Maminka se opřela o linku, ještě pevněji než do teď sevřela v dlaních svůj hrnek s ranní kávou a vzdychla. ,,Myslíš si, že bude Jindra v pořádku, drahý?“upustila další vzdych směrem k manželovi a hned se otočila celým tělem k otevřeným dveřím, které vedly na zahradu, kde byl slyšet hovor jejich dětí.
Manžel neváhal a rázným krokem přešel za svou ženu, pevně ji chytil kolem pasu a položil ji hlavu na rameno: ,,Neboj se, drahá, určitě bude v pořádku. Je to sice jen týden, co měl ty představy, ale určitě bude v pořádku. Navíc nezapomeň, že je s ním venku Alenka. Opravdu bude v pořádku.“
Jeho žena si potřetí povzdechla a zadívala se do slunečních paprsků, které procházely dovnitř kuchyně. Doufala, že bude vše v pořádku.
Jindra seděl na kamenné lavičce v zahradě, vesele klimbal nožkami, které mu visely z lavičky jen centimetr nad zemí a čmáral si do sešitu. Jazyk měl vystrčený napůl z úst. Velmi se soustředil, aby zachytil na papír to, co sledoval. Nic nesměl vynechat, všechno muselo sedět a vypadat přes tak, jak má. Tak jak to viděl!
Musí to -
,,Jindro, co to tam kreslíš? Chci, aby sis hrál se mnou a přidal se k našemu čajovému dýchánku! Pan Méďa chce společnost a potřebuje s tebou prý probrat fotbal! A ty mě a pana Méďu už skoro půl hodiny ignoruješ!“vstala ze své čajové židličky Alenka až jí copy poskočily kolem hlavy. Naštvaně si založila ruce na hruď a vyrazila ke svému staršímu bratrovi Jindrovi, který se neuráčil ani jednou zvednout hlavu, zatím co mu hubovala. A navíc jí zžírala vnitřní zvědavost, co to tam asi kreslí. Vypadal tak zamyšleně!
,,Tak co to je?!“přiskočila posledním krokem k ním a natahovala se, že mu sáhne po sešitu, ale on ucukl na poslední chvíli. Přitlačil si blok k hrudi a zavrtěl hlavou: ,,Nech mě být, Alenko.“
,,Ale já chci vidět, cos nakreslil!“udělala na něj svá nejsmutnější očka. Jindra se zamyslel. Bál se, že zase nastartuje to kolo podivností, které se roztočilo minulý týden, když o tom promluvil poprvé... Ale byla to přece Alenka! Ta mu bude věřit. Ne jako rodiče!
,,Dobře, ale... nikomu to neříkej!“zašeptal slovo od slova a kývl na Alenku, aby přistoupila ještě blíže. Ještě než si sklonil sešit opět na kolena, podíval se do prostoru za Alenkou, směrem ke kuchyni, kde věděl, že jsou jejich rodiče a aby ho nikdo z nich nesledoval. Když zjistil, že je nikdo z rodičů nešpehuje, konečně sklopil blok, aby se Alenka mohla podívat.
Alenka byla trochu zmatená. Byla zmatená těmi křiklavými barvami, co na papíru uviděla, ale po chvíli, kdy si její oči zvykly na syté odstíny, všimla si, že Jidra nakreslil králíka stojícího vzpřímeně na zadních packách v modrém sáčku, který měl i vlastní cylindr a v pravé pacce svíral zlaté hodinky. Měl dlouhé vousy a tvářil se trochu naštvaně. Vedle stylového králíčka stála o něco menší kočka, která taky stála na zadních packách, byla oblečena ve světle zeleném sáčku, taky měla klobouk, ale nebyl to cylindr. Na packách, kterými se opírala o boky, měla tmavě zelené rukavice a taky bylo vidět, že na něco čeká.
Alenka vytřeštila oči. Nebyla to ta zvířata, kvůli kterým se Jindra minulý týden pohádal s rodiči? Až musel odjet pryč na tři dny? Neříkala maminka, že už si nemá vymýšlet o těch zvířatech? Proč teda Jindra porušuje slib, který dal rodičům a znovu ty zvířátka maluje?
,,Jindro, proč je kreslíš? Vždyť to nesmíš! Rodiče nechtějí, abys si vymýšlel!“zvedla trochu naštvaně hlas Alenka a Jindra odložil rychle bokem sešit, který se ale neudržel na hraně lavičky a přepadl do vysoké trávy za lavičkou.
