Karkulka

,,Měla by sis k babičce pospíšit, Karkulko! Babička už není nejmladší a taky potřebuje pravidelný spánek!“křičela za Karkulkou maminka do chodby.

Karkulka vnímala její slova jen na půl, protože se právě nazouvala do vysokých rudých těžkých bot, což byla předposlední část jejího venkovního oblečení. Uvázala tkaničku, postavila se pevně na nohy a zadívala se na sebe do zrcadla.

Zrzavočervené vlasy stažené do copu, který jí visel přes odhalená bílá ramena. Rty zvýrazněné rudou rtěnkou, kterou měla tak ráda. Pronikavé zelené oči na sebe přivřela – trochu agresivně přitom svádivě. Pousmála se na sebe a sklouzla pohledem na svá ňadra pevně sevřená ve vysokém rudém korzetu. Rukou si setřela trochu prachu, který jí špinil krátkou červenou sukni. No, ve skříni už ležela nějakou dobu.

Natáhla se k věšáku a sáhla po pouzdru se svojí katanou. Převázala si popruhy pouzdra křížem přes prsa. Jemně nadskočila, aby si zkontrolovala, zda utáhla popruhy správně. Nic se nehnulo. Kromě jejích ňader – ale ano, tak to má být.

Sáhla po poslední části svého oblečení - červeném kabátku. Přehodila si ho přes tělo, uvázala kolem krku. Naposledy se na sebe zadívala do zrcadla. Teď už je spokojená a může vyrazit.

,,Na! A pospíchej! Už je dost pozdě, Karkulko! A nezapomeň se držet cesty! Les je plný vlků!“vrazila jí do rukou košíček, ze kterého bylo vidět jen hrdlo láhve červeného vína. Pro babičky lepší spánek. ,,A pozdravuj babičku!“vystrčila Karkulku ze dveří.

Karkulka jen přikývla a beze slova se rozběhla přes ulici k lesu.

Měsíc byl dnes ve fázi úplňku. Jeho svit pronikal skrze stromy a svítil Karkulce na cestu. Byla ráda, že je úplněk, protože si nemusela na cestu brát lucernu. Les byl tichý a klidný. Žádný zvuk, nikde ani živáčka.

Karkulka probíhala kolem stromů překvapivě tiše, že skoro nebylo slyšet, jak běhá po listech opadaných ze stromů. Nechtěla prozradit svou přítomnost. Chtěla zůstat tichou jako byl les.

Srdce jí v hrudi bušilo rychle. Karkulka sice věděla, jak dýchat, když běhala, ale dnes večer bylo něco jinak. Netušila co, ale musela se zastavit. Cítila v hrudníku nějakou bolest. Že by přecenila své síly?

Zastavila se u jednoho vysokého stromu, jehož kmen byl třikrát větší jak obvod jejího těla. Položila na zem košíček, který se jí najednou zdál těžší než obvykle.

Vydechla a rukou se opřela o kmen stromu. Přišlo jí, že zaslechla, jako by si strom oddechl. Nebo vzdychl? Podívala se do jeho koruny. Ani lístek se nepohl. Ve stínech větví obalených listy se nepohl žádný stín. Jen nad tím pokrčila rameny.

Sklonila hlavu, aby se rozhlédla po plácku, který se rozkládal za vysokým stromem. Nebyl tak posetý stromy, proto si zde našlo domov dost rostlin jahodníku. Na Karkulku mrkalo mnoho rudých, čerstvých a masitých jahod. Najednou se ozval její hladový žaludek.

Neměla čas ani sníst večeři. A ty jahody vypadají tak šťavnatě!

Ale neměla by se přeci zdržovat! Měla by se držet cesty k babičce a nescházet z ní. Žaludek se jí sevřel opětovně. Bylo rozhodnuto.

Sehla se pro košíček a prošla kolem stromu na plácek.

Když položila své pozadí k jahodníkům na chladnou zem, lehce se zachvěla. Ale hned se natáhla pro první jahodu. Byla tak šťavnatá! Zakousla se s chutí až jí trocha teplé jahodové šťávy stekla po rtech rovnou na bradu. Neváhala ani pusu si neutřela a sáhla pro další!

Byly tak dobré!

Spokojeně zamlaskala a slastně zavřela oči. Slast z jahod se jí dostávala nejen do žaludku, ale i do útrob jejích stehen. Taková lahoda!

,,Ale ale, kdo pak se nám to prochází po lese sám?“přerušil její vzrušené pojídání mužský hlas. Karkulka se zprudka postavila. Rozhlédla se kolem sebe. Jednu ruku pohotově a automaticky položila pod svou kabátek na rukojeť katany ukrutou v pouzdře. Ale nevytáhla ji.

