Pán lesa
,,Julinko, pojď rychleji! Brzo padne
tma, tak ať se stihneme vrátit domů za světla!“otočila se ke
mně hlavou babička. Jen jsem se pousmála, přikývla a vrazila si
ruce hlouběji do kapes. Babička se potěšeně otočila a ještě
trochu zrychlila svůj krok.
Divila jsem se, jak je možné, že
dokáže chodit v tomhle šíleném a nestabilním lesním porostu
tak ladně. Jakýkoliv krok, co jsem udělala, byl špatným
rozhodnutím – jednou jsem se vyhla muchomůrce a šlápla jsem do
díry v zemi, která byla zakrytá pavučinou, po další jsem šlápla
na očividně pevný kus upadnutého stromu a propadla jsem se až po
koleno do zvlhlého dřeva, které nebylo tak pevné, jak se zdálo.
Má vychrtlá a velmi vysoká babička,
která si to štrádovala přede mnou, neměla s pochodem v lese
žádný problém, jak už jsem říkala. Pozorovala jsem její ladné
kroky a přišlo mi, jako by v tom mechu, shnilém dřevě, houbách,
větvičkách a popadných stromech tancovala. Vážně to tak
vypadalo. Udržet s ní krok bylo pro mě nemožné. Ale nenechala
jsem se odradit.
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Les, i
přesto že venku svítí slunce, je temný. Stromy a jejich koruny
propouštějí jen sem tam trochu slunečního svitu. Každou chvíli
ten paprsek ale zhasne a objeví se na jiném místě, jako by někdo
prosvěcoval koruny zvrchu baterkou.
Tahle část lesa je neskutečně
tichá. Nikde jsem neviděla přeletět ptáčka či popoběhnout
veverku.
Pokrčila jsem rameny a přetočila
pohled na babičku. Před námi se skoro zčistajasna objevila
jeskyně. Vršek jeskyně zdobylo pár stromů, které prorůstaly
půdu. Zvláštní – tohle místo jsem nikdy neviděla.
Babička se zastavila těsně před
vchodem a lehce pohladila kámen jeskyně.
Moje babička byla vždycky trochu
zvláštní. Pamatuji si, když jsem byla mladší a zůstávala jsem
u ní na prázdniny či jen volné víkendy, kdy chtěli mít rodiče
klid pro sebe, jak chodívala vždy v podvečer pryč a vracela se až
za dvě až tři hodinky. Když jsem se jí ptala, kam odchází,
nikdy mi neodpověděla upřímně. Pokaždé jen řekla, že do
lesa.
Ráda zahradničila. Její skleník byl
plný roztodivných rostlin, stromků a keřů, které jsem ani
neznala. Dávala si záležet na tom, aby je zalila vždy v ten pravý
čas. Vařila jen z bylinek a toho, co si natrhala na zahrádce. Ale
nebyla vegetariánka – to si nemyslete. Vlastnila hodně kuřat,
slepic, králíků, které dokázala sama zpracovat.
Člověk by řekl, že je prostě
obyčejná přírodní žena. Někdo ano – já ale ne. Pokaždé,
když jsme seděly venku a dávaly si čaj, stále sledovala les.
Někdy, když zafoukal větřík, a les zašuměl. Přestala se hýbat
jako by něčemu naslouchala. Zkoušela jsem to taky. Nikdy jsem
neslyšela nic jiného než třepotání lístků či šumění
jehličí.
Její vysoká, skoro vyzáblá postava
vypadala v tom temnu jeskyně strašidelně. Přestala hladit chladný
kámen a zvedla ke mně oči. Své šedivé ostré oči. Dívala se
na ně zasněně. Jako by očima projížděla mou postavou a
sledovala něco v dálce. Husí kůže na krku mi říkala, abych se
otočila, ale... pud sebezáchovy na mě tak naléhal, že jsem to
neudělala.
,,Jsem tak ráda, že jsem tě sem
mohla vzít, má malá Julie,“pronesla. Roztáhla ruce a zatočila
se dokola. Přišla mi, že je v nějaké euforii. Byla podivně
veselá.
,,Už nejsem malá, babi,“přistoupila
jsem na krok od ní. Do nosu mi pronikl pach zatuchlosti, plísně a
něčeho zetlelého. Šlo to rovnou z temnoty jeskyně, na jejíchž
konec jsem nedohlédla.