,,Ale no tak, Alenko, nekřič! Já jsem si nemohl pomoct! Já jsem je viděl!“seskočil z lavičky a udělal k Alence krok. Někde uvnitř se cítíl zrazený. Věřil jí, že ho pochopí. Ale byla stejná jako rodiče.
Alenka jen zavrtěla hlavou a v očích se jí zaleskly slzy. ,,Maminka s tatínkem říkali, že nejsou a že si nemáš vymýšlet! Proč nám všem lžeš? Chceš zase odjet pryč a nechat mě tu s panem Méďou osamotě?“popotáhla a otřela si hranou ruky slzičky, které jí padaly z očí.
Jindra pevně sevřel pěsti a zastavil se na místě. ,,Já nelžu, Alenko! Já je viděl! Nemám proč lhát! Ten králík a kočka tam jsou! Rovnou za támhletím keřem! Nelžu! Slyšíš mě?!“ukazoval naštvaně na keř hned vedle velkého stromu, který rostl vedle vchodu do kuchyně. Cítil, jak mu též vbíhají slzy do očí. Ani ona mu nevěřila! I ona si myslí, že lže! Proč? Proč mu nevěří?
,,Ale tam nic není, Jindro!“dívala se ke keři a už skoro křičela. Jindrovi došlo, že potřebuje, aby tak nekřičela i on sám musel přestat křičet. Vždyť je rodiče uslyší a doktoři ho zase odvezou a …
,,Řeknu to mamince a tatínkovi, že si zase vymýšlíš, Jindro!“otočila se zprudka na jedné noze a chtěla se rozběhnout k otevřeným dveřím, ale Jindra byl rychlejší. Chytil ji za ruku a prudce cukl, aby se vrátila zpět. Její tělo bylo jako z vaty – jako by sama byla panenka a odhodil ji na lavičku. Alenka s vyděšeným výkřikem padla na hranu lavičky obličejem a praštila se do nosu, ze kterého okamžitě vystříkla krev.
,,Mamííí! Tatííí!“křičela, brečela a už už se zvedala na nohy, když v tu chvíli po ní Jindra skočil. Viděl rudě. Měl vztek. Chtěl, aby mu uvěřila, aby věděla, že si nevymýšlí a proč se, sakra, takový práskač? Proč by všechno musela hned říkat tatínkovi s maminkou?
Oba se svalili k hraně lavičky, Jindra jí zasedl na břicho a začal Alenku škrtit. Pevně jí držel pod krkem, šlo to z těžka, protože měla krev skoro všude. Ruce mu sklouzávaly stranou. Krev byla nejen na nose, ale na krku.
Sípala a snažila se mu nehty rozdrásat obličej, na který dosáhla. ,,Ji..ndro..., prosím...,“sípěla o pomoc a její oči se začaly protáčet nahoru. Ochabla mu v náručí. Jindra vykřikl: ,,Já chtěl jen, aby mi věřila, ty bonzačko! Ano, to jsi, Alenko!“pustil její krk a chytil pevně její hlavu do dlaní a začal s ní mlátit do kamenné lavičky. ,,Jsi bonzák! Největší! Nejhorší!“ Každé slovo bylo doprovázeno křupnutím lebeční kosti.
Když černé auto odváželo tělo Alenky, keř, na který upozorňoval Jindra, se pomalu otřásl. Po minutě opět a ozvalo se z něj tiché zamňoukání. Následované úderem malé pěsti do těla někoho dalšího.
,,Au! A za co to bylo, kolegyně?“promnul si rameno králík, který vyskočil z keře jako první. Následován kočkou v zeleném saku, která si pomalu vyhrnovala rukávy nahoru. ,,Za co? Za co? Já jsem vám říkala, kolego, že se máme zaměřit na tu mladší slečnu! Ten starší nás nikdy neměl vidět! Povídejte se na to!“ukázala kočka naštvaně packou na zakrvácenou lavičku.
Králík se jen podíval na hodinky, které ukazovaly něco málo po desáté dopoledne: ,,Stalo se. Každý dělá chyby. Co se takhle zaměřit na tu slečnu, co bydlí o dva domy vedle? Ta už by mohla mít věk na to, aby se podívala do Říše divů, ne?“
