Sledoval jsem ji už třetí týden. A pořád mi brala dech. Pořád si říkám, zda se mi to jen nezdá. Pořád nemůžu uvěřit svému štěstí.
Před pár měsíci jsem se přestěhoval do dřevěné chaloupky uprostřed lesů. Pamatuju si, jak se mi známí, přátelé a kolegové vysmáli: ,,Do lesa? Ale no tak! Vždyť tady máš všechno, co potřebuješ! Navíc jsi městský typ! Utečeš zpátky ani nemrkneš!“
A pak to dokončila moje žena: ,,Já tady mám přátelé, mám tu práci. Mám tu všechno! Já nikam nepůjdu! Natož pak do lesa a s tebou!“ A jak jsem si říkal už skoro deset let, co nám děti odrosly a odstěhovaly se pryč, přišel rozvod. Když jsem odcházel od soudu, skoro už jsem cítil v nozdrách vůni lesa. Slyšela v uších šumění listí v korunách stromů. Jak uvolněně jsem se cítil.
A tak jsem byl tady. Procházel jsem zrovna kolem obrovských stromů, které jsem sice nepoznal a vdechoval vůni lesa. Šumění lesa bylo přes vítr tak hlasité, že se skoro vytrácelo prozpěvování ptáků. Byl jsem v ráji. Klidném ráji svého vlastního já. Nikdy jsem necítil v duši takový klid a harmonii.
Zabočil jsem už asi po desáté kolem většího stromu a musel jsem se zastavit. Srdce jsem měl až v krku. Cítil jsem se podivně nadšeně, ale trochu zmateně. Ve vzduchu se mísil podivným odér uschlých květin s červstou vodou, leč jsem nikde neviděl a ani neslyšel potůček či říčku. Připadal jsem si jako v tranzu. Nohy mě táhly někam, kam jen tělo tušilo, že chce jít. Ani jsem se nebránil. Někde v podvědomí křičelo moje logické já, že jsem se ztratil. A víte co? Bylo mi to jedno.
Ta volnost v mém těle byla tak silná, že jsem se divil tomu, proč nelítám. Musím mít tělo, tak šíleně lehké, že se musím nadnášet.
A pak jsem ji uviděl. Procházel jsem zrovna kolem hustého keře, když jsem zaslechl vodu. Otočil jsem hlavu tím směrem a zarazil se na místě. Přes keř jsem viděl malou tůňku, na jejíchž hraně seděla ona. Víla. Dokonalá žena pro lesního muže jako jsem já.
Své bělostné nohy barvy čerstvě padlého sněhu si máchala ve vodě. Tiše si u toho něco broukala a jemně vykopávala stříbrnou vodu z tůňky kolem sebe. Ruce měla zastrčené za hlavou, pomalu jimi projížděla ve svých blonďatých kadeřích, které spadaly rovnou na mech za ní.
Jak si odsunula pár pramenů z obličeje, všiml jsem si, jak ostré uši má. Rty plné a rudé jako potřísněné krví. Oči, které teď malinko pootevřela, měla tak blankytně zelené, že jsem krásnější barvu nikdy neviděl. Byla nahá. Blílá pokožka se jí leskla v paprscích slunce. Měla útlý pas, ňadra statné ženy v letech, které přes svou váhu visely gravitací směrem k zemi, hubené břicho, ale trochu širší boky. Na ohanbí jí trčelo chmýří světelezelenkavých chloupků.
Vílá. Opravdová víla!
Posadil jsem se na zem v keři, aby mě nemohla spatřit a začal si nad ní honit. Představoval jsem si, jak ji držím, tvrdě šukám a snažil se být, co nejtiššeji to jde. Když se blížil orgasmus, bez slova jsem zaklonil hlavu, nechal si potřísnit ruku a tiše zasténal. Po asi třiceti sekudnách jsem hlavu sklonil a otírajich si zašpiněnou ruku o mech, jsem zjistil, že už tam moje víla nesedí.
A tak se moje onanující dny opakovaly. Vracela se. Vždy seděla u své tůňky a prozpěvovala si. Divil jsem se, že mě nikdy nevidí. Taky mě velmi udivovalo, že mi pořád připadala tak atraktivní. Někdy přišla se šípky ve vlasech, jindy tam měla spadané listí ze stromů, ale to nic nemělo na tom, že to pořád byla ona.
Nevím, proč jsem to někomu nezavolal. Proč jsem se nesnažil z toho udělat senzaci. Možná proto, že byla moje. A já se o ní nechtěl podělit. Proč sem tahat českou televizi nebo televizi Nova, když může tahle krásná pohádková bytost žít bez toho, že by o ní někdo další věděl? Není tohle ta krása lesa?
A tak jsem tu seděl zase. Dneska měla vlasy zapletené do dlouhých dvou copů. Dodávalo jí to energii malé pohádkového lolitky, leč jsem věděl, že už to bude dospělá žena. Byla krásnější den ode dne.
,,Nechtěl bys konečně přijít trochu blíže ke mně?“promluvila najednou do šumění listí a já za svým keřem ztuhl. Ještě jsem si ani nestrčil ruku do kalhot, abych začal.