,,Já vím, ale pořád jsi to
ty,“chytla mi obličej svýma hubenýma, vrásčitýma rukama.
,,Pořád jsi ta moje malá Julinka,“
I když je tohle ta nejvíce cliché
věta od prarodičů, co můžete dostat, stejně jsem se musela
pousmát.
,,A proč jsi mě sem vzala,
babičko?“vymaním se z jejích dlouhých chladných prstů.
Babička jen překvapeně mrkla. Rysy
její staré, přívětivé a milé tváře se vytratily. Najednou
dostala do očí a celé tváře ten temný skoro zhypnotizovaný
výraz. Zvedla beze slova levou ruku a ukázala pomalu prstem za
sebe, do útrob jeskyně.
Její náhlá změna mě zasáhla jako
polití studenou vodou. Přišlo mi, že přede mnou stojí někdo
jiný. Někdo pro mě totálně cizí. Neskutečně cizí.
,,Kvůli němu...,“pronesla
toho absolutního ticha kolem nás. Těkala jsem očima z její tváře
a temnotou jeskyně. Pronesla to neznámým hrdelním hlasem, který
mi nic neříkal. Komu patřil? Kde je moje oblíbená babička?
V tu chvíli jsem z
tmy zaslechla kroky. Těžkopádné, pomalé. Na kůži mi naskákala
husí kůže. Pootevřela jsem ústa, abych něco řekla, ale vyšlo
ze mě jen jakési neurčité vyšeptnutí. Babička mě chytla za
ruku. Pevně.
Přestala jsem
hypnotizovat jeskyni a zaměřila se pohledem znovu na ni. Lehce
naklonila hlavu na stranu a zúžila oči.
,,Byla jsi
předurčená stát se jeho. Jako jsem byla já. Tvoje matka ho
nebyla hodna. Odmítl ji. Ale ty, moje milá Julie, jsi jiná – jsi
přesně jako já. A on tě chce,“
Dusot se
přibližoval. Zvedl se vítr. Odnikud. Projel mi bundou rovnou až
na páteř. Slyšela jsem jen tlukot svého srdce, který se nápadně
podobal rytmu kroků.
,,O – o kom to
mluvíš?“snažila jsem se jí vyškubnout, ale držela mě i přes
svou stařičskou stavbu těla neskutečně pevně.
,,Pro koho – ptáš
se?“rozesmála se. Pustila mou ruku a přešla blíže ke vchodu do
jeskyně. Otočila se ke mně čelem a roztáhla ruce: ,,No, přece
pro Pána lesa!“
Vítr utichl. Těžké
kroky též. Dýchala jsem najednou strašně hlasitě. Ve tmě za
babičkou se cosi pohnulo. Něco obrovského rozvýřilo vzduch.
Masa, která se podobala obrovské tlapě, se zachytila vrcholku
jeskyně a naklonilo se to nad babičku. Nebyla to ale tlapa. Byl to
mech prorostlý větvička, houbami, šiškami, jehličím a listím.
Vyděšeně jsem vykřikla. Tvář toho monstra, která se objevila
nad babičkou, byla neskutečně obrovská. Oči to nemělo. Jen díry
do temnoty. Zuby ale ostré a velmi dlouhé. Tváře porostlé
mechem, ve kterém se objevovaly malé kosti, jak se hlava hýbala.
,,Teď budeš jen a
jen jeho oddaná žena. Jako jsem bývala po dlouhá léta já,
Julie. Užívej si tu poctu!“
Monstrum se pohnulo
dopředu. Překročilo babičku, jako by tam ani nebyla, a postavil
se do celé své výšky. Byl asi čtyři metry vysoký. Hubený,
obalený vším možným. Přejížděla jsem očima přes celé
poskládané monstrum a nezmohla jsem se ani na jediný pohyb.
Pán lesa? Co to
je? Jak je to možné? A jeho žena?
Zastavila jsem se
pohledem na jeho přirození. Ano, měl ho. Jeho penis byla tlustá
kláda z březového dřeva. To černobílé žíhání bych poznala
kdekoliv. Byl vzrušený. Očividně ano. Trčel do prostoru směrem
vzhůru.
,,Dej mu svou
pochvu a -,“
Něco se ve mně
zlomilo, vykřikla jsem, otočila se na patě a rozběhla jsem se
pryč. Srdce jsem měla až v hrudi. Cítila jsem jen svůj tep.
