Vodník - pohádková balada

 

Vodník

Neděle v chalupě nudná byla, mladá dcera chvilku neposeděla.

Matce své tím nervy drásala a proto nevydržela: ,,Táhni ven k jezeru, dcero!“

Dítě jen sáhlo po mobilu a bylo.

Měsíček svítil v plné síle, dívka nakopla při cestě kámen ledabyle.

Přeletěl dvě louže až do jezera, kde se ztratil zcela.

Na konec lávky se posadila, do uší sluchátka strčila

a hudbu si pustila.

Dunění hudby zběsilé, nohy do vody spuštěné,

rozvýřily hladinu jezera

a měsíc z odrazu zmizel zcela.

Hladila jezera se rozestoupila – nahého, vypracovaného, vodního muže propustila.

Pohodil měsičním světlem zelené vlasy své,

temně modré oči zabodl svádivě do dívky lidské.

Dívka, nevnímajíc vodníkův příchod,

netušila, že se k ní blížil po hladině – krok co krok.

Vodník sledoval dívčinu tvář ozářenou světlem mobilním,

do žblunkání a kuňkání jezera se zdála být jeho světlem jediným.

Zastavil se těsně před lávkou,

rozhodil vlasy na upoutání pozornosti a přímnost svou.

Konečně se pohnula,

ale jen si poposedla!

Pozornost vodníkovi stále nevěnujíc,

s hudbou ve sluchátkách se sem tam pohybujíc.

Trpělivost vodníkova přetekla ve zlost,

jak ho může ignorovat! MÁ TOHO DOST!

Povolal mocné síly jezerní,

vzduchem se prohnal silný vítr severní.

Hladina vody se vzepjala jako vodníkova hruď:

,,Volám tě mocná sílo rybí, hned tu buď!“

Jak řekl, tak stalo se,

hladina rozevřela se

a ryba do dívčina obličeje rozplácla se!

S výkřikem a děsem dívka sledovala, jak sebou ryba házela.

,,Co to, sakra?!“zvedla hlavu.

Opravdu stál před ní vodník... naživu?

Sluchátka z uší jí vypadla,

stejně jako ústa, která k zemi klesla.

Uklonil se, vlasy smáčel ve vodě,

naparoval se před ní hrdě.

,,Smím prosit o tanec?“

Podívala se po něm nevěříc:

,,Ženy prý topíš pro dušičky!“

Povzdechl:

,,Ale to bych je musel chytat do skleničky!“

Stále mu nevěřila, vždyť tu před ní stál!

Sám vodník – jezera Král!

Dušičku svou ale nedá mu,

pomalu zvedla se na cestu k domovu.

,,Děkuji za návrh, pane vodníku,

leč mamka dělá mi k večeři pečínku!“

Zprudka se otočila, nohu k prvnímu kroku připravila.

Vodník naštvaně zavrčel, na další šanci čekat nechtěl!

Ozvalo se křupnutí,

lávka pod dívkou se hroutí.

Vodník neváhal a po dívce skočil,

hlubinu jezera jí vnutil.

Nestačí vykřiknout, jak plní se jí plíce vodou,

na dno nedosáhne nohou.

Hladina se za oběma uzavřela, jediná věc na hladinu vyplavala – dívčin mobil.

Jeníček a Mařenka

 

Jeníček se rozhlédl kolem sebe. Hospoda Pod dubem ožila.

Trpaslíci po dlouhé šichtě v dole seděli vzadu u nejdelšího stolu, okupováni mladými gnomkami, zpívající o své nešťastné Sněhurce. Gnomkám očividně vůbec nevadilo, že zpívají o jiné ženě. Vlkodlaci posazení u dalšího dlouhého stolu těsně u vchodu prozpěvovali – tedy vyli – píseň společně s juboxem. Je zajímavé, jak dobře ladí s kapelou zvanou Heilung, kterou si předplatili na celý večer.

U barového stolu vedle něj sedělo pár monstrem, které byly až moc slizké, že nedokázal poznat, zda už přebrali a nebo prostě tak vypadali, když přišli.

