčila tím skvělým červeným vínem, že?“posadila se babička na polorozbořenou postel. Karkulka si uvědomila, že dost toho vína ještě musí mít na tvářích, tak si je začala otírat. Jazykem si olízla rty. Bylo to skvělé domácí víno její matky. Jako vždy.

,,Ano, tím, babičko,“

,,Škoda, škoda. Teď bych si dala doušek. Možná dva,“posteskla si babička. Zadívala se někam do dáli.

,,Co budeme dělat s tím tělem, babičko?“kývla k tělu Karkulka.

Babička se opět postavila na nohy a přešla k tělu. ,,Samy ho neodtáhneme, počkáme na myslivce Dušana – měl by jít na svou večerní procházku. Vždy se zastaví na večerní kávu, aby měl ještě nějakou energii na obchůzku lesa. Ten se toho těla zbaví. A pomůže nám uklidit.“

Karkulka jen přikývla. To je rozumné řešení.

,,Ale musí se nechat, že ten vlk uměl šukat. Jen co je pravda.“neodpustila si babička a zase si povzdechla. Tentokrát smutněji.

Karkulce pod sukýnku foukl větřík. Pohladil její zalepenou pochvu. Rozhodla se, že si nechá své dobrodružství s vlkem pro sebe.

Metro

Metro

Jsem člověk, který zbožňuje cestování metrem. Možná si klepete na čelo s myšlenkou na to, že jsem blázen. Komu by se líbilo cestování metrem? Být zavřený ve vagónu s dalšími x desítkami lidí, kteří se na sebe v určitých stanicích lepí, strkají do sebe, aby se mohli procpat ven, smrdí či jsou velmi hluční, opilí a nebo nepříjemní.
A co teprve lidé, jejichž slušné chování zůstalo doma? Žádný se neomluví, když vám šlápne na nohu či nepronese: ,,Zdovolením,“, aby se mohl dostat ven.

Ano, pro většinu obyvatel má jízda metrem hlavně negativa. Ale já jsem rád, když se po delším dnu v práci posadím na sedačku, vytáhnu knihu – stejně jako půlka vagónu a začtu se do svého světa.
Za jiných okolností rád zavřu oči, aniž bych byl rušen okolím, zaposlouchám se do přejíždění kolejí až se nechám uchlácholit ke spánku. Asi se posmíváte a říkáte si: ,,Kolikrát asi ten blbec přejel svou výstupní stanici?“ Jste na omylu – nevěřím na Bohy a Vyšší moc -, neboť já nikdy nepřejel svou výstupní stanici. Nikdy. Možná mi děkuje samotné Metro, že jsem v něm rád. Sám nevím.

Nic to nemění na tom, že rád tímhle cestovním prostředkem projíždím Prahou. To mi nikdo nevezme.

Musím se ale k něčemu přiznat – jednu věc nemám v metru rád.

Ukončete výstup a nástup dveře se zavíra -

,,Počkejte!“vrazí do skoro zavřených dveří individum. Celý ve vagón se podívá tím směrem. Já sedící na ,,trojce“ sedaček rovnou u okýnka, si ho stihnu prohlédnou ještě než vrazí dovnitř. Roztrhané oblečení překryté tmavě hnědým kabátem, špinavý oranžovošedý vous, kruhy pod očima a tmavé oči plné šílenství.

Pro naši smůlu se Metro rozhodne, že nechá muže nastoupit. Dveře se zastaví, on se protlačí dovnitř a posadí se přímo naproti mně. Dopadne tak tvrdě na sedačku, že pod ním křupne. Asi jen únava materiálu.

Vagónem se začne rozprostírat odér, jehož by se zalekla snad i sama popelnice.

Všímám si spolupasažérů, kteří se od příchozího odsouvají pryč. Jen polknu. Lehce pootevřu pusu, abych mohl dýchat pusou. Přetočím pohled na svůj odraz ve skle.

Každý má právo se projet metrem. O tom žádná. I když některé cesty jsou na vlastní nebezpečí. Jestli jste si mysleli, že tohle je věc, která mi v metru vadí – pletete se.

Příští stanice Muzeum.

Zavírám oči, abych přivolal dřímotu. Čeká mě ještě dlouhá cesta domů. Je třeba si ji pořádně užít.

,,Hol-holčičko, nekoukej na mě! Nikde nejsi v bezpečí! Nikde!“přehluší uklidňující tóny jízdy můj naprotisedící společník. V tu chvíli mi tělo zaplaví husí kůže. Otevřu oči, abych se mohl skrze odraz podívat, na koho mluví.
Holčička – řekl bych, tak pěti letá – stojí s maminkou u dveří. Pevně drží maminku za ruku. Vytřeštěnýma očima sleduje sedící indivuduum. Maminka ji uklidňuje hlazením po vlasech. Přitom ho propichuje vražedným pohledem.

Ano, tohle je věc, kterou v metru nemám rád – cvoky. Cvoky, kteří si povídají se všemi, i když o to nikdo nestojí. Lidi, jejichž radostí je strašit okolí. Sice asi nechápou, co dělají, ale ruší to. Ruší to mě. Bezdomovce bych do metra pouštěl rád, ale tyhle cvoky ne. Kazí jízdu. Mou jízdu.

,,Jen se pořádně podívej kolem sebe! Hleaeee...,“rozhodí rukama až vrazí do tašky slečny stojící blízko něj.

,,Hej!“sykne ona. Chlap si jí nevšímá. Jen těká očima z člověka na člověka.

,,Jste slepí a tupí!“začne zvedat hlas. Přitáhne k sobě pozornost zbytku vagónu. ,,Požírají vaše mozky! Trhají vám tašky a rozvazují a žerou tkaničky!“

Pár lidí se rozesměje. ,,Jasně, dědku! A co tvoje tkaničky? Tobě už je sežrali i s botama?“ozve se vysoký pubertální mládenec u dalších dveří, obklopen partou kamarádů. Všichni se rozesmějí.

Pootočím hlavu od okna, abych se podíval na jeho boty. Počkat – nemá boty, jen vrstvu ponožek.

,,Jasně! Oni! Chtějí se mě zbavit, protože vím pravdu!“máchne jeho směrem špinavou rukou s dlouhými nehty. Vypadají dost ostře.

,,Co kdybyste nám dal pokoj a -,“

Metro sebou cukne, brzdy zaskřípají. Polovina lidí, kteří se nedrželi, popadá k zemi. Já se zapřu nohama, sevřu pevně zuby k sobě a jen tak-tak se udržím na sedačce. Metro konečně dobrzdí.

Celým vagónem zní agónie bolesti, sykání, vzlyky. Cítím pot, který mi teče po zádech. Co se to sakra stalo? Slyším tuhle otázku kolovat celým vagónem.

,,Omlouvám se, vážení cestující, ale máme na trati před námi problém s kolejemi. Budeme chvilku stát. Omlouváme se za potíže a zdržení,“promluví řidič rozhlasem.

Já osobně nejsem tedy o nic klidnější. Ale jak pozoruji tváře lidí, i těch, co si trochu namleli, je to dostatečná omluva. Alespn pro ně. Nic hrozného. Mnou koluje vztek – tohle měla být poklidná jízda, ale kvůli tomu individuu se to všechno posralo! Jak jinak! Tohle nebude náhoda!

,,To – to jsou oni! Jdou si pro mě! Nee!“vyskočí ze sedačky pobuda. Kopne mě přesně do holeně. I když nemá boty, moje noha cuká bolestí. Ulevím si bolestivým syknutím.

,,Co kdyby ses posadil na místo a byl zticha?!“vyjeknu na něj. Zabodnu to něj naštvaný pohled spojený s bolestí v holeni.

Cítím na sobě stovky pohledů.

,,Jak klid? Jsou tady!“postaví se na svou sedačku těma špinavýma nohama. ,,Jsou tu, aby mě zabili!“ Začne se klepat a ošívat strachy.

Holčička si popotáhne a začne brečet. ,,Já nechci umřít, maminko!“šeptá do rychlého dýchání blázna před ní. ,,Já nechci!“

,,Ale, miláčku!“přivine ji k sobě blíže maminka. Vágon omotá strach. Cítím ten strach na kůži.

,,Vidíš, co děláš?!“postavím se na obě nohy i přes bolest. Cuká mnou vztek. ,,Děsíš tady těmi svými kecičkami lidi okolo! Co kdyby ses konečně posadil a dal nám pokoj?“

Chlap pootevře pusu, aby něco řekl. V tu samou chvíli, kdy slyšíme všichni kolem, jak se nadechuje, aby mě zaplavil dalším přívalem zbytečných keců, svěsí neočekávaně hlavu. Jako by omdlel. Stojí stále na sedačce, jen spustí ruce podél těla. Přestane se klepat.

,,Tak TY bys chtěl, abych vám dal pokoj?“promluví tiše, že ho sotva slyším. Jeho hlas zní klidně a vyrovnaně. Skoro mi přijde, jakoby ten hlas nevycházel z něj. Ale není možné, aby mluvil někdo jiný.

V celém vagónu je ticho tak, že mi přijde jako bychom tu s chlápkem byli úplně sami.

,,Chceš, abych jen tak zmizel? Abych nebyl?“

Zvedne hlavu. Šílenost se mu vytratila z očí. Pozoruje mě člověk, jehož oči svítí inteligencí. Sakra, co to je?

,,Víš, jaké je žít s tím, co vidím?“seskočí ladně ze sedačky. Udělá ke mně půl krok. Založí si ruce za záda a nakloní se ke mně blíže. I přes smrad, který mi ničí čichové buňky, se nedokážu pohnout. Nechávám se hypnotizovat jeho očima.

,,Přežívat ze dne na den bez ničeho. Zkoušet všem vysvětlit, na co si mají dávat pozor a dostávat jen kopance do obličeje? Každý v tomhle metru si myslí, že jsem blázen! Že?“položí otázku celému vagónu. Dívajíc se přes mé rameno do davu za mnou.

Nikdo ani nemukne. Tíživou atmosféru rozhovoru přerušuje jen pláč holčičky.

Nemám slov. Snažím se přijít na něco, co mu říct, ale nic mě nenapadá. Nemůžu myslet. Nedokážu to.

,,Ale já nejsem blázen. Vidím to, co vidím. Vidím ty bytosti, které se za vámi všemi plíží a ukusují si maso z vaší duše,“odtáhne se. Otočí se k lidem stojícím za ním. ,,Vidím ty démony, které vláčíte sebou. Ty, se kterými jste spojeni. Natahují dlouhé ostré ruce a zuby, aby se vás už nikdy nepustili. Stávají se vaší součástí. A -,“

,,Ticho! Ticho už! Děsíš nás!“ozve se mužský hlas. Já si po pár sekundách uvědomuji, že je můj. Netuším, kde se to ve mně vzalo. Chlap se ke mně zprudka otočí. Přistoupí ke mně opět. Očekávám útok. Odráží se mu v očích.

Najednou se metro rozjede. Pomalu, ale rozjede. Atmosféra ve vagónu a napětí se vytratí jako pár nad hrncem.

,,Joo! Dej pokoj!“

,,Na další stanici si vystup!“

,,Nebo ti pomůžeme sami, ty blázne!“

Hlasy přeskakují jeden přes druhý. Všichni nalezli svou odvahu. Jen já ji opět ztrácím v očích toho muže. Pozvedne jeden koutek rtů a nakloní se ještě blíže.

Metro začne brzdit před další stanící. Mé zorné pole sleduje počáteční nástupiště Muzea.

,,A ty to uvidíš taky, kamaráde,“sykne mi do obličeje pobuda a chytne mě za ruku. V tu samou chvíli se vše seběhne velmi rychle -

Muzeum. Přestupní stanice -

Tělem mi projde elektrický šok. V uších mi zašumí. Prostředí kolem lehce potemní.

,,Tak a ven, kámo!“

Někdo chytá blázna za rameno.

On mi pouští ruku.

