V Louži

,,Vypadni, ty úchynej démone!“
To jsou poslední slova, která zaslechnu než mě pevně sevřou dva páry svalnatých rukou vyhazovačů a vyhodí ven do říjnového větru. Trefí se rovnou do voňavých popelnic.

Je to tvrdý dopad, ale jsem tak velmi alkoholově opojen, že vnímám jen točící se svět. Jako bych seděl na kolotoči. Připomene mi to proč tyhle pouťové atrakce nesnáším. Ale hned na to se ozve moje vnitřní Svědomí, které mě zfackuje za to, že jsem tak panákoval a cpal se jednohubkami, za které mi žaludek moc neděkuje.

,,Takhle osahávat little pony!“plivne mým směrem jeden z vlastníků svalnatých rukou.

Rozvzpomenu si, proč jsem byl vlastně vyhozen! Dvě kozaté kočky v barevných převlecích dvou poníků z nějakého dětského seriálu. Ty oháňky, co měly a dudy nacpané v bikinách! Kdo by si nechtěl sáhnout? Plus jsem musel zkontrolovat, zda to nejsou opravdu poníci!

,,Neříkej, že by sis nesáhl!“prohrábnu rukou nějaký pootevřený pytel plný něčeho lepkavého.
Oba vyhazovači se otočí ve dveřích ke mně a já spatřuji, že jsou ještě větší a zlejší než před minutou, v očích mají touhu po tom, abych zemřel – vidím ty ďábelské plameny!

,,Ty kreténe, to jsou naše holky!“ozve se druhé svalnaté sousoší a oba ke mně vykročí.

Kolotoč ne kolotoč – nastal čas k útěku! Vyhrabu se z popelnic tak snadno až mě to překvapí. Kdo by taky chtěl umřít pod rukama dvou svalnáčů? Jsem ještě tak mladý!

Ale utíkat a dávat nohu přes nohu, když se s vámi svět pekelně točí, je těžší než se zdálo. Když neslyším dusot těžkých nohou, uvědomím si, že mě nikdo nepronásleduje. Zastavím se za rohem – dobře, špatně odhadnu vzdálenost svého ramene a rohu budovy a slušně si ho narazím, ale to nic nemění na tom, že vykouknu zpoza rohu, abych zkontroloval situaci. A opravdu – nebyl jsem hluchý! Nikdo mě nepronásleduje. Klubové dveře jsou zavřené, jen fialové logo se odráží v podzimní louži.

,,Aneb jak si slušně zkazit Halloweenskou párty!“sáhnu si nemotorně po rozích, které mi pomohla na dnešní noc připravit moje umělecky nadaná sestra Julie. Díky ní je ze mě na dnešní noc zatraceně přitažlivý Pán démonů, ha!

Rohy naštěstí přežily bez úhony. Stále sedí na hlavě, tak jak mají. Sice se mi vše točí kolem své osy desetkrát rychleji než ve skutečnosti, ale opravdu věřím tomu, že jsou stále rovně. Zachechtám se a uříhnu si.

,,Najdu si jiný klub, abyste věděli! A s nezadanými poníky!“mávnu rukou ke klubu v domnění, že mě svalouši zaslechnou. Když se nic nestane, s odfrknutím se přetočím do ulice, kam jsem zaběhl, přešlápnu velmi nešikovně nohu přes nohu, ztratím rovnováhu a dojde mi - asi i tím, že se ta obrovská louže, co se rozkládala za mnou, velmi rychle přibližuje k mé tváři -, že padám.

Vnitřně se připravuji k setkání s tvrdou zemí. Třeba tím vystřízlivím. ,,A nebo narazíš a už se neprobudíš,“ozve se mé hluboko schované logické a střízlivé já. Nechci mu dávat za pravdu, ale vážně ji má, sakra.

Dopadnu obličejem do louže. Překvapí mě, že se půlka obličeje potopí do vody, a místo oslepující rány čelem do asfaltu, se začnu topit. Rukama se zachytím za okraje louže, což mě stojí zbrždění pádu, dost odřenin na dlaních, ale vynořím se z podivné louže, která nemá dno.

Začnu vykašlávat vodu. Hnusnou a podivně chutící. Doufám, že se do ní vychcal nějaký bezdovomoce a nebo si v ní dala nějaká krysa koupel i s celou myší rodinkou.

