Pomalu otevřu dveře hospody. Do nozder mě uhodí pach cigaret, zvětralého piva, potu a mužského pižma. Divím se, že jsem se sebou ještě nesekla o zem. Dlouho jsem nebyla v horším pajzlu. I když…nikdy neříkej nikdy.
Zastavím se na prahu a rozhlédnu se kolem sebe. Cítím, jak se ke mně otočí polovina lokálu. Všímám si jen prostředí kolem, obličeje přeskakuju. Řekla bych, že celá hospoda má kolem čtyřiceti metrů čtverečních. Naproti dveřím barový pult, který podle mě zažil i Stalingrad. Na zdi nad barem visí na velké gotické mozaikové okno s přibitým křížem o velikosti dvou metrů. Na něm se šklebí Ježíš. Dá se tomuhle vrcholu nevkusu nějak říkat? Asi tři metry od barového pultu stojí kulečníkový stůl. Zašklebím se, když si všimnu dalšího Ježíše útrpně se na mě dívajícího z kulečníkového plátna. Těsně u zdí stojí kolem dokola šest stolů.
,,Co takhle zavřít, krasavice?“ uchechtne se vysoký muž stojící za barem. Konečně si začnu počítat osoby v lokále. Překročím práh a nechám těžké ocelové dveře hlučně bouchnout. Slyším, jak někteří sedící muži nadskočí. Ano, jen se mi ukažte. Světla je tady málo.
Jeden za barem, čtyři sedící na barových stoličkách, čtyři u kulečníku, v pravém rohu u dveří dva ve stínu, jeden opírající se o zeď těsně u jejich stolu, u dalšího jich sedí pět, v pravém zadním rohu sedí ve stínu další tři, na druhé straně jsem jich napočítala jen pět a svým zorným polem spatřím dalšího vycházející z hajzlíku. A konečně – v levém zadním rohu sedí ve stínu schovaný jen jeden muž.
Zamířím směrem k němu.
Nevšímám si posměšků nebo komentářů ostatních.
A tihle chlapi si říkají Děti Spásy. Ano, náboženská skupina lidí, kteří se chtějí čistě a pomocí zákonů zbavit upírů, démonů, elfů, čarodějnic a jim podobných. Čistě? To jsou jen kecičky a hlavně reklamní kampaň, jak přilákat více věřících do svých řad. Ale tohle všechno se k lidem nedostane. Přijdete se ke skupině lidí, kteří jsou opravdu lidmi. I když já pochybuju, že někdo z nich umí nebo zná Otčenáš či jiného náboženské sračky. Pardón.
Ale já vím, co tady mám dělat. Klídek. Stále před sebou vidím ty fotky. Nemůžu je dostat z hlavy. Pořád je mám vzadu v hlavě. Zúžím oči. Ten vztek mi dává zabrat.
Jen hezky v klidu. Nezapomeň.
,,Neříkej mi, jak se mám chovat. Snad nějaký amatér?“ syknu polohlasně až se po mně podivně zadívá vysoký muž držící v ruce tágo. Já k němu oči nezvednu. Je pravda, že nevěřím tomu, co jsem řekla.
Omlouvám se, paní zkušená.
Nesnáším, když mi mluví do hlavy a ten zmetek to ví. Nikdy si nezvyknu, že dokáže cítit mé pocity.
Přestaň myslet na ty těla. Vidím je jako obrázky z nějakého tvrdého porna.
Přizavřu oči, abych nahromadila všechnu zlost přesně do zadní části své hlavy. Vyrazím všechno na jedno místo. Křik, bolest a vztek. Jeho křik mě přesvědčí o tom, že jsem vše odeslala přesně do jeho propojené části se mnou. Pobaveně se ušklíbnu.
Muž, ke kterému mířím, si divně poposedne. Poznal mě. Dobře.
Usadím se naproti němu. Zamžourám do tmy.
,,Co si dáte k pití, dámo?“ ozve se obsluha. Mužská obsluha.
,,Pivo, velký.“
,,Hned to bude,“ odejde s jemným povzdechem. Asi se ho dotklo, že jsem se na něj nepodívala. Asi jsem ranila jeho mužské ego. Jak smutné.
,,Netušil jsem, že budete mít odvahu sem jít, mladá dámo. Většina žen se bojí navštěvovat takovéto hospody,“ promluví konečně a mírně se uchechtne. Má hrubší a teď zní docela sebejistě. Necítím strach. Cítím nadřazenost a dominanci.