Snažila se nevnímat, co se děje za mnou. Odrážela jsem větve
stromů, keřů a stromků, které se mi pletly do cesty.
Přeskakovala jsem otevřené mechové jámy dlouhými skoky.
Věděla jsem, že mi jde o život.
Moje myšlenky nedávaly smysl. Nadávala jsem na tu starou bábu,
která byla mou babičkou. Ta, která prý patřila Pánovi lesa.
Další moje část brečela ze ztráty někoho jako je ona. Brečela
z její zrady.
Otírala jsem si slzy, co mi padaly z
očí, z toho zděšení. Z toho pohledu na tu děsivou věc, která
vládla lesu.
Zaobírala jsem se tak moc svými
pocity, že jsem ztratila pozornost a zakopla jsem o jednu větev,
která tam určitě před sekundou nebyla. Dopadla jsem tvrdě na
mech bokem. Ale ještě že tam ten jakžtakž měkký mech byl.
Nevyrazila jsem si dech, ale dost ošklivě jsem si poškrábala
odhalené lýtko o pařez stromu.
Přetočila jsem se na záda, abych
viděla, jak daleko jsem doběhla, jak daleko jsem utekla a ztuhla
jsem. Monstrum stálo nade mnou. Přes jeho vzrušený kmen jsem mu
neviděla do tváře. Jen tam tak stál. Co jsou moje malé kroky
oproti jeho obrovským nohám?
Když se ke mně skláněl, slyšela
jsem, jak v něm všechno křupe a loupe. Jako když lámete staré
dříví na podpal.
Nohama jsem se odrážela, abych byla
dál od něj, když jsem se o něco zasekla nohou. Spíš mě něco
chytilo. Za kotník mě držela nějaká popínavá rostlina. Všimla
jsem si dalších šlahounů, které se mi snažily chytit druhou
nohu. Podařilo se jim to. Náhle se vynořily další šlahouny od
stromů okolo a pevně mi spoutaly ruce. Natáhly mě jako na
skřipec. Cítila jsem, jak se stahují tak, abych se jim nemohla
vyškubnout. Jeden z nich se mi omotal kolem krku a začal mě
škrtit. Trhala jsem sebou, naříkala, nadávala, ale jakmile mi
šlahoun ubral ještě trochu vzduchu, pochopila jsem, že už se z
toho nedokážu dostat. Podvolila jsem se.
,,Prosím ne...,“špitla jsem na Pán
lesa, který byl stále ve stejné pozici skrčen nade mnou.
Najednou se ozvalo mohutné křupání
a lámání. Z monstra odpadávaly na mé spoutané tělo kusy mechu,
šišek a dalších ozdob, které tvořily jeho tělo. Změnšoval
se. Zavřela jsem oči před padajícími úlomky jeho těla.
Vše utichlo. Otevřela jsem oči. Byl
už jen asi dva metry vysoký. Působil skoro lidsky, kdyby nebyl
poskládaný z lesa. Oči měl stále plné tmy, nekonečné tmy.
Velikost jeho penisu se ale nezměnila.
,,Prosím..,“zkusila jsem znovu
trhnout spoutanýma rukama. Jen se pousmál a padl na mě.
Trhal mi svýma ostrýma tvrdýma
rukama oblečení. Nejdříve mi odhalil prsa, řezal mi kolem ňader.
Jeho jazyk si hrál s mými bradavkami, byl tvrdý jako šiška.
Křičela jsem. Brečela jsem. Volala jsem.
Začal mi trhat kalhoty. Otevřel mi
ránu na stehně a hltavými doušky pil moji krev. Byla to hluboká
rána. Už jsem přicházela o hlasivky. Chtěla jsem omdlít.
Všechno mě bolelo, připadala jsem si jako po zmlácení. Zmlácená
klackem.
A najednou přišla nejhorší bolest.
Vrazil do mě svůj dřevěný penis. Cítila jsem tupost a každou
ostrou hranu, kterou na pyji měl. Bortil mi hranice bolesti. Jedna
přišla, zvykla jsem si na ni a najednou přišla další nová,
silnější. Ničil mě zevnitř. Nebyla jsem vlhká, ale slyšela
jsem, jak jeho průniky mlaskají. Jako ve snu jsem sledovala, jak je
jeho pyj obalený krví z mého nitra. Jak pěkně klouže sem a tam.