Sukuby oblečené podle nové pekelné módy, která znamenala na sobě nemít vůbec nic, roznášely nápoje, panáky, doutníky, vykuřovadla, prostě vše, co si zákazníci přáli. Satan prostě umí vymyslet módní styl, co se líbí. Dvě sukuby – velikosti vzpěračů – stály ve dveřích a dělaly vyhazovačky. Jeníček byl už dvakrát svědkem, jak to s člověkem/monstrem dopadne, když nemá na zaplacení a jak dobře to sukuby umějí s biči, noži a meči delšími než jsou ony samy a svýma vypracovanýma rukama, ovšem.

,,Dáš si ještě něco, Jeníčku?“přiskočil k němu s leštícím půlitrem Ježíš ve svém bílém rouchu. Jeníček po něm jen hodil okem. Půllitr, který držel ve svých rukách, byl prázdný. Nadechl se, ale nestačil nic říct, protože vedle jeho ruky vyskočila černá kočka, uříhla si a promluvila: ,,Jasně, Ježíši, dáme si ještě dvě, prosím,“ Mrkla svýma žlutýma očima. Teda, jedním trochu pomaleji než tím druhým.

Jeníček protočil oči.

,,Řekl bych, Asmodee, že tobě dám už maximálně čisté mléko než mléko s vodkou. Máš už dost,“poznamenal Ježíš.

,,Ale no tak, Ježíši! Já ti to tady nepobleju!“posadila se na prdel kočka jménem Asmodeus a ukázala na něj drápem z přední packy. ,,Já si dám určitě ještě jedno svěcené mléko!“ Ježíš se podíval po Jeníčkovi a hledal v něm oporu.

,,Jen mu to ještě dej, Ježíši. Nebo ti nedá pokoj. Prosím,“poprosil Jeníček a podal mu i svůj půllitr. ,,Máme dlouhé čekání, tak si dám taky.“ Ježíš jen pokrčil rameny, pruce se otočil až mu dlouhé hnědé vlasy poskočily a zmizel za pípou.

,,Neříkala náhodou tvoje spojka, že tu dneska bude? Ví, že s ním máme schůzku?“přetočil se Jeníček celým tělem na lokál až mu dýky zavěšené na pásu přes hrudník zacinkaly. Asmodeus si přestal lízat zadek, znovu si odříhl a strčil packou do Jeníčkova boku, který měl nejblíže: ,,Jasně, že tady bude! Sakra, copak démoni nedrží slovo, Jeníčku?!“

Jeníček se po něm trochu smutně podíval: ,,Neříkals, že jsi skončil jako kočka jen kvůli jinému démonovi, který měl dodržet slib?“

,,Ale to bylo jinak, prosím tě!“rozchechtala se černá kočka až se začala chytat za břicho. Přitom se ale převalila, vyprskla a spadla za bar. Monstrum vedle se podívalo přes bar, kde bylo ticho. Najednou se Asmodeus začal za barem opět uchechtávat. Jeníček jen pokrčil rameny.

,,Slyšel jsem – možná mi to řekli další hlasy, nejsem si jistý -, že mě hledáš, Jeníčku?“ozvalo se najednou u Jeníčkova levého ucha. Jeníčkem to ani necuklo. Otočil se za hlasem. Bylo to on. Kloboučník.

Na hlavě měl fialový klobouk s tolika péry, že by se na ně nemusel stydět ani páv. Oči měl namalované též na fialovo, aby to ladilo. Dlouhé boty barvy krodýlí zeleně – za velkost by se nemusel stydět ani Levák Bob. Zelené sáčko, které až moc dobře doplňovalo jeho fialové líčení a klobouk.

,,Kloboučníku! No, konečně!“ozvalo se škrábání na dřevo pultu, kde visel Asmodeus a ukazoval na Kloboučníka. ,,Čekáme tedy na tebe celou noc, škyt!“

Ježíš procházející okolo téhle trojce, odhazující sklenku s mlékem a vodkou a půllitrem piva pro Jeníčka, jen poznamenal: ,,Asmodee, ty škrábance na pultu, ti započítám.“ Když se otáčel ke Kloboučníkovi, Asmodeus mu přední packou ukázal fakáče a konečně se posadil na pult.