Žaludek mi udělá kolotoč.

,,Nikdo tady na tebe není zvědavej! Jdi strašit jinam!“

Lidský smích. Hřejivý.

Chlapa vystrkávají ven.

Oči se mi klíží.

Smích lidí a potlesk.

Zatočí se mi hlava. Cítím, jak ztrácím kontrolu nad svým tělem.

Ukončete výstup a nástup. Dveře se -

Omdlím.

,,Halo, pane? Halo?“

Cítím, jak mě někdo profackovává. Otevřu oči. Zírám do tváří dvou větších chlápků s oblečením Dopravního podniku. Hlava mi třeští. Oči pálí. Světlo do nich neúprosně bodá. Radši je zavřu.

,,Co se to se -,“podepřu si tělo rukou a pomalu se posadím. Opírám se rukou tvrdou zem. Asi o nástupiště.

,,Vypadá to, že se vám udělalo z toho zážitku špatně a omdlel jste. Pár lidí vás vytáhlo ven na nástupiště a my s vámi čekáme na sanitku.“

,,Jo, byl jste dost dlouho mimo sebe. Na nic jste nereagoval. Jak vám je?“

Vzpomenu si na vše. Na podivína. Jeho děsivé řeči. Můj vlastní vztek. A pak ten dotyk. Prý že uvidím to, co on. Jasně – jsem citlivý na změnu prostředí, stres a vztek a ta atmosféra byla velmi opravdu nepříjemná. A ještě ten smrad. Nedivím se, že jsem omdlel.

,,No – řekl bych, že už mi bylo lépe,“otevřu oči a podívám se mužích. Ztuhnu. Ten první má za sebou něco černého. Divně se to vlní. Něco jako mlhu, ale... není možné, aby to byla mlha. Jak by se dostala do metra a -
Zničehonic té mlze narostou ostré zuby. Bílé. Lesklé. Pousměje se. Všimnu si černých korálků, které tam před chvilkou nebyly.

,,Halo?“dotkne se mě druhý muž a zaklepe mnou. Bez mrknutí se na něj zadívám a vykřiknu.

Kolem krku má omotaného fialového hada, co mu pije krev z krku! Jedno vypoulené oko se dívá na mě a to druhé hypnotizuje tekoucí krev z otevřené rány.

Vyskočím na nohy.

,,Počkejte, pane!“natáhne se po mě dopravák s mlhou za sebou. Jeho ruka je poseta divnými černě tepajícími znaky. Ty znaky mají oči a pozorují mě! Co to je? Proč? Jen uskočím před jeho dotykem.

,,Nesahejte na mě! Co jste zač? Proč máte ty znaky na ruce a co je to za vámi?!“křičím na ně. Krok za krokem od nich couvám.

To – to přeci nemůže být pravda!

,,A ty to uvidíš taky, kamaráde,“rozezní se mi v uších bláznova poslední slova. Nevěřícně zavrtím hlavou. Není možné aby -

Oba se po sobě nechápavě podívají. Postaví se. Oba ke mně udělají krok. Had pustí svou kousající oběť a přetočí obě oči na mě. Z otevřené tlamy mu kape krev.

,,Vážně počkejte, pane, to přeci nemůže -,“

,,Nenatahuj ke mně tu ruku!“ukazuji mu na krk. ,,Copak nevidíš toho hada, co tě kouše do krku? To nic necítíš? To je nějaká hra? Vy jste herci? Jste – jste s tím bláznem?“

,,Sám je cvok, co?“ozve se po mé pravici hlas. Podívám se tam. Stojí tam skupinka holek. Každá z nich má rozdrásaný obličej! Na rameni jim sedí malí černí démonci, kteří si pochutnávají na kusech masa.

,,To – to není možné!“rozhlížím se po lidech, které jsme upoutali. Každý z nich je mučen jiným stvořením. Všichni dělají, že nic nevidí! On – on měl pravdu!

,,Stůjte! Spadnete -,“

Zakopnu. O svou vlastní nohu. Cítím, jak mé tělo padá dolů. Do volného prostoru. Přepadám přes hranu nástupiště. Nohy mi vyletí do vzduchu. S křikem sleduji malého rudého démona s křídly, který spokojeně žvýká mou rozvázanou tkaničku.
Ušní bubínky mi prorazí houkající metro.

V Louži

,,Vypadni, ty úchynej démone!“
To jsou poslední slova, která zaslechnu než mě pevně sevřou dva páry svalnatých rukou vyhazovačů a vyhodí ven do říjnového větru. Trefí se rovnou do voňavých popelnic.

Je to tvrdý dopad, ale jsem tak velmi alkoholově opojen, že vnímám jen točící se svět. Jako bych seděl na kolotoči. Připomene mi to proč tyhle pouťové atrakce nesnáším. Ale hned na to se ozve moje vnitřní Svědomí, které mě zfackuje za to, že jsem tak panákoval a cpal se jednohubkami, za které mi žaludek moc neděkuje.

,,Takhle osahávat little pony!“plivne mým směrem jeden z vlastníků svalnatých rukou.

Rozvzpomenu si, proč jsem byl vlastně vyhozen! Dvě kozaté kočky v barevných převlecích dvou poníků z nějakého dětského seriálu. Ty oháňky, co měly a dudy nacpané v bikinách! Kdo by si nechtěl sáhnout? Plus jsem musel zkontrolovat, zda to nejsou opravdu poníci!

,,Neříkej, že by sis nesáhl!“prohrábnu rukou nějaký pootevřený pytel plný něčeho lepkavého.
Oba vyhazovači se otočí ve dveřích ke mně a já spatřuji, že jsou ještě větší a zlejší než před minutou, v očích mají touhu po tom, abych zemřel – vidím ty ďábelské plameny!

,,Ty kreténe, to jsou naše holky!“ozve se druhé svalnaté sousoší a oba ke mně vykročí.

Kolotoč ne kolotoč – nastal čas k útěku! Vyhrabu se z popelnic tak snadno až mě to překvapí. Kdo by taky chtěl umřít pod rukama dvou svalnáčů? Jsem ještě tak mladý!

Ale utíkat a dávat nohu přes nohu, když se s vámi svět pekelně točí, je těžší než se zdálo. Když neslyším dusot těžkých nohou, uvědomím si, že mě nikdo nepronásleduje. Zastavím se za rohem – dobře, špatně odhadnu vzdálenost svého ramene a rohu budovy a slušně si ho narazím, ale to nic nemění na tom, že vykouknu zpoza rohu, abych zkontroloval situaci. A opravdu – nebyl jsem hluchý! Nikdo mě nepronásleduje. Klubové dveře jsou zavřené, jen fialové logo se odráží v podzimní louži.

,,Aneb jak si slušně zkazit Halloweenskou párty!“sáhnu si nemotorně po rozích, které mi pomohla na dnešní noc připravit moje umělecky nadaná sestra Julie. Díky ní je ze mě na dnešní noc zatraceně přitažlivý Pán démonů, ha!

Rohy naštěstí přežily bez úhony. Stále sedí na hlavě, tak jak mají. Sice se mi vše točí kolem své osy desetkrát rychleji než ve skutečnosti, ale opravdu věřím tomu, že jsou stále rovně. Zachechtám se a uříhnu si.

,,Najdu si jiný klub, abyste věděli! A s nezadanými poníky!“mávnu rukou ke klubu v domnění, že mě svalouši zaslechnou. Když se nic nestane, s odfrknutím se přetočím do ulice, kam jsem zaběhl, přešlápnu velmi nešikovně nohu přes nohu, ztratím rovnováhu a dojde mi - asi i tím, že se ta obrovská louže, co se rozkládala za mnou, velmi rychle přibližuje k mé tváři -, že padám.

Vnitřně se připravuji k setkání s tvrdou zemí. Třeba tím vystřízlivím. ,,A nebo narazíš a už se neprobudíš,“ozve se mé hluboko schované logické a střízlivé já. Nechci mu dávat za pravdu, ale vážně ji má, sakra.

Dopadnu obličejem do louže. Překvapí mě, že se půlka obličeje potopí do vody, a místo oslepující rány čelem do asfaltu, se začnu topit. Rukama se zachytím za okraje louže, což mě stojí zbrždění pádu, dost odřenin na dlaních, ale vynořím se z podivné louže, která nemá dno.

Začnu vykašlávat vodu. Hnusnou a podivně chutící. Doufám, že se do ní vychcal nějaký bezdovomoce a nebo si v ní dala nějaká krysa koupel i s celou myší rodinkou.

Pomalu se posadím, abych si promnul oči. Hlava se mi předčasnou koupelí přestala motat. Ale prostředí se mi zdá nějaké jiné a dost neznámé.

Z kanálů vychází podivný fialovozelený kouř, kterému bych se nejraději vyhl levitací. Celá ulice je ozářená jen podivnou svítilnou, která vypadá jako lidská lebka, ve které je umístěná svíčka. Na to, že je stejně vysoko jako městské lampy, svítí velmi silně.

,,Tady někdo žere Hallooween víc než já,“ulevím si a otřu si zbytek vody z obličeje. A najednou si všimnu zeleně osvícených dveří asi deset metrů napravo ode mě. Skoro bych řekl, že tam před chvílí nebyly. Vážně.

Nade dveřmi je stejně zelený nápis V Louži. Když si všimnu, že velká louže končí pár centimetrů od prahu do tohoto bar, pomyslím si, že se název opravdu hodí. Jen je to dost nebezpečné pro příchozí a odcházející. Vždyť já se málem utopil!

,,Ale zase kdybych tak moc nepil, určitě by se mi to nestalo!“postavím se na už klidné nohy a opatrně přejdu ke dveřím baru. Pořád lepší než opětovně zkoušet štěstí v tom předešlém baru – teda klubu.

Po přeskočí louže rovnou na práh si všimnu, že zelené světlo vyzařuje z velkých brouků, kteří jsou kolem dveří.

,,Dobrá dekorace, teda -,“ Natáhnu k jednomu z nich ruku, ale jakmile se jeden z brouků pohne krovkami, stáhnu ji a prudce otevřu dveře. Přiznám se, že jsem se zatraceně lekl.

Za dveřmi je dlouhé schodiště do podzemních prostor. Do nozder mě uhodí smrad něčeho žluklého, kyselého, rybího, mokrého, chlupatého, spáleného a vyuzeného. Někdo asi nepozřel dobře zdejší stravu. Ale je s podivem, že ta vůně mě částečně láká a částečně mi dělá blivno. Chci vidět, jak to tam vypadá.

A svou zvědavost hodlám poslechnout. Vykročím na schodiště. Pochodně pověšeně a skryté ve tmě se prudce rozžhaví. Opět mnou projede překvapení a lehký šok. Vůbec jsem si jich nevšiml! Zavřu za sebou a vydám se dolů.

Zvykám si na ten pach rychleji než se zdá. Třeba to byl jen počáteční šok z toho, co jsem ucítil.

Zase si sáhnu po rozích, abych je teď – už lehce střízlivý – překontroloval. Stále drží! Opravdu! Musím zítra poděkovat Julii za skvělou práci. Že vydrží i koupel – to bych vážně nečekal. Ale o návštěvě a blízkém setkání s popelnicemi se zmiňovat nebudu.

Na konci schodiště je lehce vyvýšený plácek, na kterém stojí stupínek a na něm postává malý rudý mužíček ve stylovém černém saku. Nikdy bych neřekl, že by se dalo v nějakém značkovém zboží sehnat takové malé sako pro děti!

Má opravdu velmi kvalitně nalíčenou tvář s ostrými výstupky na tvářích a čele. Podle tmavě červeného odstínu bych ho tipoval na takovou démonickou štěrku. Jeho svítivě zluté oči mají stejný odstín jako bradka trojúhelníkového tvaru. V malých ale očividně velmi ostrých drápech svírá jakousi černou knihu, kterou má řetězem přikovanou k pravému zápěstí. Když si mě všimne, zašklebí se, něco si potichu odfrkne a jedním švihnutím si knihu nadhodí do otevřené dlaně.