Pomalu se posadím, abych si promnul oči. Hlava se mi předčasnou koupelí přestala motat. Ale prostředí se mi zdá nějaké jiné a dost neznámé.

Z kanálů vychází podivný fialovozelený kouř, kterému bych se nejraději vyhl levitací. Celá ulice je ozářená jen podivnou svítilnou, která vypadá jako lidská lebka, ve které je umístěná svíčka. Na to, že je stejně vysoko jako městské lampy, svítí velmi silně.

,,Tady někdo žere Hallooween víc než já,“ulevím si a otřu si zbytek vody z obličeje. A najednou si všimnu zeleně osvícených dveří asi deset metrů napravo ode mě. Skoro bych řekl, že tam před chvílí nebyly. Vážně.

Nade dveřmi je stejně zelený nápis V Louži. Když si všimnu, že velká louže končí pár centimetrů od prahu do tohoto bar, pomyslím si, že se název opravdu hodí. Jen je to dost nebezpečné pro příchozí a odcházející. Vždyť já se málem utopil!

,,Ale zase kdybych tak moc nepil, určitě by se mi to nestalo!“postavím se na už klidné nohy a opatrně přejdu ke dveřím baru. Pořád lepší než opětovně zkoušet štěstí v tom předešlém baru – teda klubu.

Po přeskočí louže rovnou na práh si všimnu, že zelené světlo vyzařuje z velkých brouků, kteří jsou kolem dveří.

,,Dobrá dekorace, teda -,“ Natáhnu k jednomu z nich ruku, ale jakmile se jeden z brouků pohne krovkami, stáhnu ji a prudce otevřu dveře. Přiznám se, že jsem se zatraceně lekl.

Za dveřmi je dlouhé schodiště do podzemních prostor. Do nozder mě uhodí smrad něčeho žluklého, kyselého, rybího, mokrého, chlupatého, spáleného a vyuzeného. Někdo asi nepozřel dobře zdejší stravu. Ale je s podivem, že ta vůně mě částečně láká a částečně mi dělá blivno. Chci vidět, jak to tam vypadá.

A svou zvědavost hodlám poslechnout. Vykročím na schodiště. Pochodně pověšeně a skryté ve tmě se prudce rozžhaví. Opět mnou projede překvapení a lehký šok. Vůbec jsem si jich nevšiml! Zavřu za sebou a vydám se dolů.

Zvykám si na ten pach rychleji než se zdá. Třeba to byl jen počáteční šok z toho, co jsem ucítil.

Zase si sáhnu po rozích, abych je teď – už lehce střízlivý – překontroloval. Stále drží! Opravdu! Musím zítra poděkovat Julii za skvělou práci. Že vydrží i koupel – to bych vážně nečekal. Ale o návštěvě a blízkém setkání s popelnicemi se zmiňovat nebudu.

Na konci schodiště je lehce vyvýšený plácek, na kterém stojí stupínek a na něm postává malý rudý mužíček ve stylovém černém saku. Nikdy bych neřekl, že by se dalo v nějakém značkovém zboží sehnat takové malé sako pro děti!

Má opravdu velmi kvalitně nalíčenou tvář s ostrými výstupky na tvářích a čele. Podle tmavě červeného odstínu bych ho tipoval na takovou démonickou štěrku. Jeho svítivě zluté oči mají stejný odstín jako bradka trojúhelníkového tvaru. V malých ale očividně velmi ostrých drápech svírá jakousi černou knihu, kterou má řetězem přikovanou k pravému zápěstí. Když si mě všimne, zašklebí se, něco si potichu odfrkne a jedním švihnutím si knihu nadhodí do otevřené dlaně.

,,Kdo račíte být, pane démon? Dnes je tu soukromá párty,“začne ťukat jedním dlouhým drápem rovnou doprostřed textu v knize. ,,Nemohu pouštět démony, kteří nejsou na seznamu hostů.“

Sakra! Soukromá párty! V mozku se mi rozběhnou všechny závity, které ještě nezničil démon alkohol. A moc jich nepřežilo, abych byl upřímný. Jestli mají takovéhle kvalitní kostýmy, asi budou mít na seznamu hostů i nějaká velmi originální jména. Přece by tam nepřišle Pepa Novák, ne?

Satan? Hellraiser? Belzebub? Víla Zubnička?