,,Jako obvykle, Kloboučníku?“

,,Jasně a do klobouku!“vytáhl z neznámého prostoru další klobouk velikosti obrovského kastrolu a vrazil ho Ježíšovi do rukou. Ten bez váhání odkráčel.

,,Potřebuju nějaké informace, Kloboučníku,“posadil se zpět na svou zahřátou stoličku Jeníček. Snažil se mluvit potichu, aby ho slyšel jen on. Kloboučník udělal dvojtou otočku na jedné noze s povzdechem: ,,Ta otočka se před pitím alkoholu dělá pro štěstí,“ a posadil se vedle něj.

,,Slyšel jsem – nebo ne?“ Kloboučníkovou tváří přeběhl tik. Jeníček protočil oči a podíval se po Asmodeusovi, u kterého chtěl najít nějakou oporu, ale ten se koupal ve své skleničcce s mlékem a vodkou a prozpěvoval si nějaké popěvky ďáblovou řečí. Jeníček pochopil, že je na konverzaci s tím cvokem sám.

,,Potřebuju oživit Mařenku. Mám její esenci, ale pořád to nestačí na rituál k jejímu oživení. Jsem v koncích. A ty se vyznáš v oživovací magii. Potřebuju vědět, co mám ještě sehnat? Jak ji dostanu zpět mezi živé?“promluvil na jeden nádech. Potřeboval to ze sebe dostat. Pořád viděl ty ostatky, které po Mařence zbyly. To co jí udělala ježibaba. Proč se on cpal a nedával pozor na svou mladší sestru? Proč ji nezachránil?

Ježíš přetrhl Jeníčkovy vnitřní myšlenky, když položil před Kloboučníka jeho klobouk, ze kterého každým švem protékala žlutohnědá tekutina, ve které Jeníček poznal medovinu. Podle vůně by řekl, že byla ještě smíchaná pivem. Kloboučník ani nezaváhal, zhluboka se napil, přičemž se polil čtvrtinou tekutého obsahu. Vůbec to s ním nehnulo. Jen monstrum sedící vedle něj zpravé strany si poposedlo o barovou stoličku dále.

Jeníček to nekomentoval. Ježíš bez komentáře odešel, křicíc přitom na jednu ze sukub, aby přinesla mop a nejlépe více mopů.

,,Slyšeli jsme v Čajovém klubu, že chceš oživit svou sestru. Mrzí nás s Ušákem, co se jí stalo. Upřímnou soustrast,“položil mu ruku v rukavičcce na rameno v gestu upřímné soustrasti. Jeníček začal přemýšlet nad tím, jak je tenhle svět jako jedno velké hřiště a každý ví o všem. Ale to nic neměnilo na to, že vedle něj seděl Kloboučník, jeden z nejlepších nekromantů v jeho světě. Kolikrát se s Mařenkou smáli tomu, když četli o Kloboučníkových zabijáckých hrách, kdy naháněl s ostrými střepy své zaječí, králičí a myší kamarády v Čajové společnosti? A jak se divili, jakými rituály dokázal své kamarády zase oživit? Jeníčka začalo děsit, jakou úchylnou demencí trpí jeho kamarádi, že se nechají zabít a poté znovu oživit. Nějaké sexuální uspokojení?

,,Ale není pro mě problém ti pomoci, Jeníčku!“udeřil zprudka rukou do stolu až Jeníček nadskočil. Asmodeus vymňoukl a opět se svalil za bar. S tichým zasyčením a žuchnutím by člověk řekl, že nedopadl na všechny čtyři jako pravá kočka.

Jeníček se opřel oběma rukama o pult a naklonil se ke usmívajícímu se Kloboučníkovi blíže: ,,Co mám pro to udělat? A důležitá otázka – co za to budeš chtít?“

,,O ceně se bavit chceš? Hmmm, zajímavé. Máš něco v hlavě, Jeníčku!“ťukl ho ukazováčkem do čela a opět na sebe a do sebe vyklopil další čtvrtinu svého nápoje. Jeníček si přejel prstem po bolavém čele. ,,Řekl bych, že je to mozek, ale nevadí!“Kloboučník se začal svému fóru smát tak hlasitě, že se hospoda trochu utišila.