,,Není potřeba vytahovat zbraň,“ozvalo se jí za zády. Otočila se za hlasem. Nikdo za ní nestál. Pozorovala pozorně všechny stíny kolem sebe, ale neviděla nikoho dalšího.

,,Ukaž se!“sykla potichu, leč se její hlas rozlehl po plácku jako křik.

,,Ona dokáže i mluvit!“promluvil další hlas. Opět mužský. Tentokrát ve vyšší tonině. Uchechtával se.

Karkulka pevně sevřela rty. Pomalu vydechla. Chce to klid. Stále pozorovala všechny stíny kolem sebe, ale pořád se nikdo neukazoval. Její tělo bylo napnuté k prasknutí. Někdo jí pozoroval – dokonce dvě osoby a ona je necítila! A co hůře -neviděla!

,,Copak neseš v košíčku, holčičko?“

,,Nepodělíš se s námi?“

Karkulce najednou došlo, odkud se ten zvuk dostává k ní. Zvedla hlavu ke stromu, o který se opírala před chvilkou. Na dvou nejníže – přitom tak vysoko – vyroslých větvích seděli dva stíny. Mohutné stíny.

Jakmile si jich Karkulka všimla, seskočily dolů. Zem se po jejich dopadu zachvěla. Pár jahod vedle Karkulky nohou spadlo k zemi. Přikrčila se k zemi. Před ní stáli dva vlci. Obrovští vlci, kteří si udržovali lidský postoj. Bez problémů stáli na zadních nohách. Šedivé kožichy lesknoucí se v měsíčním svitu. Obrovské tlamy s vyceněnými bílými tesáky. Usmívali se.

Prostorem se prohnalo nebezpečí. Babička i maminka Karkulce vždy říkaly, že se má v lese po setmění pohybovat obezřetně, aby nenarazila na smečku vlků, která si les přivlastňuje. Sice jim nikdy nevěřila, že tam opravdu jsou, ale katanu měla vždy u sebe. Jen pro sebeobranu a vlastní pocit bezpečí, znáte to. Lepší být připraven!

,,Máme tenhle bojový postoj brát jako, že se s námi nepodělíš?“promluvil ten o pár centimetrů vyšší. Menší se zasmál.

,,Nesu to babičce, proč bych se měla dělit s vlky?“pronesla do smíchu toho menšího. Menší ztichl a oba zavrčeli na Karkulku. Věděla, že si dovolila moc. Neměla scházet z cesty, kterou už znala i poslepu. Neměla si dávat ty jahody. Měla poslechnout maminku!

Vše se pak stalo během pár sekund.

Vlci padli na všechny čtyři. Rozběhli se na Karkulku. Ta sevřela katanu. Vytáhla ji, aniž by si poškodila kabátek, otočkou následovanou zalesknutím ostří se ohnala po dvou vlčích tělech, které vyskočily rovnou na ni.

Karkulka ucítila vlčí pižmo, ale též díky váze katany věděla, že jednoho z nich zasáhla. Cítila v konečcích prstů, jak čepel pronikla skrze jeden mohutný kožich.

Oba vlci dopadli za ní. Karkulka se rychle na jedné noze přetočila, aby měla oba vlky před očima. Ten větší byl bez zranění. S vyplazeným jazykem vrčel na Karkulku. Ten druhý se povaloval na boku, ze kterého mu vytékala krev. Půda ji hltavě vsakovala. Byla rudá jako ovoce okolo. Dýchal zrychleně. Pláckem se prohnal chlad smrti.

Karkulka koutkem oka sledovala krev, která odpadávala z její zbraně.

V každém koutku své duše se proklínala, že se zastavila. Měla běžet k babičce, kde by na ně nenarazila. Jednoho zabila, ale... sama věděla, že to byl slabší jedinec. Musela -

Zamyslela se na moc dlouho. Přestala dávat pozor. Velký vlk na ni zaútočil, když přemýšlela a byla myšlenkami někde jinde. Chlupaté tělo do ní vrazilo tak zprudka, že upustila katanu, z jindy tak pevně sevřených prstů, a povalo ji na chladnou zem.

Přimáčkl ji ruce k zemi, posadil se jí na břicho a pevně sevřel stehny její pas. Nedokázala se pohnout, leč sebou cukala ze strany na stranu.

,,Tak ty si dovoluješ zabít jednoho z vlků lesa, ty malá děvko?“naklonil se k její tváři. Cítila z jeho tlamy pach zhnilého masa, krve a studené hlíny. Nedokázala ze sebe vypravit ani slovo. Byla překvapena jeho rychlostí a popuzena svou lehkomyslností a nepozorností. Jak se mohla přestat soustředit?