,,Jsem... ehm..,“

Ťukání démonova drápu do knihy mě velmi znervózňuje. Studený pot se mi roztéká po zádech.

,,Ano?“mávne rukou dívajíc se za mě, jako by čekal někoho dalšího.

,,Jsem Bafomet!“

Poslední jméno, které mě napadne k rohatému démonovi, kterým pro dnešní večer jsem. A hned bych si za to vyřknuté jméno vrazil pěstí. Takovou blbost můžu vymyslet jen já, Sakra! To už jsem hned mohl použít jméno Satan! Mohla to být skvělá kalba a já to takhle pos -

,,Vítejte, pane Bafomete. Už jsme si mysleli, že se vás dnes nedočkáme. Račte!“ukloní se skřet, seskočí z pódia a rozhrne pro mě černou plachtu, která bránila ke vstupu do klubu.

Místnost se topí ve fialovém odstínu. Vzadu za prozářeným barem s lahvemi všech tvarů a obsahů září krb s fialkovým ohněm. Bar je z každé strany ohraničen schodištěm s huňatým rudým kobercem do dalšího patra, kde se dá sedět u dalších stolků s pohledem dolů.

,,Úžasné,“vejdu dovnitř s hubou skoro na zemi.

,,Démoni. Dělají jako by nikdy nebyli mezi svými!“sykne démonek a opět za mnou zatáhne závěs. Drzoun jeden! Mám s tou chutí se otočit a něco poznamenat, ale moje zvědavost se obrátí k lidem, kterými se to tady jen hemží. Začnu si je pečlivě prohlížet.

Servírky jsou polonahé – vážně polonahé! - sukuby. Naklánějí se svými plnými ňadry nad stoly se zákazníky a koketují s nimi.

Když sleduji, jak si jedna namodralá sukuba máčí bradavku v jakémsi hustém míchaném nápoji jednoho z hostů, která je zahalen ve velké vrstvě obvazů s velkým Ankhem na krku, ztvrdne mi. Polknu nasucho. Každá ze sukub má jiné zbarvení. Jako barvy duhy.

Zavrtím hlavou a začnu si prohlížet i méně sexistické postavy. Všichni jsou nalíčeni a nachystaní velmi kvalitně. Se svými rohy a lehkým make-upem si připadám jako břídil. Vykročím směrem k baru.

U jednoho stolu sedí skupinka vlkodlaků, kteří mají na hlavách mafiánské klobouky. Každý má v tlapě jeden tuplák piva a před sebou na stole ohlodanou kost. Občas se některému z nejsvalnatějších posadí na nohy fenka s malými ňadry s propíchnutými bradavkami. Tady se pozná, kdo je alfa a kdo ne, ha!

Když projdu kolem jejich stolu, polovina z nich na mě zavrčí, zbytek začne velmi realisticky vdechnovat můj pach. Jako praví psi! Tomuhle říkám cosplay! Dokážu jen na obdiv zvednout oba palce vzhůru.

,,Zasraní démoni,“promluví šéfík s fenkou usazenou na sobě. Mluví tak dokonale hrdelně, že mám s tou chutí se u něj zastavit a optat se, jak docílil tohohle zvuku. Ale radši jen stáhnu hlavu mezi ramena a pokračuji v cestě. Už nechci mít problémy.

Málem se srazím s kostlivcem, který se hbitě zvedl od dalšího stolu.

,,Tohle si vyprošuji, Drákulo! Uvidíme, co budeš za pár tisíciletí říkat ty! A jak budeš vypadat, sakra!“utrousí dost hlasitě a nasadí si kabát, otočí se na podpatku – ne, boty opravdu nemá, ale víte, jak to myslím – s lehkou úklonou projde omluvně kolem mě. Pootočím hlavu za jeho propracovanou maskou! Jak dokázal, aby mu tak kvalitně fungovali čelisti? To jsem se dostal do společnosti hollywoodských maskérů nebo co, sakra?!

,,Ale no tak, doktore Fauste! Škyt!“pozvedne se trochu nemotorně ze židle postava sedící u stolu. Opravdu se nebojím říct, že je to Drákula! Bílé vlasy rozpuštěné podél těla, bílá pleť s očima tak černýma, že bych v nich bez baterky ztratil, svůdné rty pokrytém rudým nápojem, který má ve své skleničce na stopce před sebou. Oblečen do upnuté temně modré košile, jak se na hraběte patří, leč ta opička se k němu nehodí.