Asmodeus se opět vyškrábal na pult, packou omylem vrazil do své sklenky, která přepadla přes pult a hlasitým třísknutím přišel démon o svůj nápoj. Kočka si jen tiše povzdechla. ,,Už ti nic nenaleju, démone!“ ozval se Ježíš někde v pozadí za barem. Asmodeus smutně škytl.

,,No, cena bude jednoduchá – jsem už dlouho sám. Až oživím tvou sestru, chci se s ní vyšukat do bezvědomí. Toť má cena.“promluvil najednou velmi příčetně Kloboučník. Sledoval přitom zvědavě obsah svého klobouku na baru před sebou. Jako by si nepamatoval, co tam vlastně je.

Jeníček zkoprněl. Asmodeus se po baru přisunul blíže k jeho ruce a položil mu packu na ruku. Podíval se po něm. Asmodeusovy oči říkaly: ,,Ber to. Opravdu to ber, nic lepšího nemáme.“ Smutné žluté kočičí oči. Jeníček se tiše v hlavě proklel za to, že se vůbec někdy s tímhle kočičím démonem zakecal a vzal ho do party.

Ale na jednu stranu měl pravdu. Chtěl mít svou sestru zpět. A řekněme si pravdu – Mařenka byla vždy drsnější než on. Většina kluků a chlapů z ní měla strach. Jelikož si byli rovni, věděl o ní všechno a věděl, že nikdy chlapa neměla. Vlastnila hodně sexuálních hraček, ale nikdy neměla muže. Vážně. Věděl to. Tedy – jiného muže než jeho, aby to upřesnil. Sdíleli všechna tajemství. A v sexu si pomáhali navzájem mezi sebou. Oni se naučili všechno spolu. Doslova.

Povzdechl si. Bylo mu po ní smutno. Stýskalo se mu těch nocích, které spolu prošukali. No, … Kloboučníka zvládne. A Mařenka mu ukáže. Bude to stát za to. Bude muset schovat svou žárlivost, ale zvládne to.

,,Dobře, souhlasím. Dám ti Mařenku, Kloboučníku. Co mám udělat proto, aby se vrátila mezi živé?“procedil skrze zaťaté zuby Jeníček. Kloboučník se uchechtl. On na to radši nijak nereagoval.

,,Pokud máš její esenci, stačí mi k jejímu oživení jen jedna věc. Živá tkáň osoby, která se jí dotkla jako poslední. Pokud mi ji seženeš, jsem schopen Mařenku oživit během deseti minut,“protáhl si ruce Kloboučník, aby ukázal, jak jednoduché to je.

Jeníček si povzdechl. ,,Takže se budu muset probojovat do Ježibabiny chaloupky?“

,,Pokud je ona tou poslední osobou, která se jí dotkla, nic jiného ti nezbývá, Jeníčku. Nezapomeň, že mi stačí jen kousek tkáně. Nic víc, nic míň,“Kloboučník sáhl po svém promočeném klobouku, zaklonil se na stoličce, vymačkal si do pusy zbytek alkoholu z látky a přepadl na zem. Rozplácl se až se na něj a Jeníčka celá hospoda otočila.

,,Ježíši, výborné! Děkuju! A Jeníček s Asmodeem platí! Jeníčku, uvidíme se!“mrkl na ně, ozval se prd – zpoza Kloboučníka se vynořila růžová mlha, která ho pohltila a Kloboučník byl ten-tam.

Jeníček si pomyslel, do čeho se kurva zase upsal. Ale za záchranu Mařenky to stálo – pomyslel si, když rukou odháněl růžovou mlhu, která smrděla jako prd jednorožců. Velmi podobně jako žvýkačkoví smoothie.

Ježibabina chaloupka stála pořád na stejném místě. Jeníček nemusel ani přemýšlet a ani využívat Asmodeovu teleportovací magii, protože věděl, kam má jít. Ovšem se neobešlo bez Asmodeusova stěžování si, že ho bolí packy. A ne – Jeniček ho nehodlal nosit na rameni. Snažil se ho celou dobu ignorovat.