,,Kdo račíte být, pane démon? Dnes je tu soukromá párty,“začne ťukat jedním dlouhým drápem rovnou doprostřed textu v knize. ,,Nemohu pouštět démony, kteří nejsou na seznamu hostů.“

Sakra! Soukromá párty! V mozku se mi rozběhnou všechny závity, které ještě nezničil démon alkohol. A moc jich nepřežilo, abych byl upřímný. Jestli mají takovéhle kvalitní kostýmy, asi budou mít na seznamu hostů i nějaká velmi originální jména. Přece by tam nepřišle Pepa Novák, ne?

Satan? Hellraiser? Belzebub? Víla Zubnička?

,,Jsem... ehm..,“

Ťukání démonova drápu do knihy mě velmi znervózňuje. Studený pot se mi roztéká po zádech.

,,Ano?“mávne rukou dívajíc se za mě, jako by čekal někoho dalšího.

,,Jsem Bafomet!“

Poslední jméno, které mě napadne k rohatému démonovi, kterým pro dnešní večer jsem. A hned bych si za to vyřknuté jméno vrazil pěstí. Takovou blbost můžu vymyslet jen já, Sakra! To už jsem hned mohl použít jméno Satan! Mohla to být skvělá kalba a já to takhle pos -

,,Vítejte, pane Bafomete. Už jsme si mysleli, že se vás dnes nedočkáme. Račte!“ukloní se skřet, seskočí z pódia a rozhrne pro mě černou plachtu, která bránila ke vstupu do klubu.

Místnost se topí ve fialovém odstínu. Vzadu za prozářeným barem s lahvemi všech tvarů a obsahů září krb s fialkovým ohněm. Bar je z každé strany ohraničen schodištěm s huňatým rudým kobercem do dalšího patra, kde se dá sedět u dalších stolků s pohledem dolů.

,,Úžasné,“vejdu dovnitř s hubou skoro na zemi.

,,Démoni. Dělají jako by nikdy nebyli mezi svými!“sykne démonek a opět za mnou zatáhne závěs. Drzoun jeden! Mám s tou chutí se otočit a něco poznamenat, ale moje zvědavost se obrátí k lidem, kterými se to tady jen hemží. Začnu si je pečlivě prohlížet.

Servírky jsou polonahé – vážně polonahé! - sukuby. Naklánějí se svými plnými ňadry nad stoly se zákazníky a koketují s nimi.

Když sleduji, jak si jedna namodralá sukuba máčí bradavku v jakémsi hustém míchaném nápoji jednoho z hostů, která je zahalen ve velké vrstvě obvazů s velkým Ankhem na krku, ztvrdne mi. Polknu nasucho. Každá ze sukub má jiné zbarvení. Jako barvy duhy.

Zavrtím hlavou a začnu si prohlížet i méně sexistické postavy. Všichni jsou nalíčeni a nachystaní velmi kvalitně. Se svými rohy a lehkým make-upem si připadám jako břídil. Vykročím směrem k baru.

U jednoho stolu sedí skupinka vlkodlaků, kteří mají na hlavách mafiánské klobouky. Každý má v tlapě jeden tuplák piva a před sebou na stole ohlodanou kost. Občas se některému z nejsvalnatějších posadí na nohy fenka s malými ňadry s propíchnutými bradavkami. Tady se pozná, kdo je alfa a kdo ne, ha!

Když projdu kolem jejich stolu, polovina z nich na mě zavrčí, zbytek začne velmi realisticky vdechnovat můj pach. Jako praví psi! Tomuhle říkám cosplay! Dokážu jen na obdiv zvednout oba palce vzhůru.

,,Zasraní démoni,“promluví šéfík s fenkou usazenou na sobě. Mluví tak dokonale hrdelně, že mám s tou chutí se u něj zastavit a optat se, jak docílil tohohle zvuku. Ale radši jen stáhnu hlavu mezi ramena a pokračuji v cestě. Už nechci mít problémy.

Málem se srazím s kostlivcem, který se hbitě zvedl od dalšího stolu.

,,Tohle si vyprošuji, Drákulo! Uvidíme, co budeš za pár tisíciletí říkat ty! A jak budeš vypadat, sakra!“utrousí dost hlasitě a nasadí si kabát, otočí se na podpatku – ne, boty opravdu nemá, ale víte, jak to myslím – s lehkou úklonou projde omluvně kolem mě. Pootočím hlavu za jeho propracovanou maskou! Jak dokázal, aby mu tak kvalitně fungovali čelisti? To jsem se dostal do společnosti hollywoodských maskérů nebo co, sakra?!

,,Ale no tak, doktore Fauste! Škyt!“pozvedne se trochu nemotorně ze židle postava sedící u stolu. Opravdu se nebojím říct, že je to Drákula! Bílé vlasy rozpuštěné podél těla, bílá pleť s očima tak černýma, že bych v nich bez baterky ztratil, svůdné rty pokrytém rudým nápojem, který má ve své skleničce na stopce před sebou. Oblečen do upnuté temně modré košile, jak se na hraběte patří, leč ta opička se k němu nehodí.

,,Já – já to tak nemyslel! Neodcházej...,“ Jeho další slova se ztratí v prostoru a ve škytání a breku. Zakopne a strčí do stolu, rozleje si hustý, rudý nápoj a plácne sebou rovnou do něj. Zůstane v něm ležet stále brečící.

,,Proč jsi mě opustila, Míno? Proč jsi si musela vybrat jeho?“rozbrečí se ještě srdcerydněji.

,,Ale no tak, Draku, to bude dobré,“poplácá ho po rameni Cosi se zelenou kůží, vysoké skoro dva metry s obličejem podobným žralokovi. Přisedne si hned vedle brečícího Drákuly na volnou židli.

Radši se dál nezastavuji, abych nebyl zmlácen za to, že stojím tak blízko a poslouchám a jdu dál. Razím si cestu přes démony, kteří se na mě zamračeně dívají, jeden mi skoro uříhne ohnivou kouli před nohy, projdu skrze pár holografických duchů, kteří na mě naštvaně zasyčí, když to udělám. Jako kdyby jim to ublížilo! Vždyť si sedí někde vzadu a jen se nechávají promítat! Projdu pod nohama pár vysokých neidentifikovatelných příšer s myšlenkou, kolik basketbalistů na sobě v tom kostýmu musí stát, aby dosáhli téhle velikost. A hlavně jak se dokáží sesynchronizovat v pohybu. Tohle mi prostě nebude Julie věřit! Dost mě mrzí, že jsem si nevzal mobil, abych jí to mohl všechno vyfotit.

Když dorazím k baru, s nejhlubší omluvou se procpu kolem monstra, které je ozdobeno tolika ostny, že by se na to nemusel stydět kdejaký ježek nebo dikobraz a konečně se posadím na poslední volné místo u baru. Ta poslední volná stolička na mě prostě čekala. Tenhle večer je úchvatný! Tolik cvoků do kostýmů a do hororových postav! Kam se na to hrabou nějaké Pony holky!

Barman, velmi pohledný elf s nafialovělou kůží, ke mně zvedne zeleně světélkující oči a odloží leštící skleničku, aby se mi mohl věnovat.

,,Mohu vám nabídnout, pane...?“

,,Bafomet. Dal bych si nějakou pořádnou whiskey.“

Elf vykulí oči do obřích rozměrů. ,,Mám tu nejlepší Dunwichský ročník, pane!“

Dunwichský? O tom jsem nikdy neslyšel, leč je mi to jméno nějak povědomé. Ale nechám to být, zatraceně si užívám honostnost svého dobře vybraného jména. Nakonec jsem nezvolil špatně!

,,Pro vás, pane!“postaví přede mne tlustou skleničku světle zelenkavé whiskey. Když spatřím elfovu ustrašenost ze mě, jen se pousměji a optám se na něco, co mě zajímalo už při vstupu: ,,Proč se tento bar vlastně jmenuje V Louži? Teda, když pominu tu velkou, co se rozkládá před ním.“

Elf si očividně oddechne, sáhne po skleničce, kterou nedoleštil, a odpoví: ,,Předchozí majitel mluvil francouzsky. Tedy – myslel si to. Chtěl to tu pojmenovat nějak honosně, aby na to nikdo nezapomněl. V Louvru, myslím, ale jeho francouzština byla nejlepší po pár drincích, takže z toho nakonec vzniklo V Louži. A to se uchytilo, pane.“

Jen pokývnu hlavou s pomyšlením na to, že předchozí majitel asi byl slušný ochlasta. Najednou mi tělem projede divná husí kůže. Jako by mi někdo koukal do zad, ale jeho rentgenový pohled zajel rovnou do vnitřností. Lehce se oklepu. Nadechnu se hluboce nosem, abych se uklidnil, ale žaludek se mi obrátí naruby – ve vzduchu se vznáší takový divný rybí zápach smíchaný se slaností moře a zdechlin! Rychle do sebe vyklopím skleničku whiskey před sebou, abych ukonějšil žaludek, který se bouřil. Já vím – voda by byla lepší, ale tahle podivně zelená whiskey mi skoro vypálí krk a vše se uklidní. Kromě mé touhy si urvat nos, abych to nemusel cítit.

V tu chvilku mi dojde, že celý bar utichl. Opravdu. Ani slovíčko. Zem pod mýma nohama začne divně vibrovat. Jsou to těžké kroky nově příchozího. Na stoličce mi naskakuje i zadek! Dokonce ani ta velká monstra nevydávala takové mini zemetřesení!

Bojuji s touhou se otočit, ale něco uvnitř mě říká, abych to nedělal. Uposlechnu to.

,,Dám si ještě jeden ten váš ročník,“kývnu prázdnou skleničkou na barmana, který sleduje určitě nově příchozího za mými zády. Elf se jen probere z letargie, pousměje se a kývne.

Zemětřesení přestane. Bar se začne zase bavit. Ale ten smrad je horší. Skoro mi připadá, že mi vychází ze zad! Je to vážně nechutné! A to jsem nikdy necítil mrtvou rozkládající se rybu, ale vsadil bych svou duši, že to smrdí takhle!

,,Slyšel jsem, že se tu někde potuluje můj milý Bafomet a on si tu sedí beze mě!“ ozve se za mými zády hromový hlas, který zní velmi slizce, jako by dotyčný měl přes ústa něco, co mu brání mluvit. Ztuhnu. Opravdu je možné, že jsem natrefil na někoho, kdo se zná s Bafometem? Třeba jsem se přeslechl!

Ale mé podvědomí se škodolibě směje. Tohle jméno se nedá přeslechnout!

Elf položí přede mě skleničku s další zelenou whiskey a kývne na monstrum sedící vedle mě. ,,Pardon,“omluví se zombie a uvolní místo nově příchozímu. Pořád nemám odvahu se otočit. Nejradši bych se vypařil.

Zhluboka vdechnu odporný zápach hluboko do plic a přetočím oči na mostrum, co si sedá vedle mě. V tu chvíli se všechno kolem zastaví. Sleduji, jak na volnou stoličku usedá šedivo-zelené monstrum chapadlavitého složení. Jeho slizská řiť spoklne stoličku jako nic. Nemá žádné chlupy, je čistě holý. Položí své dlouhé ruce zakončené ohnutými pařáty bez nehtů na bar, opře se lokty, aby se mu lépe sedělo a jemně ťukne do mé skleničky: ,,Och. Dunwichský ročník. Prosím, celou flašku. Zavzpomínám si.“ Odtrhnu oči od jeho mohutného slizkého těla, abych se zadíval na hlavu. Žádné uši, obrovské tři černé oči podobné kulečníkovým koulím, ústa překrytá tak velkým množství chapadel, hýbajících se vlastním životem, že nejdou ani spočítat. Na zádech má složená blanitá křídla stejného šedivo-zeleného odstínu jako kůže.