Zašklebím se. Krev, spálená těla. Nohy urvané z kloubů, bez očí. Bez pohlavních orgánů a všude stříbro.
Snažím se jeho hlas ignorovat, ale místo toho, abych se snažila tvářit pohotově, cítím, že se moje tvář propadá do stínu.
,,Nejsem bojácná a navíc si myslím, že jste asi ještě nenavštívil Centrum a jejich pajzly,“ syknu a založím si ruce na hrudi. Konečně se vykloní ze stínu a já si mohu prohlédnout jeho obličej. Krátce střižené vlasy, vojenský styl. Hranatý obličej, tmavé velké oči a velmi ostře střižené obočí, které je teď pevně semknuté nad očima. Rty, který bych si v kontrastu jeho bledé kůže ani nevšimla, jsou stažené do velmi tenkého úsměvu. Má mohutnou postavu. Myslím si, že rameny by mě objal minimálně dvakrát. Upnuté černé tílko pevně svírá vypracovanou postavu. Návštěvnu posilovny opravdu nezapře.
Uchechtne se a položí své obrovské dlaně na stůl. Kolik síly by musel dát do rozmáčknutí mé malé hlavy?
,,Máte odvahu.“
,,Já vím. Spíš vy mě překvapujete. Kdo by řekl, že mezi Děti Spásy se budou počítat i vojáci?“
Opět se stáhne do stínu. Zmetek.
,,Tohle všechno je boj. Do armády potřebujeme vojáky, slečno. Mimochodem přeslech jsem vaše jméno.“
,,Nepřeslechl, žádné jsem vám neřekla. Ani při hovoru ani teď. A budeme v tom pokračovat, nechci být informátor se jménem. Buďte rád, že jsem přišla,“ zasyčím pevně. Nevyděsí mě. Viděla jsem sice, co dokázal s upírkami, které tahle jejich skupina zmasakrovala.
,,Je zvláštní, že nejste členka naší organizace,“ natáhne svou medvědí ruku pro půlitr a vtáhne do stínu. Přede mnou se objeví zničehonic půlitr se světlým pivem. Jen děkovně zabručím, ale piva se ani nedotknu.
,,Nemám chuť se přidat ke skupině, která si dovoluje jen na upíří děvky. To není odvaha,“ řeknu drze. Nějak v sobě nedokážu udržet všechny nahromaděné pocity. Proč většinou začnu hádku a agresivitu já?
Proč? Protože víš, co jim udělali, krásko. Víš to a proto se takhle chováš.
Má pravdu. Všimnu si, konverzace v hospodě velmi rychle utichla. Bylo mi jasné, že každý poslouchal, ale teď jsem udeřila na Achillovu patu. No, spíš na jejich pýchu. Obvinila jsem je, že jsou zbabělci. Nečekaně. Místností proběhne vlna adrenalinu a já ji vtáhnu do svého nitra. Po zádech mi přeběhne husí kůže vzrušení z nahromaděného adrenalinu.
,,Neměla byste mluvit o něčem, čemu nerozumíte, slečno. Nezapomeňte, kde jste,“zasměje se a odloží – nebo spíš odhodí – zpět prázdný půlitr. Sklo mučivě zabrzdí na dřevěném stole. ,,Ale protože si myslím, že už nás takhle ze zbabělosti neurazíte, protože vám to pud sebezáchovy nedovolí – můžete nám poskytnout slíbenou informaci, kterou chceme vědět o Vládci a můžete v pořádku odejít. Zaručuji vám to,“
Vládci? Myslím si, že ještě ironičtěji ho nikdy nikdo nenazval. Mám co dělat, abych nevybuchla smíchy. I když nevím, jestli mi připadá vtipnější pojmenování Vládce a nebo jeho vyhrožování. Jen zbabělci začnou vyhrožovat dívkám.
,,Nerozkazuj mi, zlato, jak se mám a nemám chovat,“ položím si ruce klidně na stehna. Tělem mi projíždí všude přítomné vzrušení, adrenalin a agresivita. Zbytečně se snažím všechno pozřít do sebe. ,,Navíc jste si opravdu nemysleli, že vám něco řeknu, že ne?“vystrčím na něj pobaveně zuby.
Můj společník zavrčí a já za zády uslyším šoupání židlí. Plus blížící se kroky Dětí Spásy.