,,Já – já to tak nemyslel! Neodcházej...,“ Jeho další slova se ztratí v prostoru a ve škytání a breku. Zakopne a strčí do stolu, rozleje si hustý, rudý nápoj a plácne sebou rovnou do něj. Zůstane v něm ležet stále brečící.

,,Proč jsi mě opustila, Míno? Proč jsi si musela vybrat jeho?“rozbrečí se ještě srdcerydněji.

,,Ale no tak, Draku, to bude dobré,“poplácá ho po rameni Cosi se zelenou kůží, vysoké skoro dva metry s obličejem podobným žralokovi. Přisedne si hned vedle brečícího Drákuly na volnou židli.

Radši se dál nezastavuji, abych nebyl zmlácen za to, že stojím tak blízko a poslouchám a jdu dál. Razím si cestu přes démony, kteří se na mě zamračeně dívají, jeden mi skoro uříhne ohnivou kouli před nohy, projdu skrze pár holografických duchů, kteří na mě naštvaně zasyčí, když to udělám. Jako kdyby jim to ublížilo! Vždyť si sedí někde vzadu a jen se nechávají promítat! Projdu pod nohama pár vysokých neidentifikovatelných příšer s myšlenkou, kolik basketbalistů na sobě v tom kostýmu musí stát, aby dosáhli téhle velikost. A hlavně jak se dokáží sesynchronizovat v pohybu. Tohle mi prostě nebude Julie věřit! Dost mě mrzí, že jsem si nevzal mobil, abych jí to mohl všechno vyfotit.

Když dorazím k baru, s nejhlubší omluvou se procpu kolem monstra, které je ozdobeno tolika ostny, že by se na to nemusel stydět kdejaký ježek nebo dikobraz a konečně se posadím na poslední volné místo u baru. Ta poslední volná stolička na mě prostě čekala. Tenhle večer je úchvatný! Tolik cvoků do kostýmů a do hororových postav! Kam se na to hrabou nějaké Pony holky!

Barman, velmi pohledný elf s nafialovělou kůží, ke mně zvedne zeleně světélkující oči a odloží leštící skleničku, aby se mi mohl věnovat.

,,Mohu vám nabídnout, pane...?“

,,Bafomet. Dal bych si nějakou pořádnou whiskey.“

Elf vykulí oči do obřích rozměrů. ,,Mám tu nejlepší Dunwichský ročník, pane!“

Dunwichský? O tom jsem nikdy neslyšel, leč je mi to jméno nějak povědomé. Ale nechám to být, zatraceně si užívám honostnost svého dobře vybraného jména. Nakonec jsem nezvolil špatně!

,,Pro vás, pane!“postaví přede mne tlustou skleničku světle zelenkavé whiskey. Když spatřím elfovu ustrašenost ze mě, jen se pousměji a optám se na něco, co mě zajímalo už při vstupu: ,,Proč se tento bar vlastně jmenuje V Louži? Teda, když pominu tu velkou, co se rozkládá před ním.“

Elf si očividně oddechne, sáhne po skleničce, kterou nedoleštil, a odpoví: ,,Předchozí majitel mluvil francouzsky. Tedy – myslel si to. Chtěl to tu pojmenovat nějak honosně, aby na to nikdo nezapomněl. V Louvru, myslím, ale jeho francouzština byla nejlepší po pár drincích, takže z toho nakonec vzniklo V Louži. A to se uchytilo, pane.“

Jen pokývnu hlavou s pomyšlením na to, že předchozí majitel asi byl slušný ochlasta. Najednou mi tělem projede divná husí kůže. Jako by mi někdo koukal do zad, ale jeho rentgenový pohled zajel rovnou do vnitřností. Lehce se oklepu. Nadechnu se hluboce nosem, abych se uklidnil, ale žaludek se mi obrátí naruby – ve vzduchu se vznáší takový divný rybí zápach smíchaný se slaností moře a zdechlin! Rychle do sebe vyklopím skleničku whiskey před sebou, abych ukonějšil žaludek, který se bouřil. Já vím – voda by byla lepší, ale tahle podivně zelená whiskey mi skoro vypálí krk a vše se uklidní. Kromě mé touhy si urvat nos, abych to nemusel cítit.