Svět padal do tmy. A Pán lesa
zrychlil. Zakláněl hlavu. Hnědý šiškovitý jazyk mu visel z
koutku úst. Mohutněl ve mně. Vykřikla jsem. Naposledy.
A najednou se ozval výstřel.
Než všechno zčernalo, uviděla jsem
Pána lesa, jak ze sebe vztekle trhá kusy mechu, zaklání hlavu a v
tichém výkřiku se rozpadá.
Léčila jsem se v nemocnici po půl
roku. Doktor mi řekl, že šrámy kolem ňader se do pár týdnů
zacelý a ztratí, ale po té otevřené ráně na stehně už budu
mít do konce života jizvu. O stavu mého podbřišku a vnitřních
orgánů jsem se dozvěděla jen samé špatné zprávy. Tou nejhorší
asi bylo to, že už nebudu moci mít děti. O vaječníky jsem
přišla po první operaci, takže mě ta zpráva tak nepřekvapila.
Mamka to oplakala. Já už neměla sílu plakat.
Přijeli policisté – ptali se stejně
jako táta s mámou, kteří u mě celou dobu byli, ale nikomu jsem
nic neřekla. Sakra, vždyť jsem ani neměla co říct – znásilnil
mě les?
Ale já měla jedinou otázku: ,,A
našli jste babičku?“ Dělalo se mi špatně, když jsem to
podstatné jméno vyslovoval, ale musela jsem to vědět. Policisté
řekli, že na místě činu našli u jeskyně její oblečení, ale
ani tam a ani v domě nikdo nebyl. Dům byl zamčený a prázdný.
Nikde nebyla k nalezení.
Když jsem byla propuštěna domů,
mamka se zeptala, zda bych nechtěla teď bydlet zase u nich, když
se tohle všechno stalo. Zamítla jsem to. Cítila jsem se provinile
i za ně. Ten půl rok byl pro ně stejně psychicky náročný jako
pro mě. Potřebovala jsem být sama.
Po návratu domů jsem vyhodila z okna
všechny kytky, všechnu zeleninu, všechny kaktusy, prostě všechno,
co mi připomínalo les. Nechala jsem odvézt i dřevěnou postel,
kterou jsem měla tak ráda. Nedokázala jsem se dotknout ničeho, co
bylo i byť jen náhražkou dřeva.
Spala jsem na zemi. Každou noc jsem se
budila s křikem a pláčem. Každý stín mi připomínal ty oči
plné nekonečné tmy.
Od mamky jsem zjistila, že policisté
stáhli hledání po babičce. Doufala jsem, že ji roztrhal a
sežral. Doufala jsem, že křičela jako já.
Ozval se zvonek. Vytrhl mě ze čtení
knihy. Pomalu jsem se postavila ze země a přešla ke dveřím. V
kukátku nikdo nebyl. Ale něco se mi válelo na rohožce před
bytem. Pomalu jsem pootevřela dveře, abych viděla, co to je.
Byl to malý balíček. Zabalený v
tmavém papíře. Sehnula jsem se pro něj. Nevážil skoro nic. Když
jsem s ním zaklepala, zaslechla jsem, jak se v něm něco pohybuje.
Něco malého.
Rozhlédla jsem se po chodbě, ale
nikde ani živáčka.
Zavřela jsem za sebou dveře. Otáčela
jsem balíček v ruce. Nebyla tam ani adresa, vlastně vůbec nic.
Posadila jsem se na zem a začala pomalu trhat papír. Pod papírem
byla malá bílá krabička a na vršku byl připevněný lísteček
s mým jménem.
Cítila jsem tep až v hlavě. Zhluboka
jsem se nadechla a otevřela psaníčko.
,,My jsme na tebe nezapomněli,
Julinko.“ Přečetla jsem nahlas a udělalo se mi mdlo. Jen babička
mi říkala Julinko. Nikdo jiný.
Roztřesenými prsty jsem otevřela
krabičku. Našla jsem tam malou větvičku z březového dřeva.
Byla skoro celá pošpiněná něčím tmavě hnědým.
Otočil se mi žaludek. To byla moje krev!
Otočil se mi žaludek. To byla moje krev!
Rozběhla jsem se na wc. Vyprázdnila
jsem žaludek. Všechno se mi vracelo. Vrývalo do zorniček. Všechny
ty scény. Celé to znásilnění. Dávila jsem, co šlo.
A najednou jsem to za sebou zaslechla –
šustění lesa.