,,Mluvím s tebou!“sykl a přimáčkl ji morký čumák k tváři. V tu chvíli se jeho tělo napjalo. Karkulka skoro přestala dýchat. Teď ji sežere. Bude to její konec a může si za to sama! Pevně sevřela oči. Připravena na konec.

,,Chutnáš po jahodách. Tak sladce...,“zašeptal skrze tesáky a přejel jí jazykem po tváři. Zajel teplým, vlhkým jazykem na krk a jemně sevřel kousek masa mezi ostré tesáky. Karkulka vyjekla. Překvapeně.

Bolest jí projela tělem jako elektrický šok. Cítila, jak se potí, jak jí podbřišek tepe vzrušením. Strach se proměnil v touhu. Z vlka se též vypařila agresivita. Sršela z něj vůně lesa. Lesa, který má Karkulka tak ráda.

Vlk jí znenadání pustil ruce, než ale stačila Karkulka zareagovat, pevně jí chytil jednou rukou pod krkem. Neškrtil, ale drápy zaryl do kůže tak, že cítila, jak málo by stačilo k tomu, aby pronikly skrze jemnou kůži. Jazykem přejel Karkulce přes části ňader, které neuzavřel korzet.

Karkulka ucítila, jak ji vlčí penis začal tlačit do břicha. Lesem projela vůně feromonů. Karkulka vzdychla. Vlkův jazyk se procpal za korzet a jemně jí brousil bradavky. Karkulku to přivádělo k šílenství. Zaklonila hlavu, jak jí nejvíce dovolilo vlčí sevření. Začala vzdychat. Šťávy, které jí stékaly po stehnech byly teplé jako vlkův jazyk.

,,Tvoje šťávy voní po krvi. Jak úúúžasné!“zavrčel jí do výstřihu a druhou rukou si začal pohrávat se sukní. Když dostal svou tlapu pod sukni, zarazil se. Karkulka nasucho polkla.

,,Podívejme se! Naše malá děvka je už připravena! Bez spodního prádla!“zamručel spokojeně. Karkulka si zkousla spodní ret.

Vlk se nezastavil a přejel jedním z drápů po stydkém pysku. Byl tak nasycen krví, že ztěžkl. Karkulka cítila, jak jí šťávy stékají rovnou na zem.

Neváhala a, jednou volnou rukou v hypnotickém stavu vzrušení, ochopila vlkův vzrušený úd. Začala ho mnou. Nejdříve celou dlaní. Vnímala všechny žilky a žíly, kterými byl penis přesycne. Jako by měly za chvíli explodovat.

Vlk se zprudka napřímil, aniž by pustil Karkulčin krk, zaklonil hlavu a zavyl do noci. Prosebně, vzrušeně, nekonečně.

Karkulka roztáhla prsty a začala kroužit po obvodu penisu. Jemně, skoro stydlivě. Věděla, jak to uvádí muže k zbláznění. K tomu neskutečnému mučení. Alespoň ty, které znala.

Vlk s hlavou stále zakloněnou, slinami stékajícími po tlamě rovnou na Karkulčin rudý korzet, se konečně probudil a začal mnout klitoris. Všechny svaly v Karkulčině těle vzaly za své. Dokázala jen zrychleně dýchat, sevřít vlkův penis a doufat, že jeho pohyb ruky zrychlí. Občas se jeho ostrý dráp dotkl jemné kůžičky na klitorisu, ale jí ta štiplavá bolest přivádělá k ještě většímu vzrušení.

Nikdy nebyla takhle vzrušená.

Vlk jí zničista jasna vrazil do vlhké a připravené dírky dva prsty. Karkulka vykřikla. Bolestí, ale i návalem orgasmu, který jí projel celým tělem. Vlkův penis opět drtila celou rukou. Vzepjala se mu, propnula se v zádech. Jen jí sevřel krk pevněji a donutil položit zpět na zem.

Naklonil se k ní. Prsty vytáhl. Těmito prsty od krve ji pohladil po tváři. Karkulce vše připadalo jako ve snu.

,,Tvoje šťávy a krev voní stejně jako ty – sladce. Nebudeš náhodou ta Karkulka, o které mluvil Vůdce? Tvoje babička prý chutnala stejně než si ji Vůdce podal,“uchechtl se jí do tváře. Karkulka prozřela.

Babička! Jak se mohla nechat... počkat! Cože je s babičkou? Musí jí pomoci!