V tu chvilku mi dojde, že celý bar utichl. Opravdu. Ani slovíčko. Zem pod mýma nohama začne divně vibrovat. Jsou to těžké kroky nově příchozího. Na stoličce mi naskakuje i zadek! Dokonce ani ta velká monstra nevydávala takové mini zemetřesení!

Bojuji s touhou se otočit, ale něco uvnitř mě říká, abych to nedělal. Uposlechnu to.

,,Dám si ještě jeden ten váš ročník,“kývnu prázdnou skleničkou na barmana, který sleduje určitě nově příchozího za mými zády. Elf se jen probere z letargie, pousměje se a kývne.

Zemětřesení přestane. Bar se začne zase bavit. Ale ten smrad je horší. Skoro mi připadá, že mi vychází ze zad! Je to vážně nechutné! A to jsem nikdy necítil mrtvou rozkládající se rybu, ale vsadil bych svou duši, že to smrdí takhle!

,,Slyšel jsem, že se tu někde potuluje můj milý Bafomet a on si tu sedí beze mě!“ ozve se za mými zády hromový hlas, který zní velmi slizce, jako by dotyčný měl přes ústa něco, co mu brání mluvit. Ztuhnu. Opravdu je možné, že jsem natrefil na někoho, kdo se zná s Bafometem? Třeba jsem se přeslechl!

Ale mé podvědomí se škodolibě směje. Tohle jméno se nedá přeslechnout!

Elf položí přede mě skleničku s další zelenou whiskey a kývne na monstrum sedící vedle mě. ,,Pardon,“omluví se zombie a uvolní místo nově příchozímu. Pořád nemám odvahu se otočit. Nejradši bych se vypařil.

Zhluboka vdechnu odporný zápach hluboko do plic a přetočím oči na mostrum, co si sedá vedle mě. V tu chvíli se všechno kolem zastaví. Sleduji, jak na volnou stoličku usedá šedivo-zelené monstrum chapadlavitého složení. Jeho slizská řiť spoklne stoličku jako nic. Nemá žádné chlupy, je čistě holý. Položí své dlouhé ruce zakončené ohnutými pařáty bez nehtů na bar, opře se lokty, aby se mu lépe sedělo a jemně ťukne do mé skleničky: ,,Och. Dunwichský ročník. Prosím, celou flašku. Zavzpomínám si.“ Odtrhnu oči od jeho mohutného slizkého těla, abych se zadíval na hlavu. Žádné uši, obrovské tři černé oči podobné kulečníkovým koulím, ústa překrytá tak velkým množství chapadel, hýbajících se vlastním životem, že nejdou ani spočítat. Na zádech má složená blanitá křídla stejného šedivo-zeleného odstínu jako kůže.

Poznávám ho. Vím, kdo to je. Je to -

,,Jistě, pane Cthulhu! Pro vás jen to nejlepší!“ukloní se velmi hluboce elf a zaběhne někam dozadu za závěs vytvořený z kostí.

Opravdu to řekl! A já myslel – ne, já doufal, že se pletu! Moje noční můra z děství! Kolikrát jsem za temné noci četl Volání Cthulhu a pak nemohl usnout jen z té představy, že někde a někdy opravdu někdo takový jako Prastarý existuje!

,,Cthulhu?“vyšeptnu a obr se konečně zadívá do mé tváře. Jedno z chapadel na jeho ústech započalo bitvu s dalším chapadel sídlícím vedle a já nedokážu sledovat nic jiného. Cthulhu mírně zúží své trojočí.. On – on poznal, že nejsem ten Bafomet! Že nejsem jeho přítel! Ale... – najednou prozřu. Tohle není obyčejný bar! Já se dostal někam jinam! Tady kolem nejsou lidi v kostýmech! Nikdo by nemohl být Cthulhu. Nikdo by ho nenamaskoval. To nejde! A co teprve ten zápach?

Já – já se dostal do jejich sféry. Nebo je to jen sen? Neutopil jsem se v té louži? Nebouchl jsem se do hlavy a nezemřel?

,,Koukám, že dnes nejsi ve své kůži, Bafomete. Řekl bych, že by ses měl stavit častěji za mnou v R´lyehu, démone.“přetočí svůj pohled přes sebe. ,,Ale ano, jsem Cthulhu. Jak jinak. Jsem ten Prastarý.“

Nedokážu ze sebe dostat ani slovo. Nohy se mi klepou strachy. Jsem tu uvězněn s tolika monstry a nikdo si nevšiml, že jsem jen člověk? Vážně jsou všichni tak nalití? Nebo jsem měl jen štěstí?