Stála tam samotná, tichá v měsíčním světle ozářená. Skoro roztomilá. Pohádková. Celým lesem se linula vůně sladkého karamelu, oříškové čokolády a marcipánu. To ta chaloupka. Jeníčkův žaludek se obracel naruby. Jenom díky své nenažradnosti přišel o svou sestru. Protože nevydržel, propadl své žravosti, byla jeho sestra upálena a sněděna.

Pořád viděl to, jak sesbírával z pece její ostatky, jak se prokousal řetězem z tvrdého karamelu a utekl. S brekem, s pokořením a vztekem.

,,Ale teda docela bych si kus toho perníčku dal, Jeníčku,“zasmál se temně Asmodeus a posadil se na morký trávník.

,,Aby ti huba upadla, Asmodee,“sykl po něm Jeníček až se Asmodeus načepýřil. Měl tolik negativních vzpomínek, tolik nocí, dní a měsíců si vyčítal, že ji nezachránil. A nechal ji sežrat. Jen kvůli sobě.

,,Chci se zeptat – jakou část Ježibaby chceš Kloboučníkovi přinést?“začal si olizovat packu, leč věděl, jakou odpověď od Jeníčka dostane. Teda, on si to myslel.

,,Hlavu, rozhodně hlavu, démone.“nadechl se zhluboka a otočil se k chaloupce. Asmodeus se tiše rozesmál: ,,Já to tušil. A rád ti pomůžu,“mrkl na něj a prokřupl si přední packy. ,,Víš, že perník nemá rád oheň?“ Asmodeus se postavil na zadní packy a začal mňoukat latinská slova. Jeníček cítil to napětí, když se trhala realita a travnatá půda těsně před nimi. Země se rozevřela, stromy kolem ze sebe shazovaly zbytky podzimního listí. Dveře chaloupky se otevřely přesně v tu chvíli, kdy z otevřené země vyletěly dvě obrovské ohnivé koule a zasáhly chlaloupku v plné síle. Jeníčka odhodila na zem exploze perníku. Asmodeus proletěl vzduchem se zaprskáním těsně nad ním, ještě než dopadl někam za něj, křikl letíc vzduchem:,,Sakra, to jsem trochu přehnal, co?“

Jeníček si zaclonil oči a pomalu se opřel o lokty, aby se podíval, co zbylo z chaloupky. Přesně v tu chvíli se odvalil na bok, protože těsně kolem něj proletěl kus ostré ledové kry, která mu mířila přímo na srdce.

Ve dveřích už neexistující perníkové chlaloupky stála ona – Ježibaba. Oblečená v noční sexy košilce, ve které bylo vidět úplně všechno. Na to, že jí bylo kolem sedmdesáti, vypadala velmi dobře. Prsa trojky, žádné visáky, ale pevná, hustá ňadra, černé rozevláté vlasy, temně zelené oči, obličej bez vrásek, postava modelky po třiceti – ozářená vzteklou zelenou aurou.

,,Ty! Ty, ničiteli chaloupek!“vznesla se pár desítek centimetrů do vzduchu a začala po něm svými kouzly vrhat další ledové bodce. Jeníček se převaloval jako horká brambora sem a tam až se mu začala motat hlava.

,,Zničels můj dům! Jak teď budu lovit děti? Jak teď budu takhle krásná? Kdo se opovažuje?!“křičela nočním lesem, aniž by přestávala útočit. Jeníčkovi se konečně podařilo se překulit tak daleko, aby se nedostal do jejího útoku, sáhl po jedné ze svých dýk a hodil ji směrem k ní. Mířil na hlavu a trefil by se, kdyby se na poslední chvíli nevyhnula. Když otáčela hlavu směrem k němu, všiml si, že jí pořezal tvář. Oči rudě vzplanuly, když si se syknutím sáhla na řeznou ranku na tváři. Jeníček neváhal a vyskočil na nohy ze země.

Vykřikla. Její ruce vzplanuly ohněm a vrhla se kupředu. Jeníček se připravil na útok. Když si díky ohni všimla, kdo na ní zaútočil, zastavila se asi metr od něj. Rozesmála se. ,,To jsi ty, Jeníčku! Ty jedno nenažrané prase!“

Jeníčkem projel vztek. Pamatovala si něj. Nečekaně, co?