,,Holčičko, tuším, že víš, že už odsud neodejdeš,“ozve se mi těsně vedle levého ucha nový mužský hlas. ,,Nebo spíš odsud pojedeš v sanitce,“
,,Tušil jsem, že to bude past ze strany těch krvesajících kurev,“rozchechtá se můj spolusedící voják.
,,Kdo tě šuká? Že by nějaká kurva od Madame?“sykne mi do ucha další muž, která zase stojí těsně vedle mě z pravé strany. ,,Jestli ti nestačí sex od obyčejného muže a musíš za upírskejma děvkama, počkej, co s tebou uděláme my muži ze Spásy, kotě,“ Bez jediného pohybu se pobaveně podívám do stínu, kde sedí jejich velitel. Zuby opět schovám za dásně.
,,Jdeš si snad pro pomstu? Jdeš pomstít nemrtvé, kterým jsme dopřáli klid?“pokračuje v provokujícím tónu velitel. Nejhorší je, že mě ten blbec prokoukl. Já se nechám lehce vytočit. A to chce, chce, aby mi dali jeho chlapi pořádně do těla.
,,Která z nich se prosila o klid?“zavrčím.
,,Myslím si, že tyhle děvky nemají na výběr, holčičko. Co, chlapi?“rozesměje se a celá hospoda se přidá.
A je to tu.
Prudce do mě zasáhne vnitřní chlad, který se ve stejnou chvíli promění ve vysokou teplotu. Cítím, jak se mi prodlužují prsty. A to doslova. Uvnitř těla slyším, jak se mi protahují kosti v prstech. Bolí to. Ale nový příval chladu a následujícího horka bolest zažene. Nastane nová bolest, tentokrát v prodlužujících se a zvětšujících se nehtech. Nesmím křičet. Odtlačím bolest do zadní části hlavy.
Místnost provoní má krev, která mi odpadává z rostoucích nehtů. Ale cítím ji jen já.
,,Dost hrátek, zabte tu svini,“rozkáže velitel. V tu samou chvíli pevně sevřu svýma dlouhýma rukama jeho holeně. Vyděšeně vykřikne. Oči vytřeštěné v němém úžasu.
Někdo mě pevně chytí za pravé rameno, ale skoro ve stejném okamžiku atakující ruka z mého ramene odpadá k zemi odříznutá přesně v zápěstí. Její vlastník padne s křikem, a krví stříkající všude kolem, na zem.
Celá hospoda utichne, kromě na zmrzačeného bojovníka Dětí Spásy.
Nedívám se dozadu, nalevo či napravo, jen hypnotizuju velitele, který se předklonil do světla. Dívá se ještě vyděšeněji do stínu vedle mého pravého ramena. Jeho tep se zrychlil, krev v jeho holenních pulzuje.
Muž s useknutým zápěstím přestane křičet a cukat sebou. Jeden je ze seznamu pryč.
,,Madame Gejša nemá ráda lidi a já chápu proč. Myslím si, že vaše zmrzačená těla se budou zítra ráno pěkně vyjímat na titulních stránkách tisku, že, Aste?“rozesměju se. Velmi temně.
,,Miluju ranní vydání, která jsou plna krve a zmrzačených lidí. Alespoň mám, jak uspokojit svou ranní erekci,“ozve se chladný hlas za mými zády, který patří Astarothovi, a celá hospoda se vyděšeně nadechne jako jeden muž.
,,Démon?“ozve se odněkud zezadu vyděšeně.
,,Seznamte se, Děti Spásy, tohle je mocný démonský Vévoda čtyřiceti legií. Astaroth,“představím ho. V zorném poli sleduji, jak se černobílá ohromná postava uklání překvapeným lidem.
Komediante.
Velitel se nadechne. Jeho oči těkají z místa na místo. Znám tuhle vojenskou taktiku. Vidím, jak vydává rozkazy. Chce to zaútočit a to hned než bude pozdě. ,,Ale dost hrátek, Děti Spásy,“ prudce seknu nehty do holenní, které jsem pevně svírala a lehce projedu kůží a masem. I přes velitelův křik a jeho cukání, které bolesti jen zvětšuje, jsem si poslechla, jak pěkní zní trhání lidské kůže a jak mlaská čerstvé maso, když jím projíždí žiletky. Zastavím se drápy o napnuté svaly a velitel sebou přestane cukat. Jediné, co tu cuká, jsou jeho svaly a vlna krve, která mi protéká skrze prsty.