Poznávám ho. Vím, kdo to je. Je to -

,,Jistě, pane Cthulhu! Pro vás jen to nejlepší!“ukloní se velmi hluboce elf a zaběhne někam dozadu za závěs vytvořený z kostí.

Opravdu to řekl! A já myslel – ne, já doufal, že se pletu! Moje noční můra z děství! Kolikrát jsem za temné noci četl Volání Cthulhu a pak nemohl usnout jen z té představy, že někde a někdy opravdu někdo takový jako Prastarý existuje!

,,Cthulhu?“vyšeptnu a obr se konečně zadívá do mé tváře. Jedno z chapadel na jeho ústech započalo bitvu s dalším chapadel sídlícím vedle a já nedokážu sledovat nic jiného. Cthulhu mírně zúží své trojočí.. On – on poznal, že nejsem ten Bafomet! Že nejsem jeho přítel! Ale... – najednou prozřu. Tohle není obyčejný bar! Já se dostal někam jinam! Tady kolem nejsou lidi v kostýmech! Nikdo by nemohl být Cthulhu. Nikdo by ho nenamaskoval. To nejde! A co teprve ten zápach?

Já – já se dostal do jejich sféry. Nebo je to jen sen? Neutopil jsem se v té louži? Nebouchl jsem se do hlavy a nezemřel?

,,Koukám, že dnes nejsi ve své kůži, Bafomete. Řekl bych, že by ses měl stavit častěji za mnou v R´lyehu, démone.“přetočí svůj pohled přes sebe. ,,Ale ano, jsem Cthulhu. Jak jinak. Jsem ten Prastarý.“

Nedokážu ze sebe dostat ani slovo. Nohy se mi klepou strachy. Jsem tu uvězněn s tolika monstry a nikdo si nevšiml, že jsem jen člověk? Vážně jsou všichni tak nalití? Nebo jsem měl jen štěstí?

,,Pro vás, pane!“přiskočí k naší dvojci elf a položí před Prastarého flašku Dunwichské whiskey. O dost větší flašku. Řekl bych, že má objem tak pět litrů. Minimálně. A mně dojde, co je to za ročník. Najednou si na Dunwich vzpomínám až to není hezké. Skoro slovo od slova.

,,Skleničky netřeba.“máchne svým pařátem Cthulhu. Elf jen přikývne a začne se dál věnovat dalším hostům.

,,Není mi dobře, asi bych měl pomalu jít. To víš, Peklo volá,“snažím se na něj nedívat a pomalu se začnu zadkem sunout ze stoličky. Cthulhu zareaguje rychleji než bych čekal, jedním pařátem mě pevně přivine k sobě. Zabořím se polovinou svého těla do jeho měkké tkáně. Skoro cítím, jak mě vstřebává. Z úst mi unikne tiché zakňučení.

,,Já být tebou bych sebou moc necukal a nikam nepospíchal, lidský červe. Je tady dost božstev a monster, co by si na tobě smlsly. Divím se, že jsou tak tupí, ožralí a otupělí, že tě nepoznali. Radši hezky seď tady a dělej mi společnost.“špitne směrem ke mně dolů.

Jen k němu zvednu vyděšené oči, tvář si opřu o smradlavou kůži, která tepe vlastním životem, ale najednou ucítím, jak se mi rohy na hlavě sesunou stranou. Cthulhu mě od sebe pustí a narovná mi jedním drápem rychle padající rohy.

,,Tak takhle to ještě nějakou dobu radši zůstane. Kdyby ti spadly, skončilo by to pro tebe rychle.“

Sáhnu pomalu po skleničce s nápojem z Dunwiche a vyklopím ho do sebe na jeden hlt. Pálí, ale tentokrát nepomáhá.

,,Co ode mě chcete?“sevřu prázdnou skleničku oběma rukama, abych nějak uklidnil třes. Docela se to daří.

,,Jak jsem už řekl – chci, abys mi dělal společnost.“

,,A – a necháte mě pak jít?“

Cthulhu se ke mně nakloní bokem, abych to slyšel jen já. ,,Když budeš dělat dobrou společnost, pomůžu ti se odsud dostat ven, aniž by tě někdo sežral. Dohodneme se?“

Jen přikývnu. Oči k němu ale nezvednu. Toho se bojím. Navíc bych řekl, že mu můžu věřit, když mě ještě nesežral. A jinou možnost než mu dělat společnost ani nemám. Nestihl bych prosprintovat skrze bar plný živých monster, duchů, démonů, rarášků, sukub a božstev. V hlavě mi koluje tolik způsobů mé vlastní smrti, že se mi obrací žaludek. A já ještě umřít nechci.

,,Na, dej si ještě další. Zvu tě. Stejně je mi jasné, že tvůj účet tady platím já. Tak ať se ti se mnou lépe mluví,“odkašle si Cthulhu. Jedno chapadlo mu odšpuntuje obrovskou flašku a doleje mi do skleničky. Z třesení mých rukou se stejně polovina vyleje, ale Cthulhu se zdá spokojen.

,,O čem si chcete povídat?“přitáhnu si skleničku k ústům.

,,Asi bych rád pořešil to, jak jsem z lidstava zklamán. Čekám už tisíce let na mořském dně ve svém vlastním království a pořád se nenašla odhodlaná skupina fanatiků, které by se opravdu zachtělo mě pustit na Zem. Je to velmi depresivní stále čekat. Proč je lidstvo plné takových slibotechen? Proč stále máme čekat na někoho, kdo nepřijde? Proč nemůžeme my, Prastaří, jen tak povstat bez pomoci lidí?“Cthulhu se rozohní. A to doslova. Pokládá otázky tak rychle, že mu od chapadel odskakuje velké množství slin. Svaly na zádech má napnuté k prastknutí. Občas máchne vztekle křídly a odhodí tím pár monster stranou.

Nikdo z nich to neřeší, jen se s opileckým smíchem zvednou a čekají na přídavek.

,,Ale, pane Cthulhu! Uklidněte se! Takhle někomu ublížíte!“začnu máchat rukama, aby si mě všiml. Když ke mně skloní naštvanou tvář, dojde mi, že jsem měl být zticha. Měl jsem ho nechat to tady rozbít. Mám s tou chutí se vcucnout do barové stoličky.

,,Proč teda musím čekat?!“zahřmí svou poslední otázku.

Bleskurychle se vyhnu jeho očím, zabořím pohled do dřevěného baru a zamyslím se: ,,Lidstvo je plné slibotechen, to je pravda. Sám to znám – slíbí vám, že sníží daně a místo toho je zase natáhnou. Ženská vám slíbí, že vám dá sex, na který nezapomenete a přitom z toho nic není. Když někdo řekne, že vás nepodvede, stejně to jednou udělá. Řekl bych, že jde o chybu v genetickém kódu. Možná se někde v pozadí rodí větší a větší lháři. Možná v tom má prsty někdo z vlády. A nebo možná už se někdo z těhle monster pokouší ovládnout Zemi jen pro sebe.“

Divím se sám sobě, kde se to ve mně bere. Jak je možné, že mě něco takového napadlo, zatraceně?

,,Hmmmm,“projede si pařátem v chapadlech. Napnutá záda uvolní napětí. ,,Chceš říct, že už je možná lidstvo ovládáno někým jiným, kdo ho chce mít jen pro sebe?“

Ukážu rukou za sebe: ,,Jen se podívejte, kolik se vás tady o Slavnost Všech Svatých sešlo, pane Cthulhu. A všichni si – svým vlastním způsobem – snažíte podmanit lidstvo. Neomlouvám fanatiky vaší sekty, ale jsme plněni takovým množstvím nových informacích o démonech, mrtvolách, starých bozích, nových bozích a tak dále, že je možné, že se čeká fronta na ovládnutí světa.“

,,Velmi hluboká myšlenka na lidského červa.“nakloní do sebe čtvrtinu svého nápoje. ,,Ale pořád to neomlouvá ty fanatiky, co stále existují, že se nesnaží!“

,,Ano, to máte pravdu, jejich lenost to neomlouvá. Váš kult stále existuje. Vemte si to množství dětí, co se vás stále bojí.“

,,Ano, ano. Jak slastné vzpomínky mi to vrací,“mlaskne si potěšeně Cthulhu a decentně se zasní. ,,Každá kniha, každý Necronomicon, který je přečten, každý přívěsek, každé použití mého jméne mě lehce svrbí na slabinách -,“

Pozastavím se nad tím, kde má Cthulhu vlastně slabiny. Ale ne, na to se prostě zeptat nemůžu. Líbí se mi, jak má pusa a mozek spolupracují v rámci mého přežití.

,,Pamatuji si, jak si Američani chtěli zvolit prezidentem vás – teda, opakuje se to při každé volbě. Mělo by to vás tak velký vliv, aby vás to povolalo z R´lyehu nahoru?“

Cthulhu překvapeně pískne. Cuknu sebou – jak může pískat? ,,Nikdy bych neřekl, že takový člověk jako ty, použije slovo R´lyeh tak správně! Ale vraťme se k otázce – ne, neprobudilo by mě to.“

,,Proč?“ Tuším odpověď, ale čím více budeme konverzovat, tím rychleji skončí mé utrpení.

,,Protože k mému povolání z mořského dna potřebuješ použít určitý rituál, který znají jen fanatici a ne fanoušci. Je to smutné, ale je to tak.“ Znovu si lokne z flašky. Lehce si odříhne. ,,Opravdu mi chybí to děsit lidi a požírat je, vstřebávat a hlavně vládnout.“

,,Tomu věřím, pane. Ale třeba nastane opět váš nástup. Musíte jen věřit. Musíte věřit ve své fanatiky. Máte nějaké zprávy o vašich fanaticích? Kde se třeba sjednocují nejvíce?“

,,Jsou to jen menší skupinky – jedna větší v Evropě, pak jich je dost v Americe. Občas se blízkne i něco v Asii. Ale nic, co by mi otevřelo bránu zpět.“povzdechne si velmi depresivně.

,,Je mi líto, že z vás slyším tolik deprese, pane.“přikývnu chápavě. ,,Můžu nějak pomoci?“

V tu chvíli bych si nafackoval. Stal jsem se tak empatickým, že chci pomoci Cthulhu? Vážně? Proč nejsem radši zticha?

,,No, možná by se něco našlo, lidský červe.“ Mám s tou chutí si omlátit hlavu o dřevěný pult a prostě umřít na vykrvácejí. Chci utéct před smrtí a nabídnu pomoc Prastarému, který mě stejně zabije, pokud mu v něčem nepomůžu. Fakt skvělé!

,,Možná bych pro mě mohl pracovat a trochu popohnat fanatiky.“

,,Ale já nejsem tak zámožný, abych mohl cestovat. Navíc jsem nikdy neměl hlavu na cizí jazyky. A -“

Cthulhu mocně zařve. Než stačím seskočit ze stoličky a utíkat, sevře mě pařáty, otevře svou chapadlovitou tlamu a pozře mě.

,,Pane, Cthulhu! Co jste to provedl? Vy jste snědl Bafometa!“položí si elf ruce na ústa, když celý bar ztichne a ztuhne. Cthulhu se jen udeří do rosolovitého břich a vyříhne nasazovací rohy.

,,Kéž bych snědl Bafometa! Alespoň by mě nepálila žáha! Tohle byl jen obyčejný slibů plný lidský červ! Těm se nedá nikdy věřit! Slibují a nic z toho!“

Noční návštěva

Eva a Terka zůstaly doma samy. Maminka odešla, jak sama řekla: ,,Jen na cigáro.“, ale jak bylo oběma jasné, nepřijde dříve než po půlnoci, to tedy pro dvě malé slečny znamenalo, že si doma můžou dělat, co chtějí!