,,Pro vás, pane!“přiskočí k naší dvojci elf a položí před Prastarého flašku Dunwichské whiskey. O dost větší flašku. Řekl bych, že má objem tak pět litrů. Minimálně. A mně dojde, co je to za ročník. Najednou si na Dunwich vzpomínám až to není hezké. Skoro slovo od slova.

,,Skleničky netřeba.“máchne svým pařátem Cthulhu. Elf jen přikývne a začne se dál věnovat dalším hostům.

,,Není mi dobře, asi bych měl pomalu jít. To víš, Peklo volá,“snažím se na něj nedívat a pomalu se začnu zadkem sunout ze stoličky. Cthulhu zareaguje rychleji než bych čekal, jedním pařátem mě pevně přivine k sobě. Zabořím se polovinou svého těla do jeho měkké tkáně. Skoro cítím, jak mě vstřebává. Z úst mi unikne tiché zakňučení.

,,Já být tebou bych sebou moc necukal a nikam nepospíchal, lidský červe. Je tady dost božstev a monster, co by si na tobě smlsly. Divím se, že jsou tak tupí, ožralí a otupělí, že tě nepoznali. Radši hezky seď tady a dělej mi společnost.“špitne směrem ke mně dolů.

Jen k němu zvednu vyděšené oči, tvář si opřu o smradlavou kůži, která tepe vlastním životem, ale najednou ucítím, jak se mi rohy na hlavě sesunou stranou. Cthulhu mě od sebe pustí a narovná mi jedním drápem rychle padající rohy.

,,Tak takhle to ještě nějakou dobu radši zůstane. Kdyby ti spadly, skončilo by to pro tebe rychle.“

Sáhnu pomalu po skleničce s nápojem z Dunwiche a vyklopím ho do sebe na jeden hlt. Pálí, ale tentokrát nepomáhá.

,,Co ode mě chcete?“sevřu prázdnou skleničku oběma rukama, abych nějak uklidnil třes. Docela se to daří.

,,Jak jsem už řekl – chci, abys mi dělal společnost.“

,,A – a necháte mě pak jít?“

Cthulhu se ke mně nakloní bokem, abych to slyšel jen já. ,,Když budeš dělat dobrou společnost, pomůžu ti se odsud dostat ven, aniž by tě někdo sežral. Dohodneme se?“

Jen přikývnu. Oči k němu ale nezvednu. Toho se bojím. Navíc bych řekl, že mu můžu věřit, když mě ještě nesežral. A jinou možnost než mu dělat společnost ani nemám. Nestihl bych prosprintovat skrze bar plný živých monster, duchů, démonů, rarášků, sukub a božstev. V hlavě mi koluje tolik způsobů mé vlastní smrti, že se mi obrací žaludek. A já ještě umřít nechci.

,,Na, dej si ještě další. Zvu tě. Stejně je mi jasné, že tvůj účet tady platím já. Tak ať se ti se mnou lépe mluví,“odkašle si Cthulhu. Jedno chapadlo mu odšpuntuje obrovskou flašku a doleje mi do skleničky. Z třesení mých rukou se stejně polovina vyleje, ale Cthulhu se zdá spokojen.

,,O čem si chcete povídat?“přitáhnu si skleničku k ústům.

,,Asi bych rád pořešil to, jak jsem z lidstava zklamán. Čekám už tisíce let na mořském dně ve svém vlastním království a pořád se nenašla odhodlaná skupina fanatiků, které by se opravdu zachtělo mě pustit na Zem. Je to velmi depresivní stále čekat. Proč je lidstvo plné takových slibotechen? Proč stále máme čekat na někoho, kdo nepřijde? Proč nemůžeme my, Prastaří, jen tak povstat bez pomoci lidí?“Cthulhu se rozohní. A to doslova. Pokládá otázky tak rychle, že mu od chapadel odskakuje velké množství slin. Svaly na zádech má napnuté k prastknutí. Občas máchne vztekle křídly a odhodí tím pár monster stranou.

Nikdo z nich to neřeší, jen se s opileckým smíchem zvednou a čekají na přídavek.