Střetnu se s jeho očima. Jsou plné slz a potu. Jeho oči prosí, abych nepokračovala. Ony prosily určitě taky, hajzle. Drsně se zasměju a trhnu za svaly, které povolí jako stužka na vánočním dárku. Velitelův křik už ani neslyším. Ztrácí se v děsivém metalovém křiku bolesti z celé hospody.
Drápy se zaseknou o kosti. Prudce škubnu rukama k sobě. Poslouchají, skoro jako by byly moje vlastní už pár let. Velitel sebou hodí a skoro v mdlobách se svalí pod stůl. Slyším, jak se rozplácl v kaluži své vlastní krve. Zatáhnu smích do šklebu. Položím své nové ruce na vršek stolu. Prohlédnu si je. Ruce po zápěstí mají normální okrovou barvu, ale od zápěstí jsou zčernalé. Skoro působí dojmem spálené kůže s kousky uhlíků. Akorát jsou asi o půl metru delší než dlaně normálního člověka. Místo obyčejných nehtů mám ostré, tlusté, černé a mírně zahnuté žiletky, které jsou olepené mou ale hlavně jeho krví.
Těsně kolem hlavy mi proletí prokousnutá a čistě odseknutá ruka s tmavými chlupy, dopadne a s hlasitým Mlask! se odrazí od stolu, vyletí opět do vzduchu a dopadne někam za náš stůl. Zařehtám se. Scéna jako z komedie.
Pomalu se postavím ze židle. Zvednu, s upřeným pohledem na drápy, ruce a vrazím je do dřevěného stolu. Ostré zbraně jím projdou jako světle čokoládovým dortem. S hlasitým žuchnutím padne do stále se zvětšující kaluže krve.
Velitel leží stočen do klubíčka. Pevně si svírá krvácející rány. Polovinu obličeje má vymáchanou v krvi. A co je nejlepší? Ve své vlastní. Upřeně mě pozoruje. Rty má semknuté. Nechce už křičet? Ne, podle mě už hlavně nemůže.
,,Nemyslíš si, že tě tu takhle jen tak nechám ležet, že ne?“natáhnu dráp k tváři a jemně po ní přejedu špičkami. Ani se nehne, jen mrkne. Když odtáhnu ruku, na tváři se mi otevřou jemné ranky, z kterých začnou vytékat pramínky krve.
,,Opravdu si myslíš, že když se nás zbavíte, tak ostatní se nepřijdou pomstít, čubko?“plivne mi sliny smíchané s krví k botám. Syčí. Je to voják každým coulem, ale ta hraná odvaha mu nepomůže.
,,My se mstíme, vojáku. A oni už nebudou. Tuším, že budete velmi odstrašující příklad,“ Má věta se skoro ztratí ve výkřiku a dopadu jakéhosi těla na tvrdou zem asi tři metry za mě. Velitel sebou najednou hodí a sáhne si dozadu za pas. Tušila jsem, že má zbraň. Ještě než stačí oběma rukama chytit glock, který spatřím, seknu levou rukou a glock se rozsype na pěkné puzzle. Kousky dopadnou do krve a nadhodí veliteli další nové fleky na obličej.
,,Vyzkoušel jsi všechny triky. Je konec,“pozvednu se šklebem obě dlouhé ruce do vzduchu. Velitovy oči se rozšíří. ,,A mimochodem, veliteli,…“odkašlu si. Počkám, dokud ke mně nezvedne své vystrašené oči. Odvaha je pryč. To je přesně, co jsem chtěla vidět. ,,…Vládce vás pozdravuje,“ spustí obě ruce na velitelův obličej.
Stihne vydat poslední výkřik svého života než mu projedu krční tepnou až k páteři. Druhá ruka mu rozsekne lebku. Na zem se vyvalí cosi, čemu bych měla říkat mozek. Rychlá smrt. Nezasloužil si ji. Ne, nejsem sentimentální – měla být velmi pomalá.
Konečně v klidu vydechnu. Přitíhnu k sobě dlouhé ruce. Mysl se mi uklidňuje. Obrazy zmučených upírek, jejich těl a duší se vytrácejí z mojí mysli. Přichází klid a hlavně zadostiučinění. Za mými zády ztichla bitva. Zavřu oči a kosti začnou v tiché hospodě křupat a opět se zmenšovat. Nehty se vracejí do své lidské velikosti. Syknu bolestí, když všechno to křupání přestane a já si protáhnu prsty.
Otočím se, abych zjistila, jaký bordel Astaroth napáchal.