,,Jééé, Terko, podej mi ještě tu čokoládu! Já na ni nedosáhnu!“snažila se vyskočit malá copatá Eva k nejvyšší polici v ledničce, kam před ní mamka schovávala čokoládu. Terka se jen pousmála, odhodila ovladač od televize, ke kterému se hned přihnal jejich mohutný kocour Ceasar, aby zkontroloval, zda tam nezbyl kus nějakého jídla a přešla do kuchyně. Poodstrčila nedočkavou mladší sestru od ledničky a s vytáhnutím se na špičky si přitáhla čokoládu blíž, sevřela ji v dlani a sundala z police. Hned ji podala vesele poskakující sestře.

,,Občas se vyplatí být tou starší a vyšší!“uchechtne se Terka a ledničku zavře.

Evka se pustí do čokolády, ale ještě stihne mezi žvýkáním procedit skrze čokoládové zuby: ,,Ale jen o rok starší a výškou tě brzo dorostu, abys věděla!“

Odbyla dvanáctá hodina a mamka pořád nikde. Evka stále plna energie, kdo by taky nebyl, kdyby snědl celou tabulku čokolády, poskakovala kolem televize a naháněla Ceasara, který se jejím napadením zatím stále vyhýbal.

Terku už televize nebavila. Doufala, že narazí kolem půlnoci na nějaký pěkný horor, kterým by svou mladší sestru vyděsila, ale zrovna dnešní den si televizní stanice naplánovali fůru jiných blbostí. Jen horor žádný! Jaká smůla!

Ceasar přeběhl kolem Terky nohou do chodby a zamířil směrem k pokojíku, kde obě sestry spí. Evka se za ním chtěla rozběhnout, ale Terce se podařilo zachytit sestru za lem žlutého pyžama a zastavit.

,,Co je?“

,,Už bych tady neběhala, nebo na nás přijdou sousedi. A mamka bude mít průser.“

,,A co mám dělat jiného? Ty koukáš na televizi a nehraješ si se mnou!“dupne jednou nožkou naštvaně do země.

Terka se lehce pousměje. ,,A co si vlézt do postele a já bych ti povídala nějaké strašidelné historky? Mamka tu není, takže se můžeme strašit!“

Evce se rozzáří oči jako nikdy předtím. ,,Tak jo! Budeme se bát!“

,,Supr, tak si běž lehnout do postele, já přinesu baterku – budeme si svítit jen baterkou!“ukáže rukou k pokojíku Terka. Mladší sestra neváhá a rozběhne se do pokoje.

Terka vypne televizi, zhasne v obýváku, v chodbě zabočí do prvních dveří nalevo, kde odpočívá pračka a natáhne se pro kovovou baterku. Hned ji vyzkouší. Postíví směrem k pokojíku, který je po levé straně od vchodových dveří. Málem upadne v šoku na zem! Ceasar tam sedí rozplácnutý na koberci, pohled upřený do rozsvíceného pokojíku, odkud se ozývá Evky poskakování po posteli, uši sklopené a ocas připravený v pohotovostním módu.

Takhle se leknout kočky! S čím si tam asi Evka hraje, že tam Ceasar tak podivně zírá?

Udělá dva kroky ke kocourovi a chce ho malinko šťouchnout palcem u nohy, aby se probudil, ale Ceasar prudce zasyčí, proběhne jí kolem nohou a zmizí někde v obýváku.

,,Cos mu provedla?“svítí za ním do chodby Terka. Evka, které se nepodařilo rozbít postele, se jen posadí a pokrčí rameny: ,,Nic, jen koukal pod postel. Tak pojď povídat! Nebo dorazí mamka a už se nebudeme moci bát!“

Terka se jen zle pousměje. Vstoupí do pokoje, zavře za sebou dveře, zhasne a posadí se do tureckého sedu vedle Evky. ,,Říkáš, že se Ceasar díval pod postel?“

Evka přikývne a pomalu se začne rozhlížet po dlouhých stínech v pokojíčku. Terka jí do dlaně položí rozsvícenou baterku.

,,Aby sis mohla svítit tam, kde se ti ty stíny nebudou zdát.“

,,Děkuju. A proč jsi se ptala na tu pod postel?“

,,Nikdy jsi neslyšela o strašidlech, která žijou pod postelí?“

,,Slyšela, ale v animáčích je to vždycky jen nějaká taška, která je tam schovaná, plná haraburdí a když skáčeš na posteli, začnou se ty věci uvnitř hýbat.“vysvětlí velmi zkušeně Evka. Terka se pousměje. Je dobře, že mají obě takové to logické myšlení a že se nenechají jen tak vylekat!

,,To je sice pravda. Ale nepamatuješ si, jak jsme si četly, že když se kočka dívá upřeně do jednoho místa, že je pravděpodobně možné, že se tam dívá na něco, co my lidi nevidíme?“

Evka lehce ztuhne a posvítí k okraji postele. ,,Jak to myslíš?“

,,No, říká se, že kočky mají speciální oči, které vidí věci, které lidské oko neprokoukne. Jako například duchy a nebo strašidla.“ Terka se uvnitř směje. Někdy je dobré si některé informace přimyslet, aby to dodalo atmosféře kapku děsu.

,,Takže chceš říct, že máme pod postelí strašidlo?“polkne Evka na sucho. Terka jen pokrčí rameny. ,,Nejsem si jistá.“

,,Co dělají strašidla pod postelí?“přesune se Evka pomaličku s baterkou sevřenou v obou rukách na okraj postele.

,,Jsou různá strašidla z pod postele.“Terka se poškrábe na bradě, aby zapojila trochu své fantazie. ,,Máš démonická strašidla, která se ukrývají ve stínech a prachu postele, ale když přijde tma, vylezou a skáčou ze stínu do stínu, aby si protáhly své dlouhé nehmotné nohy. Tyhle strašidla nejsou nebezpečné. Jsou to jen černé opary.“

,,A – a která jsou nebezpečná?“posvítí si Evka rychle do jednoho stinného kouta pokoje, kde se jí to nezdálo.

Terka se skoro klepe blahem! Takhle vystrašenou svou sestru dlouho neviděla! ,,Nebezpečná jsou ta, která žerou lidské maso.“

,,Ale ty tu nemáme, ne?“otočí se ke své starší sestře s vyděšeným pohledem a světlem klepajícím se v dlaních.

,,Nevím. Ale řekla bych, že tu něco je. Vem si, kolikrát už jsi se probudila bez deky, kterou jsi našla na zemi vedle postele? Nebo kolikrát ti přijde, že ti někdo přejede něčím studeným po noze pod peřinou?“

Evka se roztřeseně zadívá na konec postele. Odsune se trochu stranou od okraje ze strachu, že by přepadla. ,,Chceš říct, že to dělá to strašidlo?“

,,Ano. Z peřiny, kterou z tebe stáhne, ochutnává starou opadanou kůži z tvého těla, aby poznalo, zda mu z tvého masa bude špatně a nebo ne. A když mu chutnáš, začne svýma dlouhýma rukama nahmatávat, jak silné nohy máš, aby poznalo, kolik masa na sobě vlastně máš a zda mu budeš stačit jako večeře.“ Evky oči jsou doširoka roztažené, plné strachu a děsu. Terka se cítí spokojeně. Sice ji někde uvniřt hlodá svědomí, proč ji takhle děsí, ale zase – někdy je potřeba mladší sourozence trochu vyděsit. Navíc má Terka všude po těle též husí kůži – to vymýšlení jí jde tak dobře, že se sama decentně bojí!

Evka si přejede rukou po noze. ,,Včera mi – mi přišlo, že mě někdo hladí po noze, Terko! Co když mě chce dnes sníst?!“ Evka se tváří tak vyděšeně, že si Terka všimne slz, které má v očích. Je na čase tuhle hru o strašení ukončit.

,,Ale no tak, ségra, ty jsi tak hubená, že by se z tebe nenajedlo!“šťouchne do ni sevřenou pěstí Terka, aby ti trochu uklidnila. Zase nechce, aby ji ségra budila celou noc, že nemůže spát!

,,Takže se nemusím bát?“

,,Rozhodně se nemusíš bát, Evko! Ještě by z tebe ta příšera měla bolení břicha a pak se musela pustit do mě!“začne svou ségru lochtat, aby jí zbavila toho vyděšeného obličeje. Evka se začne bránit, ale nedokáže se přestat smát. Pomalu se přesouvá na hranu postele, občas Terka slízne kopanec do boku či obličeje, ale za ten úsměv na Evky tváři to snese. Neměla ji tak děsit.

Najednou Terce přejede po zádech husí kůže. Lehce se pootočí za sebe a -

BUUUM!

Terka vykřikne, vrazí nohou do Evky boku a schodí jí na zem z postele. Baterka dopadne těsně vedle Evky hlavy. Ceasar, který vrazil do dveří celým svým tělem, prudce začne škrábat na dveře a neskutečně prskat. Jako by se snažil dostat dovnitř.

,,Co je?!“vyjekne Terka a pomalu se přesune na posteli směrem ke dveřím, aby pustila Ceasara dovnitř. Většinou si takhle říkal o vstup. Ale nikdy nesyčel. Sleze z postele a natáhne se po klice.

,,Terko?“ozve se za jejími zády špitání Evky. Terky ruka ztuhne na klice. Podívá se dolů, aby si všimla, jak paprsek baterky prosakuje skrze tašky pod postelí a osvěcuje kus Ceasara, který se stále snaží proškrábat dovnitř a část jejích nohou.

,,Co je?“špitne na oplátku Terka roztřeseně.

,,Tady něco je...,“šeptá Evka. Světlo baterky se roztřešeně klepe. Terka se pootočí. ,,Není možné, aby tam něco bylo, Evko. Já si to vymyslela.“

,,Ale na mě se kouká něco s dlouhými černými zuby...,“

Terce po zádech vyraší pot. Pomalu udělá krok, aby nebyla slyšet, vyhýbaje se všem rozvrzaným prknům na zemi. Nesmí promluvit. Pokud tam opravdu něco je, nesmí vědět, kde právě je. Ceasarovo škrábání na dveře neustává.

,,Já se bojím, Terko.“fňukne Evka a začne popotahovat. Terka přejde konečně k hraně postele, aby na svou sestru viděla. Leží tam na břiše, baterku pod tělem svítící, leč klepající, oči naběhlé slzami, tvář nepříjemně bledou, hypnotizující něco pod postelí. Konečně si mě všimne a prudce na mě otočí hlavu. ,,Pomoz mi. Pros -,“

V tu samou chvíli se zpod postele vynoří dvě černorudé ruce zakončené obrovskými drápy, zaseknout se do ramen Evky a s křikem ji stáhnou pod postel. Baterku to vcucne s ní. Pokoj potemní. Ozve se Evky bolestivý výkřik a následně trhání, žvýkání a srkání. Terka se chytne za ústa a se slzami v očích padne na zem do koberce.

Vždyť to bylo vymyšlené! To nemůže být pravda.

,,Evkooo, nee....,“brečí si cukavě do dlaní neschopná pohybu. Zvuky zpod postele nepřestávají. Terka zaslechne, jak si strašidlo utrhne kus kosti. Ten zvuk se nedá splést.

Najednou se ve vchodových dveřích ozve zařinčení klíče, chodba se rozsvítí a mamka vstoupí do bytu. ,,Ahoj – sakra! Ceasare, ty zmetku! Kam běžíš! Vrať se!“křikne na Cesara, který proběhl kolem jejích nohou rovnou na chodbu.

,,Terko, Evko, pojďte mi pomoci chytit toho blba!“

Terka najednou prozře. Zvuky hostiny zpod postele ztichnou. Musí se odtud rychle dostat! Vyskočí na nohy, které jsou stále jako z gumy, a vyběhne směrem ke dveřím.

,,Mami!“vyjekne Terka a v tu samou chvíli zaslechne šustění věcí pod postelí. Její achilové paty protne bolest a najednou vidí a cítí, jak padá k zemi. Tvrdě se udeří o koberec.