,,Podle tvého výrazu bych řekl, že jsem se trefil. Ještě ti rozpíchám kundičku pořádným masem než si kus z tebe ukousnu, Karkulko,“přejel jí jazykem po usychající krvi na tváři.

Karkulka mu zprudka zaryla nehty do kůžičky na penisu. Nehty prošly skrz. Cítila, jak jí stéká krev kolem prstů. Vlk zakřičel, pustil Karkulce krk a svalil se s kňučením na zem.

Karkulka neváhala. Odvalila se nalevo, kde ležela její katana. Sebrala ji do ruky, vyskočila na nohy a pomalu se vydala k vlkovi, který klečel, držel za zkrvavený úd a skučel.

,,Kde – je – babička?“kopla ho do hrudníku. Vlk se jen podvolil jejímu kopu a svalil se na bok. Se vztekem se po ní podíval: ,,Ty děvko!“

Vztek v jejím nitru hořel. Neváhala a kopla vlka do obličeje. Zakňučel. Rukama si stále svíral penis, takže se nebránil.

,,Opakuji – kde - je - babička?“sykla.

,,V břiše našeho Vůdce! Ošukal ji a sežral! Stejně jako to udělá s tebou, děvko!“rozesmál se vlk a plival všude kolem sebe sliny. Karkulka mu zabodla katanu do hrudníku. Hluboko. Katanu prorazila skrze tělo až narazila na chladnou zem lesa. Vlk jen naposledy vyprskl krev.

Karkulka vytáhla katanu. Ani se nenamáhala s jejím otíráním, vrazila ji do pouzdra na zádech.

,,Když se vlk nažere, většinou hned usne,“nasadila si kapucu na hlavu, rozběhla se k místu, kde nechala košíček, v běhu ho sebrala a změnila směr k babiččině chaloupce. To je jediný nápad, který dostala a kde by mohla vlka najít. A možná i babičku.

Přední dveře chaloupky byly rozražené. Nikde ani stopa po nějakém dalším vlkovi.

Karkulka skoro nedýchala. Doufala, že najde babičku ležet v posteli a vše bude jen fikce, kterou si vlk vymyslel. Ale už ty dveře mluvily o opaku.

Vběhla dovnitř.

,,Babičko!“křikla v chodbě, když běžela k její ložnici. Když se Karkulka rozhlížela po místnostech, dokázala si domyslet, co se dělo. Většina věcí byla rozbitá. Lednička byla odhozena do obýváku. Karkulka našla i pár nábojnic z babiččiny brokovnice. Ale po zbrani nikde ani stopy. Stejně jako po babičce.

Vběhla do ložnice a chtěla vykřiknout, ale mohutný vlk ji odhodil zpět do chodby. Její tenké tělo se zastavilo až o skříňku na boty. Košíček dopadl na zem vedle těla, ale nic se nerozbilo.

Karkulka ucítila trochu krve v puse, tak se přetočila na bok a vyplivla ji. Naštvaně se podívala směrem do ložnice, která svítila cákanci krve. Byla na zdech, na posteli, na skříních, dokonce i na zrcadle.

Tenhle vlk byl větší než ty, které potkala Karkulka na plácku. Jeho břicho bylo nacpané k prasknutí. Černá srst se leskla. Žluté oči a obrovské tesáky v sobě odrážely agresí.

,,Podívejme se, vnučka se konečně dostavila! Už jsem si říkal, že se snad nedostavíš!“rozesmála se hrdelním smíchem až zaklonil hlavu. Až se chytal za nadité břicho. Začenichal. Přestal se smát. Vztekle sklonil hlavu a obdařil Karkulku zlým pohledem.

Číst agresivně stupňujícím vrčivým hlasem - ,,Ty malá děvko! Tys zabila mé vlky! Cítím jejich krev!“ Každé slovo vrčel agresivnějším a agresivnějším tónem. Padl na všechny čtyři, břicho se mu otíralo o zem. ,,Za to tě zabiju!“

Odrazil se od země a skočil po Karkulce.

Čas se pro Karkulku zpomalil. Chtěla sáhnout po kataně, ale tušila – ne, ona to věděla!, že ji nestihne vytáhnout. Její pohled se zastavil na košíčku, ze kterého vykukovala láhev vína pro babičku. Lepší zbraň nesežene. Oběma rukama po ní sáhla a udeřila plnou silou láhví vlkovi po hlavě s otevřenou tlamou.

Láhev se roztříštila na tisíce kousků, Karkulku zkropilo červené víno až byla donucena zavřít oči. Vlka rána odrazila na levou stranu, dopadl těsně vedle jejího těla. Dunění jeho dopadu se rozeznělo zničenou chaloupkou. Skoro jako zemětřesení.