,,A já si říkala, že jsi určitě pošel hlady, když jsi utekl. A podívejme se! On se přišel pomstít!“smála se až jí tekly slzy. Jeníček cítil tak velký hmatatelný vztek, že neváhal a rozběhl se na Ježibabu. V každé ruce měl dýku. Sekl, když byl těsně u ní, ale ona se jen ve vzduchu vyhnula a kopla ho zezadu do hlavy. Když se otáčel, sekl ji po druhé noze a protože nepočítala s tím, že ještě zaútočí než upadne, dostala přímý zásah do kotníku. Vykřikla. Jeníček padal k zemi. Než se stačil otočit, seděla mu na zádech. Ruce s ohněm mu opírala do zad. Vzduch voněl po pálícím se mase. Křičel. Zasloužil si to. Nedával si pozor, sakra!

,,A až tě usmažím, taky tě sním jako tvou sestru, Jeníčku! Oba si zasloužíte umřít!“křičela mu do ucha, když se mu ohněm provrtávala do páteře. Jeníček si říkal, že to nebude tak jednoduché – jen si sem tak nakráčet a doufat, že -

,,Za Mařenku, ty děvko!“ozvalo se zamňouknutí a Ježibaba sebou začala cukat. Jeníček neviděl přes žár jejích rukou dozadu, ale slyšel kočíčí prskání, sekání a Ježibabin křik, jekot a cukání. Najednou žár pominul. Ozvalo se žuchnutí na trávník. Jeníček se přetočil na záda, sykal u toho bolestí, aby se podíval, co se stalo.

,,Moje oči! Moje oči!“křičela Ježibaba, když se svalila na trávník, držela se za oči a převalovala se ze strany na stranu. Asmodeus seděl na zemi kousek od ní a olizoval si oční sklivec a krev z předních pacek.

,,Je tvoje, Jeníčku, vem si, co potřebuješ,“vytáhl si z packy kousek masa a vyplivl ho bokem.

Jeníček neváhal, tiše sáhl- i přes bolest v zádech – pro další svou dýku, posadil se Ježibabě, která už jen nenápadně cukala rukama, na vyvinutý hrudník a začal řezat.

,,Och! Jak moc jsi mi chyběl!“vykřikla v orgasmu Mařenka a svalila se z upoceného Jeníčka na postel. Jeníček si ji jen přitáhl do své náruče.

,,Mrzí mě, že jsem tě nechal... umřít.“

,,Nechme to být, Jeníčku. Už jsem tu zase s tebou,“políbila ho na hrudník a lehce ho kousla do bradavky. Jen s úsměvem ucuknul.

,,Jakou cenu jsi vlastně musel zaplatit za mé oživení?“položila mu ruce na hrudník, opřela si o něj hlavu a podívala se mu zhluboka do očí.

,,To je taková zajímavá historka, moje milá Mařenko,“přiskočil k nim na postel Asmodeus a očima se vpíjel do vypreparované hlavy Kloboučníka, která jim visela nad postelí. ,,Myslím si, že je to dobrá pohádka před spaním, co myslíš, Jeníčku?“

Alenka v jámě

 

Alenka si pohrávala v ruce s panenkou. Ta právě otvírala dveře do svého dřevěného domu plného nejnovějších vymožeností. Panenčin růžový cabriolet stál na příjezdové cestě před domem.

,,Vítej doma!“přitočil se k panence u dveří její manžel. Dali si polibek.

Alenka se pitvořivě zašklebila. Líbat se s klukem! Tfuj! Ještě by mohla chytit breberky!

,,Alenko, za chvíli bude oběd!“křikla do rozkvetlé zahrady Alenčina maminka stojící ve dveřích kuchyně. Ta se její směrem otočila a odpověděla: ,,Ano, maminko!“

Maminka si jen urovnala s úsměvem zástěru a zašla zpět do kuchyně. Alenka položila obě panenky do malé ale útulné kuchyně, aby si též užili společný oběd a spokojeně se postavila.

Oklepala si kousky trávy a hlíny ze svých nabíraných světle modrých šatů. Rozhlédla se po krásně rozkvetlé zahradě – každý květ svítil jinou barvou, jabloně se plně zelenaly a dávaly ta nejsladší jablka. Prostě jako z pohádky.