,,Terko, co?“sáhne mamka po klice a Terka vidí, jak se natahuje po klice z druhé strany. Něco ji chytne za bolavé nohy a ona se otočí. Dívá se na prořezené achilovky, které jí svírají černé ruce s krvavými fleky a drápy a následně se zadívá do obličeje té zkrvavené potvory s mnoha černými zuby dlouhými jako kuchyňské nože. Všimne si kousku Evky žlutého pyžama, které se té potvoře zaseklo mezi zuby.

,,Ta hubená mi nestačila!“procedí příšera a vtáhne Terku pod postel. Ta naposledy ve svém životě vykřikne.

Muž z lesa

Vylezu ven z chaty. Tvář mi ovane chladný vzduch. Rána jsou mrazivější a mrazivější.

Kouknu do chaty. Malá stále spí. Mám ještě tak pár desítek minut než vstane. Pomalu a potichu za sebou zavřu dveře, aby nenachladla a hlavně abych ji nevzbudil. Nechtělo by se mi jezdit až do města pro léky.

Přetočím pohled na les, který nás obklopuje. Zadívám se na stíny stromů. Jsou dlouhé, tmavé a ostré. Jako pařáty mrtvých ptáků. Zkroucené bolestí. Některé z nich už lehce zdobí první zimní sníh. Ale jen decentně. Mezi těmito větvemi se prodírá slunce. Pouhé záblesky. Kolem dokola jsou lesy velmi husté. Jako by stromy Slunci říkaly: ,,Sem nevkročíš. Tohle je naše říše.“

Trochu se mi zamotá hlava. Opřu se jednou rukou o futra masivních dřevěných dveří. Snažím se zastavit ten kolotoč. Je to tu zase. Pevně zavřu oči. V hlavě se mi rozezní bubny. Přibližující se skupinka bubeníků. Stupňují se. Zrychlují ve svém tempu. Kousnu do rtů. Nechci křičet. Nechci probudit malou spící princeznu.

Hlava se mi snad rozkočí. S bolestí otevřu oči. Všimnu si stínů stromů, které se proměnily. Jsou to lidé s kostěnými maskami na obličejích. Táhnou se směrem k naší chatce. Natahují sem k nám své ostré drápy.

,,Ale moji holčičku vám nedám, démoni!“syčím skrze drcené zuby.
Překonám pulzující bolest, která mi způsobuje větší a větší nevolnost, jedním krokem seskočím z verandy přesně do stínů stromových démonů. Koleny se zabořím do temnoty maskovaných stínů, kteří se přede mnou rozutečou.

V uších mi zavibruje naštvané vrčení. Hlava se mi roztočí ještě více. Nečekám a s krátkým výkřikem a držíc se za hlavu, ji zabořuji do kupky bílého sněhu, který leží přede mnou. Při dotyku chladného sněhu vše utichne. Hlava se přestane točit. Bubeníci utichnou.
Hrudník se mi zvedá tak prudce, div se mi srdce nerozkočí. Plíce nestíhají. Sníh pod mým čelem se taje a já se bořím hlouběji do chladné rozbředlé země.

Lesní útočníci jsou pryč.

,,Tati! Tati! Tady, na vem si!“přiskočí ke mně nečekaně malé nožky mé princezny. Prudce zvednu hlavu. Zbytky sněhu mi spadnou z čela.

Co kdyby tady ještě byli? Stihomam mě pevně chytne kolem krku. Ale ne! Oni jsou pryč. Nemusím se přeci bát!

Moje malá drží v jedné roztřešené ruce sklenici s vodou a v druhé dvě zelené tablety. Bez pohledu do její tváře si oboje převezmu. Ano, je to malá šikulka. Ona ví, co mi pomáhá. Vhazuji prášky do úst a zapíjím je celou skleničkou. Studená voda se mi vlévá do klidnícího se žaludku. Cítím, že je všechno v pořádku. Strach i napětí z mého těla odchází.

,,Děkuji, princezno,“odložím sklenici do svého obtisku ve sněhu. Zvednu k ní konečně pohled.

Její šedivé oči jsou otevřené dokořán. Blonďaté kudrnaté vlásky jí visí z hlavy jako pannence. Klepe se. Postává tu jen v mých velkých botách a pletených šatech, co má tak ráda.

,,Chci, aby ti bylo dobře, tati. Jdeme se dnes podívat za bráškou. A chci, abys byl v pořádku. Navíc vím, že ty tabletky ti mám vždy donést, když -,“

Přeruším příval vět obejmutím jejího rozklepaného těla. Po chvilce se uklidní a povolí se mi v náručí.

,,Omlouvám se, jestli jsem tě vzbudil. Děkuji za ty tabletky. Jsi chytrá po mamince. Vždy víš, co mi pomůže. Dáš si před cestou něco k snídani?“zvednu ji do náruče a přejdu k verandě.

,,Jooo! Dala bych si lívance! S čokoládou!“začne mi poskakovat radostně v náručí. Takhle se mi líbí, když jí po tváři září úsměv.

Chatou otřásá silný vítr, který rozdmýchává sníh všemi směry. Venku převzala vládu zima a sníh. Během hodiny po snídani, když jsme balili věci na cestu, se venku rozsněžilo. Nejdříve pomalu a klidně, malá skákala radostí. Má ráda zimu. I po tom všem ji stále miluje.

Ale po dalších pár minutách pozorování lehce padajícího sněhu se do chaty opřel silný a ledový vítr, sníhové vločky se proměnily v obrovské koule, které útočily zprudka na vše kolem sebe. Venku se rychle zatáhlo. Vše potemnělo.

Musel jsem tu cestu odložit. Malá protestovala. Vím, že chce svého bratra vidět. Je to přeci rok od toho, co odešel. Ale nechci, aby se nachladila, leč bědovala až mi to trhalo srdce. Slíbil jsem jí, že jakmile ta sněhová bouře utichne, vyrazíme. Dnešní návštěvu svého bratra nepromešká. To ji uklidnilo.

Malá si hraje s panenkami u krbu, který nás oba hřeje. Sedím u stolu a občas se zadívám ven oknem. Sleduji bílou závěj, která obaluje celý les. Občas mi přijde, že se někde v pozadí mihne mezi vločkami stín. Nebo to je vyhublá postava s maskou na obličeji?

Hrnek s teplým čajem mě pálí do dlaně. Bolest mě udržuje v bdělosti. Ty prášky, co mi malá dala, lehce otupují. Ale vím, že pomáhají. Proti bolesti hlavy pomáhají určitě.

Zadní částí lebky mi projede malá jehla bolesti. Miniaturní, ale přesto velmi intenzivní. Jemně zúžím pohled. Snažím se ji ignorovat. Ale můj vnitřní ochránce je vzhůru. Něco se děje.

Najednou si všimnu dvou velkých světel, které se procpávají skrze příval vloček. Zarazím se. Co vyzařuje tak silné světlo? Bolest hlavy se ze zadní části přesune dopředu. Rovnou do čela. Tepe mi přesně nad obočím.

Už je vidím! Dvě vysoké černěoděné postavy s mohutnými pochodněmi! Přede mnou je ani sníh neskryje! Jak se opovažují? Po tom ranním útoku? Po tom, co jsem je zahnal?

,,Tati, co to je?“ukáže směrem k přibližujícím se světlům malá, která se nečekaně objevila vedle mé židle. Jen ji hranou ruky odstrčím, abych se mohl postavit. Nechci, aby je viděla. Nemůžu dovolit, aby měla noční můry.

,,Postav se támhle, princezno a ani nemukej, ano?“ukazuji směrem ke krbu, kde má své panenky. ,,Já se o to postarám.“

Pozoruje mě zmateným pohledem. Ale beze slova přejde ke svým hračkám. Lehce se pousměji, abych ji uklidnil. Nečekám na její odpověď, přejdu dvěma kroky ke dveřím a sáhnu po sekeře, která nám hlídá vstupní chod.

Jak se mohli opovážit chodit sem dvakrát za sebou? Proč netáhnou do pekel, odkud vzešli? Proč nám nedají pokoj?
Váha sekery v ruce mi dodá sílu. Nikdo se k nám nepřiblíží. Nikdo nám neublíží.

Světla ohňů pohasnou. Za hlavními dveřmi uslyším jemné bouchnutí, které se skoro vytrácí díky větru, a následně těžké kroky. V hlavě mi tepe. Cítím, jak mi chladný pot stéká po zádech. Zvuky kolem nedávají smysl. Srdce mám až v krku. Naposledy jsem je cítil takhle blízko před rokem. Přesně před rokem.
V pozadí mé hlavy se rozeznívají bubny. Co krok blíže k hlavním dveřím, to rána do bubnu. Malá něco šeptá v pozadí. Její jemný hlásek je vyděšený. Chytím sekeru pevně do obou rukou. Jsem rozhodnut zabít to, co sem vleze. Nikdo se mé malé nedotkne. Nikdo mi ji nevezme. Už mi nikdy neseberou žádné dítě. Nikdy.

Stín něčeho velkého prolézá pode dveřemi a dotýká se špičky mých bot. Klika se ohne směrem dolů. Někdo v mé hlavě promění děsivé monotonní bubnování na válečné bubny. S výkřikem se vrhnu směrem ke otevírajícím se dveřím.
Odkdy používají kliku?rozezní se mi v hlavě myšlenka. Ale je pozdě se zamýšlet nad detaily. Dveře se rozevřou dokořán. Malá vykřikne. Zaútočím výpadem dříve než do místnosti vletí první sněhové vločky.

,,Co děláš, brácho?!“vyhne se smrtelné ráně mohutná a zarostlá postava mého bratra Ignáce.

Bolest hlavy zmizí lusknutím prstu. Když mi Ignác rve sekeru z ruky, zaslechnu tichý smích unikající mi z myšlenek.

,,Strejdo Ignáci, viděl jsi mou novou panenku?“poletuje kolem mého bratra malá. Ignác se jen pousměje, pochová si hračku v mohutných pařátech a něco malé povídá.

Nevnímám je. Sedím zaraženě na židli a koutkem oka sleduji klidnící se sněhovou bouři. Malá nás zachránila od všeho. Jakmile se Ignác probral ze šoku a zahodil sekeru do sněhu ven ke svému autu, malá k němu s radostí přiskočila s očima na vrchu hlavy. Hned ho táhla do tepla, zabouchla prudce dveře a posadila na židli. Oba jsme seděli naproti sobě v tichosti, zatím co nám udělala čaj.

Je dokonalá. Je malá, ale velmi chytrá. Nic neřekla. Její strach byl pryč. Ignorovala to, co se stalo.

Ruka, kterou svírám hrnek kafe, stejná ruka, ve které jsem pevně svíral sekeru, se mírně chvěje. Málem jsem ho zabil. Mohu děkovat jen Bohu, že má Ignác rychlejší rexlexy než já. Nechal jsem se ovlivnit jimi! Málem jsem ho zabil, jak se to -

,,Stefane, co to, sakra, mělo znamenat?“nakloní se ke mně přes stůl Ignác, aby nemusel křičet. V očích má silnou agresivitu. ,,Co ta sekera v ruce?“

,,Já … viděl jsem nějaká světla, tak jsem si myslel, že...,“zarazím se. Co mu mám říct? Že jsem bránil sebe a svou dcerku před démony z lesa? Že jsem měl strach z nich? Že jsem je chtěl zabít?

Ignác se opře oběma rukama o stůl a nakloní se ke mně ještě blíž. ,,Já vím, že je to dnes přesně rok, co odešel Martin, ale... Pořád tomu sám nemůžu uvěřit. Nejdříve zmizela Anděla...,“a nastane chvilka ticha. Oba začneme vzpomínat na to, co se stalo.

Odstěhoval jsem se s Andělou do lesa. Sem do té dřevěné chatky. Oba jsme chtěli mít přírodu blízko. Utéct tomu hluku a vychovat naše dvě děti – osmiletého Martina a šestiletou Danu - mimo rámus velkoměsta. Rodičovská idylka. Anděla milovala naše společné procházky po lesích. Propadal jsem stále více a více její lásce – když procházela kolem kmenů stromů, skoro mi připadalo, že se stromy naklánějí, aby se jí dotkly a mohly spolu tancovat.