Všechna ta krev po zdech, zemi, židlích a stolech se dá skoro srovnat s masakrem, co spáchali Děti Spásy v klubu Madame Gejši. Pousměju se. Je to drsné a asi bych se smát neměla. Ale určitě každý znáte ten pocit zadostiučinění, ne? Vrazím si špinavé ruce do kapes kožených kalhot a vdechnu kovový vzduch krve do plic. Když jste spojeni s démonem, vůně krve už vám nepřijde ani tak špatná jako ostatním.
Zastavím se očima na kulečníkovém stole, na kterém sedí v tureckém sedu můj démonický společník.
,,Zbytečně jsi protahovala jeho smrt,“zasekne do mě své černé oči bez bělma či zorničky. Zašklebím se. Vždycky mi zkazí všechnu radost.
Astaroth – Vévoda a společník. Je to démon. Ano, uhodli jste. Je to padlý, ukřivděný a pěkně sviňský anděl. Teda po těch zkušenostech, co s ním už přesně pět a půl roku mám, bych nikdy neřekla, že to mohl být anděl.
Má bílou pleť, nevím, jak se mu v pekle povedlo si udržet takový bílý odstín, ale myslím si, že někdy je lepší nevědět nic. Nemá žádné vlasy. Jelikož nemá vlasy jeho prodloužená a úzká lebka vás prostě osloví. Okamžitě si jí všimnete. Nad černýma očima má dvě tenká černá obočí. Černé oči bez zorniček a bělma donutí každého člověka sklonit oči. Já už jsem zvyklá.
,,Je zvláštní, jak mi vždycky dokážeš zkazit každou radost,“
Usměje se a vystrčí na mě své malé ostré černé zuby. Skoro byste si jich nevšimly, ale kontrastují s rudou barvou jazyka. ,,Kdybych takový nebyl, neměla bys mě ráda a to bych nepřežil. Asi stejně jako tihle mládenci kolem nás!“rozesměje se svýma démonským hrdelním temným smíchem a mně přejede mráz po zádech. Uvolní do vzduchu část své chladné vůně – skoro bych to srovnala s hořícím asfaltem, který pomalu tuhne v ledové vánici. Neptejte se mě, jak to můžu říct. Sama nevím.
Při svém smíchu rozhodí svýma dlouhýma bílýma rukama. Černé asi osmi centimetrové nehty zakončené špičkou se také nedají přehlédnout. Má vypracované tělo. Sedí, ale i přesto si všímám jeho vypracovaného břicha. Na hrudníku ani chloupek. Ale vypracovanější než břicho má obě ruce. Jinak je jeho postava hubená.
Ale vrátím se k jeho rukám. Obě jsou potetované tribalovými znaky. Pro člověka je docela těžké si všimnout, že to není tribal, ale pečlivě schované démonské ochranné znaky. Nemyslete si, nejen lidé se musejí před něčím chránit. I démoni potřebují ochranu.
,,Tvůj černý humor by se měl ještě o trochu zlepšit, Aste,“odkašlám si. Astaroth prudce vyskočí ze sedu a černé vytahané kalhoty, co je jeho jediné oblečení, se zavlní. Nikdy jsem například jeho stehna neviděla. A když tak nad tím uvažuju – ani nechci.
Zastavím se očima na bosích nohách, které jsou od krve. Astaroth nikdy nenosí boty. Je to zbytečné. Od palců ke kotníkům má nohy spálené od popela. Z dálky byste řekli, že jsou jen špinavé od popela, ale to není pravda. Astaroth je podle mě pln kontrastů.
,,Nemám rád, když mě poučuješ,“sykne a seskočí z kulečníkového stolu. Když ke mně pomalu kráčí, dojde mi, že jsem vám neřekla, že má skoro dva metry. A já mám pouze sto sedmdesát. Vzduchem se prožene vůně spáleného asfaltu. Asi jsem opět urazila jeho ego. Blbý démoni.
,,Nebuď urážlivej, démone,“vytáhnu ruce z kapes a založím si je na hrudi. Astaroth se nezastaví a ani nezpomalí. Jen mě pevně sleduje. ,,Spíš už vypadni, dneska už tě nepotřebuju. K Madame dorazím sama. Zmiz!“
,,Jako bych tady ani nebyl, zlato,“přejede si svým jazykem svádivě po rtech. V tu chvíli se propadne do jedné z kaluží krve, kterou způsobil a já zůstanu v mrtvé hospodě sama. A to doslova.