Najednou se přes posekanou trávu těsně před jejíma nohama mihlo něco bílého. Alenka převapeně vyjekla, ale stačila se chytit za ústa, aby se křik nedostal k maminčíným uším. Bílý flek se zastavil a Alenka byla ráda, že si stále držela ústa, protože by jinak opět vykřikla. Asi tři metry od ní stál bílý králík oblečený do sytě modrého fraku, svítivě červených kalhot a tmavě modrého cylindru. Stál vzpřímeně na zadních tlapách a přešlapoval na místě. Vypadal nervózně. Alenka si všimla velkých zlatých cibulí, které svíral v přední tlapce.

Tikal očima z ručiček hodin na nebe a zpět.

Alenka si promnula oči. Přišlo jí, že sní, protože není možné, aby tam před ní stál! Ale protože tam pořád stál, i když si promnula oči, usoudila, že to sen není.

Králíkův tik se zastavil. Jen cibule se mu pomalu otáčely v mírném větříku zahrady. Ručičky na jejich malém zlatém ciferníku ukazovaly 12:25.
Konečně si všiml jí jako svého pozorovatele. Zprudka se podíval Alence rovnou do očí. Nervózně pohodil dlouhými vousky u čumáčku a vyrazil jedním obrovským skokem do nejbližšího křoví.

Alenka neváhala a rozběhla se za ním. Musela přeci vědět, kam utíká!

I přes králíkovu neskutečnou rychlost si Alenka udržovala jen dvou metrový odstup. Stále se po otáčel. Snažil se kličkovat, schovávat se ve stínech křoví a stromů, přebíhal ze strany na stranu, ale Alenka se mu stále držela v patách.

Občas ucítila, jak jí nějaká větvička trhá sukni šatů či vršek, ale nezastavila se – chtěla dohonit bílého králíka!

Vedl ji stále hlouběji do lesa. Alenka už cítila, jak ji píchá v plicích, když se králík konečně odrazil oběma tlapkami a – Alence přišlo, že udělal ve vzduchu piruetu, aby se přesvědčil, zda ho Alena stále sleduje - skočil rovnou do nory. Nora byla i z dálky obrovská – skoro jako pro medvěda. A tak Alenka neváhala – odrazila se taky oběma nohama a skočila do nory.

Nora ale nebyla tak velká, jak se se Alence zdálo – vchod byl na celé její tělo moc úzký a tak se zasekla ve vchodu přesně v polovině. Jelikož měla ruce těsně u těla, když skákala, měla je po zápěstí uvězněné venku. Cítila nohy ve vzduchu, jak sebou zmítají ze strany na stranu, nahoru a dolů. Prsty se snažila odhrabat hlínu kolem vchodu, ale nešlo to. Byla uvězněná.

Zadívala se do temné nory. Popotáhla. Byla tak hloupá! Jak se teď dostane ven?

,,Mamí!“vykřikla vyděšeně a zmučeně. Když se v noře ztratila poslední ozvěna, těsně před její hlavou se rozžhavilo světlo. Byl to bílý králík, který v pacce svíral starý zapalovač. Alenka sebou co nejsilnějši škubla, ale ani tak jí nora nepustila tam a ani zpět.

,,Prosím, pomoz mi, králíčku,“špitla na něj. Králík se pousmál koutkem úst a pískl do tmy nory. Alenka uslyšela z dálky hopsání a, než se nadála, kolem ní se objevil další tucet králíků oblečených do nejrůznějších kostýmů a šatů.

Alenka cítila slzy v očích. Byla zachráněla! Bílý králík jí pochopil.

,,Zavolal sis pomoc! To je skvělé!“popotáhla soply a pozorohlédla se po ostatních chlupáčích.

Ti se k ní začali stahovat krůček po krůčku. Pomalu. Trochu vyděšeně, trochu nebezpečně. Najednou si všimla, že nemají přátelské oči. Cítila z nich krvežíznivost a... hlad.

,,Je čas na oběd, Alenko,“pronesl davem bílý králík a ťukal přitom na cibule. Ty ukazovaly 12:30.