Karkulka se rychle vydrápala na nohy, aby byla připravena na další útok. Otevřela oči až se jí opě trocha vína dostala do očí. Od vlka ale žádný útok nepřicházel. Ležel na zemi v bezvědomí. Stále dýchal. Jeho obrovské panděro se zvedalo a klesalo v pravidelných intervalech. Jazyk mu visel z tlamy a oslintával zem.

Karkulka si povzdechla. Nemůže přeci nechat babičku hnít v jeho útrobách. Musí vyndat její tělo, aby měly s maminkou co pohřbít. S jediným nádechem opětovně vytáhla katanu, rozřízla vlkovi hrdlo – ani se nebránil a pak se pustila do otvírání jeho hrudníku.

Z očí jí telky slzy. Neposlechla maminku a babučka zemřela. Kvůli ní. Obě by se vlkům ubránily. Vždyť to babička ji naučila s katanou! Jak se nenáviděla! Ona se ještě nechala zatáhnout do sexuálním hrátkám s vlkem! Popotáhla a vedla rychlý řez přes hrudník. Nechtěla poškodit babiččiny ostatky.

,,Uááá!“vyjekla babička, která se prodrala z otevřené rány jako zrozené dítě. Karkulka vykřikla, upustila katanu a uskočila. Babička si protáhla ruce. Byla celá od krve. Na rameni jí seděl kus dřeva, který byl nepochybně z postele.

,,Ba – babi?“chytla se Karkulka za ústa. Babička žije!

,,Ale moje drahá vnučka! Doufala jsem, že dorazíš dříve než se začnu v jeho žaludku rozkládat!“natáhla po Karkulce ruku, aby ji pomohla z vlkova břicha. Karkulka neváhala.

,,Ale jak?“

,,No jak – jak! Holka, tenhle starý a hloupý vlk mě snědl celou bez kousání! Prostě mě spolkl! Ani si nedokázal užít pořádnou večeři, kterou jsem byla já.“přešla babička kolem vlka a sáhla po brýlích, které se válely na zemi kousek od postele. Pak se znovu podívala na vlka. Trochu si povzdechla.

,,A nejsi moc zraněná? Bylo tady moc krve! Já – já se bála, že jsi mrtvá!“rozhodila Karkulka rukama kolem sebe zdůrazňujíc všechny krvavé skvrny.

,,Jen pár škrábanců, moje milá. Oproti vyvalování se v žaludku vlka je to nic!“mávla nad tím babička rukou. A opětovně se zadívala na vlkovo mrtvé tělo. ,,Ale je škoda takového majestátního vlka.“

,,Zasloužil si umřít, babičko.“zúžila Karkulka agresvině pohled.

Babička se po ní jen podívala. S takovým tím dospělácký pohledem: Jsi mladá holka a ještě nemáš ponětí, o co vlastně jde. Jen mírně zavrtěla hlavou. ,,Jsou to jen lovci, kteří si hlídají své prostranství, Karkulko. A - ,“

,,Ale to jsem přeci ne -,“
Babička ji zastavila zvednutím ruky. Karkulka spolkla další komentáře. Nechtěla se se znovuzrozenou babičkou hádat. Navíc by stejně měla pravdu.

,,Koukám a hlavně cítím, žes ho omráčila tím skvělým červeným vínem, že?“posadila se babička na polorozbořenou postel. Karkulka si uvědomila, že dost toho vína ještě musí mít na tvářích, tak si je začala otírat. Jazykem si olízla rty. Bylo to skvělé domácí víno její matky. Jako vždy.

,,Ano, tím, babičko,“

,,Škoda, škoda. Teď bych si dala doušek. Možná dva,“posteskla si babička. Zadívala se někam do dáli.

,,Co budeme dělat s tím tělem, babičko?“kývla k tělu Karkulka.

Babička se opět postavila na nohy a přešla k tělu. ,,Samy ho neodtáhneme, počkáme na myslivce Dušana – měl by jít na svou večerní procházku. Vždy se zastaví na večerní kávu, aby měl ještě nějakou energii na obchůzku lesa. Ten se toho těla zbaví. A pomůže nám uklidit.“

Karkulka jen přikývla. To je rozumné řešení.

,,Ale musí se nechat, že ten vlk uměl šukat. Jen co je pravda.“neodpustila si babička a zase si povzdechla. Tentokrát smutněji.

Karkulce pod sukýnku foukl větřík. Pohladil její zalepenou pochvu. Rozhodla se, že si nechá své dobrodružství s vlkem pro sebe.