,,Ty – ty víš, že tu jsem?“zeptal jsem se stále čekajíc a ztuhnutý za keřem.
Jen pohodila hlavou a pozvedla jeden koutek rtů. ,,Jasně, že o tobě vím, můj malý človíčku. Jinak bych sem denodenně nechodila. Pojď ke mně.“poklepala svůdně na hranu tůňky vedle svého bílého boku. Neváhal jsem. Chtěla, abych přišel. Byl jsem ve snu!
Neměla žádný stud. Pečlivě si mě prohlížela, když jsem k ním šel a i když jsem si k ní sedal. Opřel jsem se o její tělo a cítil, jak chladné je. Že by nasávala ten chlad z tůňky?
Pozvedl jsem k ní oči. Teď jsem se styděl já. Až když jsem věděl, že o mně ví celou dobu. Bylo to velmi znepokojivé.
,,Líbím se ti tak moc?“naklonila se mi ke rtům až se mi její prsa otřela o ruce. Cítil jsem, jak tvrdnu. Realita je dost často lepší než představy. ,,Ano, velmi se mi líbíš, jsi nádherná víla lesa.“zašeptal jsem, když jsem se nakláněl k její tváři. Ona se lehce zarazila, ale poté se též naklonila a políbila mě. Měla rty rozpálené od slunce a její sliny chutnaly jako med. Přitáhl jsem ji k sobě, chtěl jsem ji zahřát a tak jsem ji mačkal. Cítila jsem, jak mi ledovýma rukama sahá pod oblečení. Polila mě husí kůže. Byla vážně jako led.
Než jsem se stačil probudit z tohohle živého snu, vytáhla nohy z ťůnky, strhala ze mě oblečení, položila na záda do mechu a posadila se na mě. Byla vhlká stejně jako mech, ve kterém jsem ležel. Byla chladná i uvnitř. Byla dokonalá. Díval jsem se do korun stromů, když mě ojížděla, když poskakovala v paprsích slucne a její krásné copy se kymácely ze strany na stranu. Držel jsem ji za boky tak pevně, že mi mezi prsty prosvítala krev z ranek, které jsem svými nehty otevřel.
Mačkal jsem jí prsa, tiše zakláněla hlavu a zrychlovala. Byla pořád tak krásně studené, ale přitom jí z čela tekl pot. Chtěl jsem, aby se taky udělala a chtěl ji shodit, ale nenechala mě. Po pár sekundách jsem se do ní udělal. Vykřičel jsem to do celého lesa. Padla na mě, stále chladná, dýchala hodně hlasitě. Po pár minutách, kdy na mě stále odpočívala, co jsem ji hladil po zádech, se narovnala a s mrknutím oka ze mě slezla.
,,A když jsem já udělala tebe, co kdybys potěšil i mě, smrtleníku?“
,,Vše pro tebe udělám, ty moje dokonalá vílo lesa.“ Opět jsem si všiml toho ztuhnutí v tváři, ale než jsem se stačil zeptat, co se děje, posadila se na okraj ťůnky a roztáhla nohy.
,,Tak si vlez do tůňky a vylízej mě. Bude to něco nového, cos určitě ještě nezažil, smrtelníku!“poklepala na stříbrnou hladinu tůně. Ano, teď mi přišla o něco větší. Neměl jsem s tím problém. Sice to bude docela boj, ale pro její vlastní orgasmus udělám cokoliv!
Posadil jsem se naokraj naproti ní a pomalu se začal do tůně potápět. Byla hluboká a ledová stejně jako víla. Voda byla průzračně čistá. Viděl jsem dno, ale nedosáhl jsem na něj nohama. Nevadilo mi to. Vždy jsem byl dobrý plavec.
Udělal jsem jedno tempo a byl přesně u jejího klína. Měla velmi jemné chloupky. Dva pysky úplně souměrné. Byla cítit po mně a taky po ledové vodě. Neváhal jsem. Chytil se jejích stehen a přicucl se k ní. Cítil jsem, jak sebou škubla. Její šťávy chutnaly po rybině, ale i něčem sladkém. Snažil jsem se, jak jsem nejlépe uměl a orgasmus na sebe nenechal dlouho čekat.
Zaklonila se dozadu a tak nešikovně, že mi vytrhla stehna ze sevření. Odpoutal jsem se od ní pusou a najednou mi šlápla na hlavu. Napil jsem se vody. Chtěl jsem vyplavat, ale její ruce, kterými se mě snažila udržet pod vodou, se staly ocelovými svěráky. Cukal jsem rukama a snažil se zachytit hrany tůně, ale byla daleko. Plíce mě bolely. Byly plné vody. Zrak se mi začal vytrácet. Cítil jsem, jak mě opouští život a jak klesám ke dnu.
Sledovala muže, jak mrtvolně klesá ke dnu. Postavila se. Pohodila copy a otočila se k odchodu: ,,Já ti dám vílu, ty demente! Já jsem přeci Rusalka! To pozná každé dítě!“