Martin s Danou byli též spokojení. Škola byla vzdálena pouhé tři kilometry. V zimě a v dešti jsme děti vozili autem, které stále stojí za naší chatou. V létě a na jaře jsme obě děti doprovázeli společnou procházkou.

Anděla zůstávala doma, nemusela pracovat a starala se o dům, zatím co já odjížděl do práce.

Vše bylo v pořádku. Dařilo se nám. Člověk by řekl, že už nemůžeme být spokojenější, ale pak se přišla jedna z nejsilnější zim, co jsme zažili. A v ten čas se vše nějak podivně změnilo.

Vracel jsem se z práce později. Občas mi přišlo, že mě les nechce pustit zpět domů za mou rodinou. Stromy padaly pod tíhou sněhu přesně před můj vůz. Sníh mi schovával větší kameny při cestě domů a podobné nehody, které jsem bral pouze jako náhody.

V té době jsem si všímal, že Anděla tráví v lesích více a více času. Vracel jsem se do chaty, ve které jsem nacházel jen osamocené děti. Na otázku, kde je jejich maminka, jsem vždy dostával stejnou odpověď: ,,Odešla do lesa.“

Pamatuji si, že i náš sex byl jiný. Živočišný a aktivní byl stále, ale připadalo mi, že je myšlenkami někde jinde. I její oči vypovídaly o tom, že není se mnou v ložnici. Vždy měla klidný spánek. Občas jsem pozoroval její klidné oddechování a sám upadal do spánku s úsměvem na rtech. Při téhle zimě ale nespala klidně. Dost často měla noční můry, kopala kolem sebe nohama, bouchala se rukama o pelesti. Mumlala cosi, čemu jsem nerozumněl. Ráno si nikdy na nic nepamatovala. Jen jsem sledoval černé kruhy pod jejíma očima, které se prohlubovaly a tmavly jako stíny zimních stromů. Spala méně a méně. Velmi často jsem ji potkával zabořenou v křesle, kde seděla s hrnkem kávy a hypnotizovala plameny v krbu. Nabízel jsem jí prášky na spaní, ale nechtěla. Říkala mi, že se s tím musí vypořádat sama.

Asi týden před jejím zmizením jsem začal dostávat velmi silné migrény hlavy. Po příchodu z práce jsem se natáhl k dětem na gauč a nechával se ukolébávat prášky. Anděly příchody z lesa jsem ani nevnímal.

Naše poslední setkání bylo ve víru hádky. Vyjel jsem na ni, proč stále odchází do lesa, když je venku takový nečas a jak může nechávat Martina s Danou samotné. Její nespavost a moje migrény v nás probudily agresivní stvoření. Skončilo to Anděly útěkem do sněhové bouře. Jak se za ní zabouchly dveře, prozřel jsem. Musel jsem za ní. Pronásledoval jsem ji s křikem, viděl jsem ji asi deset metrů před sebou, leč jsem byl fackován stromy. Tváře jsem měl pobodány ostrými vločkami.

Omlouval jsem se a křičel na ni, ať se zastaví. Neslyšela. Bouře nedovolila, aby k ní má slova dolehla.

Držela se přede mnou. Skoro jsem ji zachytil rukou a pak se to stalo. Nějaká větev mě praštila zprudka do čela. Migréna se probudila. A já poprvé uslyšel bubny. V té době jsem si myslel, že si se mnou hraje jen má představivost. Jak jsem padal do sněhu, pořád jsem ji viděl před sebou. A najednou ze stínů stromů vyrostly – ano, opravdu vyrostly – čtyři hubené postavy ozdobené kostěnými maskami. Anděla vykřikla a já omdlel do sněhu. To bylo naposledy, co jsem ji uviděl.

Policie vyhlásila pátrání. Bylo mi jasné, že mi nikdo čtyři kostěnné démony nevěří, poznal jsem to z jejich tváří. Všichni říkali, že to mám z té rány do hlavy a sníh s tmou si hrály s mýma očima. Ale já to viděl.

Děti to nesly špatně. Já ještě hůř. Začal jsem pracovat doma, abych se mohl starat o oba starat.

Od té doby se mé migrény vracely vždy, když se venku ochladilo. Vždy byly doprovázeny bubny v uších. Zašel jsem s tím k doktorovi. Ten mi předepsal silnější prášky proti bolesti. A opět nastala zima. A Oni se vrátili. Myslel jsem, že mě šálí zrak. Stíny stromů se měnily v černé vybuhlé postavy. Procpávali se blíže a blíže k domu. Ale já se rozhodl, že budu děti chránit, že si je nenechám vzít jako mi vzali Andělu. Ignácovi jsem nic neřekl. Stejně by mi nevěřil jako ti policajti.

A pak mě za jedné noci, kdy jsem usnul po práškách, probudil Martinův výkřik. Venku sněžilo. Malou jsem zamkl v chatě a rozběhl se za jeho hlasem. Nic jsem nenašel. Proklínal jsem noc. Proklínal jsem stromy a jejich stíny. Proklínal jsem je všechny.

Policie vyhlásila další pátrání. Já jen seděl a čekal. Malá brečela. Skoro nemluvila. A pak dorazil Ignác s hromadou lidí, kteří nám pomáhali hledat. Našli ho. Alespoň to, co z něj zbylo. Pořád vidím na tom kameni jeho zmrzačený obličej. Cítím krev, která byla roztroušena všude kolem. A já slyšel, jak se mi smějí. Bubnovaly mi v hlavě.

Začal jsem bláznit. Trhal jsem stromy ze země. Mlátil jsem kolem sebe a hledal ty, kteří se schovávali. Poslední, co si pamatuji, je pěstí, které jsem dostal od Ignáce. Další půl rok byl těžký. Musel jsem se přestěhovat s malou do města, abych mohl navštěvovat psychiatra. Dostával jsem silné prášky na uklidnění. Bubny zmizely. Stíny se nehýbaly. Prý jsem začal bláznit z migrén. Nikomu jsem to nevymlouval.

A před čtyřmi měsíci jsme se vrátili s Danou zpět sem. Nebudu utíkat a nechci. Dana se naučila mi nosit prášky na uklidnění vždy, když … vlastně ani nevím, jak ví, že je má donést. Ale vždy mi pomůže. Alespoň mě zbaví migrény, ale já vím, co vidím.

,,Stále mi před očima leží jeho ostatky, co jsme našli za pár hodin pohozené v lesích. Pořád se díky tomu budím...,“odkašlal si potichu delším než bylo třeba Ignác. Sevřu oči, abych si připomněl ten obraz bezmocnosti.

,,Ale ty a malá... se držíte. Bereš pořád prášky?“

Zvednu k němu hlavu a beze slova přikývnu.

,,Neviděls dnes něco, co tě rozhodilo, žes na mě vytáhl sekeru?“

,,Nevím. Nejsem si jistý,“řeknu upřímně. Ponoříme se opět do ticha. Možná jsem měl zvolit nějakou jinou odpověď.

,,Já vím, že při té sněhové bouři si člověk může světla splést s čímkoliv jiným, ale -,“

,,Prášky beru, bratře,“syknu naštvaně. Vím, že si myslí, že jsem blázen. Proto se mě stále ptá na prášky. Velmi protestoval, když jsem se s malou vracel zpět sem.

,,Tati?“přeruší naše naštvané pohledy Dana. Otočím se k ní s úsměvem na tváři: ,,Žádné strachy, princezno, strejda Ignác si jen z tatínka dělá legraci. Omlouvám se.“ Dana se pousměje a začne si opět konverzovat s panenkami.

,,Přijel jsem, abych tě jen požádal, abyste dnes za Martinem nechodili,“udeří na mě.

,,Proč bych tam neměl s malou chodit? Chce se za ním podívat. Udělala mu úžasnou kytici, kterou chce, aby dostal. Nemůžu to odříct, Ignáci. To prostě nejde.“
,,Jsi její táta. Prostě jí to přikaž. Dnes nikam nechoďte.“ V očích se mu mihl divný záblesk. Přišlo mi, jako by mu zčernaly oči. Hraje si se mnou jen světlo v místnosti. Jen lehce zavrtím hlavou a bojuji s vnitřním vztekem.

,,Nebudu brát Daně tu věc, kterou chtěla sama. Půjdeme tam a ještě dneska. Domluvil jsem,“začnu se zvedat ze židle.

,,Ale počkej, Stefan -,“

,,Jestli je to vše, proč jsi přišel, jsem rád, že ses zastavil, ale budeme muset vyrazit. Dny jsou kratší. A my chceme vyrazit, že, princezno?“přeruším ho a otočím se k Daně, která celou větu zaslechla a s veselým výkřikem se začne navlékat do silnějších vrstev oblečení. ,,Konečně vyrážíme!“pronese, když si na hlavu narazí pletenou čepici.

,,Stefane, počkej, prosím -,“

,,Můžu si skočit pro kytici do kůlny, tati?“obejme mi pravou nohu jako pavouk. Jen ji poplácám po hlavě a přikývnu. ,,Ale pak se hned vrať před vchod, ať na tebe vidím, jasné?“

,,Jupííí!“vyrazí ze dveří a nechá je zprudka otevřené.

Ignác v tu stejnou chvíli vykročí jedním rázným krokem ke mně. Vrazí mi prst do hrudníku. ,,Neměl bys tam chodit a ty to víš, Stefane. Lesy nejsou v tomhle období dobré. Už jsi se dvakrát přesvědčil o tom, že … Ale to je jedno. Varoval jsem tě,“mávne rukou a přejde ke dveřím. Beze slova jimi projde.

Jeho slova mi vyrazí dech. Jak to myslel? Co tím chtěl říct? Jaké varování? A sakra, proč mě zase začíná třeštit hlava? Neslyším někde v pozadí bubny? Neví něco o lese?

Sevřu k sobě víčka a opřu se opatrně jednou rukou o stůl. Dělá se mi mdlo. Bubnují mi v hlavě a nebo je to jen můj tep? Za zavřenými víčky spatřím Ignácovy černé oči. Jen tu sekundu okamžiku. On je... není snad s nimi? Ale proč by nás pak varoval od návštevy Martinova hrobu?

,,Ahoooj, stejdo Ignáci!“přeruší všechny myšlenky a bubny v hlavě malá Dana. Otevřu oči, abych viděl Ignáce sedícího ve svém autě. Zamává přes sklo na malou, poté se zadívá přes zapnuté stěrače rovnou do mých očí. Šklebí se. Jen mírně pokývne hlavou, zapne světla a odjede.

,,Tatí a vyrazíme už, když nesněží?“zatočí se s krásnou kyticí uschlých květin ve sněhu. Jen se pousměju a přikývnu. ,,Ano, už je čas. Navíc chci, abychom se vrátili za světla. Jen si zabalím nějaké věci na cestu, princezno. Nikam nechoď, ano?“

Nečekám na odpověď, přejdu přes pokoj ke krbu, seberu koženou tašku, do které uložím svačinu a naposledy se zadívám přes okno do lesů. Bubny jsou ticho. Les je klidný a bílý. Nikde žádný stín. Nikde žádný černěoděný maskovaný.

,,Tak jdeme, malá,“postrčím ji správným směrem. Dana se jen pousměje a s písní na rtech vycupitá dopředu.

Nadechnu se. Zadívám se na vyjeté koleje od Ignácova auta. Všimnu si sekery, kterou zahodil. Udělám k ní krok a zvednu ji. Je chladná a těžká. Kolem nohavic se mi prožene velmi chladný větřík. Zúžím pohled.

,,A tebe si radši vezmu sebou. Na ochranu,“oklepu z ní zbytky sněhu a vložím si ji do tašky. Dana už na mě čeká u prvního rozcestí. Rychle za ní doklusám. Tma se blíží a my máme před sebou ještě dlouhou cestu.

V tichosti stojíme u mramorového náhrobku, který jsem nechal udělat ve městě. Sleduji usměvavou tvář svého Martina. Pamatuji si, jak jsem tu fotku smáčel slzami než jsem ji donesl do kamenictví. Byla to poslední fotka, kterou jsme kdy udělali.

Vzpomínky na mě zaútočí s takovou silou, že cítím, jak mě slzy pálí v očích. S lehkým vzdychnutím se rychle podívám do lesa. Do toho lesa, který mi vzal vše, co jsem miloval.

Dana si utře uslzený nos. Také nevydržela tu atmosféru. Je to už rok, ale pořád tak krátká doba. Nejdříve Anděla a pak Martin. Malými krůčky přejde k náhrobku a pověsí krásný, ale přesto tak smutný věnec na jednu hranu náhrobku. A pak padne koleny do sněhu přes k náhrobku.

Neváhám a přiskočím k ní, abych ji zvedl ze sněhu. Ve stejnou chvíli, kdy se dotknu jejího vyzáblého ramínka, mi zazní v uších buben. Samotný. Ale velmi hlučný.

Pustím ji. ,,Co to -,“

Dana se začne smát. Nejdříve tiše. Ramena se jí lehce chvějí, ale po pár sekundách se utápí v takovém záchvatu smíchu, že se klepe celé její tělo.

K jednomu bubnu v mé hlavě se přidají další tři. Rychlejší a hlasitější.

,,Dano, proč se směješ?“vyrazím ze sebe, aniž bych spustil oči z jejích zad. V hlavě mi všechno vře. Pálí mě tvář. Cítím pot, který mi stéká z čela. Ale snažím se udržet své velké tělo vzpřímené.

,,Proč se směju, milý tatínku? Ty se ptáš proč?“otočí se tak zprudka, že se do mě opře ledový vítr a srazí mě rovnou na zadek. Její zlaté vlasy jsou rozházené všemi směry. Místo svých šedivých očí má černé jámy do pekla. Z dětských úst jí vytéká místo slin černá slizká tekutina.

,,Protože už jsem si myslela, že se sem dnes nedostaneme! Celý rok čekám na tuhle návštěvu!“povstane od nárhrobku. I přes pot a slzy v očích si všimnu protahujících se stínů stromů, které se přibližují k náhrobku a Daně. Mám s tou chutí vykřiknout, ale jsem paralizován.

,,Co – jsi udělala s mou princeznou?“těkám očima po té malé holčičce, která by měla být mou dcerou. Ale rozhodně není.

,,Jsem to pořád já, milý tatínku!“rozhodí rukama a zatočí se se smíchem dokola. Sníh se jí omotává kolem šatů.

Stíny u jejích nohou se se zvukem úderu do bubnu zhmotní. Těsně vedle ní stojí dva černooděnci s kostěnými maskami. Ztuhnu. Nikdy se nedostali takhle blízko ke mně.

Z jejich rubášů se dere chlad a vůně čerstvě rozkopané hlíny. Bubny v mé hlavě utichnou.

,,Jsi v šoku? Tohle jsou Strážci. Celý rok na mě dávali pozor, abych nezapomněla přijít a vzít tě sebou, abychom mohli dokončit rituál pro Paní lesa,“dotkne se jednoho ze Strážců. Ten se nepohne. Jen upírá svou masku bez očí směrem ke mně.

,,Rituál? Co to povídáš?“projíždí mnou vztek a zděšení. O čem to mluví?

,,Vypadá to, že je na čase ti vše vysvětlit, tatínku,“vyhoupne se na náhrobek a posadí se na něj. Kývne směrem ke mně: ,,Zvedněte ho a pevně držte, aby neutekl.“

Nestačím se ani nadechnout, natož pohnout, když mě sevřou jejich kostnaté ruce – nebo jsou to jen kosti? - a drtí mě ve svém ocelovém stisku. Pomohou mi se postavit. Pak zkamení jako stromy, ze kterých vás nic nepustí. Cítím, jak se mi kožená taška otře o stehno. Zastudí mě chlad sekery, na kterou bych málem zapomněl.

,,Když jsme se sem nastěhovali, potkávala jsem ve spánku Paní lesa. Čarodějnici, která vládne této sněhové krajině a lesům. Byla zahnána před pár stoletími do lesa a upálena. Nabídla mi, že pokud jí pomůžu se dostat zpět mezi živé, stanu se její dcerou. Neváhala jsem -,“

,,Jak jsi se mohla pro něco takového rozhodnout, Dano?“vyjeknu v děsu a zmatku. Copak nebyla spokojená jako naše dcera?

,,A proč ne? Co bych měla do budoucna jako vaše dcera? Jen chajdu v lesích? Bratra, který by ji stejně zdědil? Být dcerou Paní lesa a moci si zahrávat se stromy, zvěří a stíny – to je něco! To je něco, co chci!“pohupuje vesele nožkami. Zasněně se dívá kolem sebe.

Cítím, jak mnou lomcuje vztek. Dávali jsme jí s Andělou to nejlepší, co jsme mohli a ona chce být radši dcerou čarodějnice? Proč? Proč to nemůžu pochopit?

,,Stačilo jen sehnat tělo a dvě lidské duše.“

,,Takže ty jsi obětovala vlastní matku a bratra pro … čarodějnici?!“vykřiknu a ozvěna lesů mi ten výkřik vrátí zpět. Slzy mi tečou po tvářích. Vlastní dcera mě připravila o ty, co jsem miloval. Pro které bych umřel. Jen aby mohla pomoci čarodějnici.

,,Ano. Je to tak. Matku stačilo jen nakazit při spaní nočními můrami a děsivými představami. Nespavost a děsy dokážou velmi rychle znechutit lidské bytí. Pak už stačila jen vaše hádka a vběhla nám přímo do náruče,“uchechtne se tak arogantně, že sevřu ruce v pěsti, leč mi Strážci brání. ,,A tělo jsme tedy získali.“

,,Zavři hubu...,“špitnu a povolím své tělo. Zabila svou matku. Dovedla ji k šílenství a pak obětovala. Vlastní krev. Vlastní matku.

,,Policajti si od začátku mysleli, že jsi blázen, když mluvíš o oživlých stínech a bubnech, co slyšíš jen ty, takže jsme se do toho nemuseli ani moc zapojovat. Je pro nás zvláštní, že je slyšíš a vidíš, ale kdo by ti mezi lidmi věřil? Pak stačilo počkat další rok pro získání první duše. Stačilo ti jen podat více prášků než obvykle a spal jsi jako dřevo.“

Takže proto věděla, kdy si mám vzít jaký prášek a kolik. Ona mi nepomáhala, ale škodila!

,,Je pravda, že jsem nečekala, že mě zamkneš v chatě, když si Strážci přišli pro Martina, ale... poradili si. Duši jsme získali velmi rychle a Martina to ani moc nebolelo.“

Srdce mi bije v hrudi velmi rychle. Nehty sevřených rukou si zarývám do dlaní, až cítím, jak mi je špiní krev. Všechno to byla její vina. O všechno mě připravila moje vlastní dcera, která se ke mně otočila zády.

,,A teď už jen tvou velkou duši a Paní lesa bude moci povstat!“seskočí do sněhu z náhrobku a přejde pomalu blíže. Sleduji s rozestřeným pohledem špičky jejích zimních bot. ,,Nebude to moc bolet, taťko!“

Vykřiknu. Tělem se mi prožene takové množství energie, že cítím, jak mi proniká spáry rovnou ven do studeného vzduchu. Strážci se vylekají tak moc, že ode mě odskočí. Sevřu tu malou děvku rovnou pod krkem a zvednu jednou rukou do vzduchu. Na její malý krček mi stačí jen jedna ruka. Začne sebou cukat a sípat.

,,Ale... tatínku, přeci... bys... nezabil... vlastní.. dcerku..., ne?“špitá mezi posledními nádechy. Dívám se do těch černých očí a necítím žádnou jinou emoci než vztek a hnus. Hnus z toho, co jsem si hřál na bedrech. Hnus z toho, co jsem si laskal a pro co, jsem žil.

Do nozder se mi dostane velmi silný pach hlíny. ,,Udělejte ještě krok blíž a zlomím ji vaz, Strážci!“syknu skrze sevřené čelisti. Pach se vypaří stejně rychle jako se objevil.

,,Tati!“vyjekne najednou Dana, drásajíc mi nehty ruku, kterou jí svírám. Obličej má krásně rudý. Krásně oteklý. Ale já ji nechci uškrtit. Chci dát Paní lesa hlavu její nové dcery. Volnou rukou sáhnu po sekeře a rozpřáhnu se. Bude to jeden čistý sek a vše zlé odejde. Nikdo už mě nenazve bláznem. Všichni uvidí, co je zač.

,,Stefane, zahoď tu sekeru a polož Danu na zem!“rozrazí sípění Dany neznámý hlas za mými zády. Pootočím hlavu.

Stojí tam skupinka pěti policajtů s pistolemi mířícími na mě a v pozadí Ignác s vykulenýma očima. ,,Ale já nemůžu! Ona je ta, kdo je zabil! Obětovala je čarodějnici! Nemůžu ji nechat jen tak odejít!“přetočím se zpět k Daně, která už vypadá jak moje Dana. Moje milá dcerka. V pohasínajících očích z nedostatku kyslíku jí svítí zadostiučinění. Ta malá kurva!

Zahodím sekeru a chytnu ji pod krkem oběma rukama. Vykřiknu a chci konečně zabít, ale najednou krajinou zazní výstřel. Páteří mi projede žhavá bolest. Ruce se mi povolí a Dana spadne těsně k náhrobku. Padnu k zemi. Sníh mě zastudí do tváře. Cítím únavu a tíhu pravdy. Je konec. Ale ta malá děvka se z toho taky nedostane.

Slyším křičet nějaké rozkazy. Ale vytrácí se. Jako se mi ztrácí zrak upadající do temnosty.

Naposledy se podívám na náhrobek svého Martina a konečně zavřu oči.

,,Ignáci, určitě se o ni postaráš?“nakloní se naposledy do auta detektiv Malý. Ignác jen pohladí Danu po vlasech a přikývne: ,,Chci, aby zůstala se mnou v rodině. I přes to všechno, co Stefan udělal. Pořád to byl můj bratr a ona jeho dcera. A jsem rád, že přežila.“

,,Rozumím. Ještě jednou... je mi to moc líto. Ty migrény mu způsobovaly velmi silné halucinace. Doktor se na jeho tělo ještě podívá, ale tipl bych to na nádor v mozku. Většinou to tak u těch vrahů bývá a -,“

,,Myslím si, že bude lepší, když pojedeme, detektive. Díky za všechno,“řekne Ignác a přehodí přes Danino klepající se tělo další deku. Detektiv jen přikývne, zabouchne dveře od auta a poklepe na kapotu, aby je policista sedící vepředu odvezl pryč. Pryč z místa činu.

,,Za dvacet minut už budete v teple, pane Ignáci,“zadívá se do zpětného zrdcátka policista a zapne motor. Pomalu se rozjedou směrem z lesů. ,,Pustím nějakou hudbu, aby tu nebylo takové ticho.“ A jak řekl, tak udělal.

Ignác se pootočí směrem ke stromům venku.

,,Je mrtvý?“špitne přes deku Dana. Pořád lehce sípe. Stefan jí asi poničil hrtan. Ignác ji začne hladit po hlavě a podívá se přes vrstvy dek na do jejího obličeje. Dívá se na něj černýma očima. Bradu má špinavou od černých slin a krk jí zdobí tmavě fialové podlitiny.

Ignác jen přikývne se smutným pohledem.

,,Sakra,“uleví si Dana a položí mu hlavu na hrudník.

,,Ale neboj se. Strážci stihli ukrást jeho duši než naposledy vydechl. Rituál může dnes o půlnoci pokračovat a Paní lesa se může vrátit mez nás.“

Dana se začala potichu smát. Těšila se na večer. Těšila se až poprvé pořádně obejme svou matku.