,,Ale, pane Cthulhu! Uklidněte se! Takhle někomu ublížíte!“začnu máchat rukama, aby si mě všiml. Když ke mně skloní naštvanou tvář, dojde mi, že jsem měl být zticha. Měl jsem ho nechat to tady rozbít. Mám s tou chutí se vcucnout do barové stoličky.

,,Proč teda musím čekat?!“zahřmí svou poslední otázku.

Bleskurychle se vyhnu jeho očím, zabořím pohled do dřevěného baru a zamyslím se: ,,Lidstvo je plné slibotechen, to je pravda. Sám to znám – slíbí vám, že sníží daně a místo toho je zase natáhnou. Ženská vám slíbí, že vám dá sex, na který nezapomenete a přitom z toho nic není. Když někdo řekne, že vás nepodvede, stejně to jednou udělá. Řekl bych, že jde o chybu v genetickém kódu. Možná se někde v pozadí rodí větší a větší lháři. Možná v tom má prsty někdo z vlády. A nebo možná už se někdo z těhle monster pokouší ovládnout Zemi jen pro sebe.“

Divím se sám sobě, kde se to ve mně bere. Jak je možné, že mě něco takového napadlo, zatraceně?

,,Hmmmm,“projede si pařátem v chapadlech. Napnutá záda uvolní napětí. ,,Chceš říct, že už je možná lidstvo ovládáno někým jiným, kdo ho chce mít jen pro sebe?“

Ukážu rukou za sebe: ,,Jen se podívejte, kolik se vás tady o Slavnost Všech Svatých sešlo, pane Cthulhu. A všichni si – svým vlastním způsobem – snažíte podmanit lidstvo. Neomlouvám fanatiky vaší sekty, ale jsme plněni takovým množstvím nových informacích o démonech, mrtvolách, starých bozích, nových bozích a tak dále, že je možné, že se čeká fronta na ovládnutí světa.“

,,Velmi hluboká myšlenka na lidského červa.“nakloní do sebe čtvrtinu svého nápoje. ,,Ale pořád to neomlouvá ty fanatiky, co stále existují, že se nesnaží!“

,,Ano, to máte pravdu, jejich lenost to neomlouvá. Váš kult stále existuje. Vemte si to množství dětí, co se vás stále bojí.“

,,Ano, ano. Jak slastné vzpomínky mi to vrací,“mlaskne si potěšeně Cthulhu a decentně se zasní. ,,Každá kniha, každý Necronomicon, který je přečten, každý přívěsek, každé použití mého jméne mě lehce svrbí na slabinách -,“

Pozastavím se nad tím, kde má Cthulhu vlastně slabiny. Ale ne, na to se prostě zeptat nemůžu. Líbí se mi, jak má pusa a mozek spolupracují v rámci mého přežití.

,,Pamatuji si, jak si Američani chtěli zvolit prezidentem vás – teda, opakuje se to při každé volbě. Mělo by to vás tak velký vliv, aby vás to povolalo z R´lyehu nahoru?“

Cthulhu překvapeně pískne. Cuknu sebou – jak může pískat? ,,Nikdy bych neřekl, že takový člověk jako ty, použije slovo R´lyeh tak správně! Ale vraťme se k otázce – ne, neprobudilo by mě to.“

,,Proč?“ Tuším odpověď, ale čím více budeme konverzovat, tím rychleji skončí mé utrpení.

,,Protože k mému povolání z mořského dna potřebuješ použít určitý rituál, který znají jen fanatici a ne fanoušci. Je to smutné, ale je to tak.“ Znovu si lokne z flašky. Lehce si odříhne. ,,Opravdu mi chybí to děsit lidi a požírat je, vstřebávat a hlavně vládnout.“

,,Tomu věřím, pane. Ale třeba nastane opět váš nástup. Musíte jen věřit. Musíte věřit ve své fanatiky. Máte nějaké zprávy o vašich fanaticích? Kde se třeba sjednocují nejvíce?“

,,Jsou to jen menší skupinky – jedna větší v Evropě, pak jich je dost v Americe. Občas se blízkne i něco v Asii. Ale nic, co by mi otevřelo bránu zpět.“povzdechne si velmi depresivně.

,,Je mi líto, že z vás slyším tolik deprese, pane.“přikývnu chápavě. ,,Můžu nějak pomoci?“

V tu chvíli bych si nafackoval. Stal jsem se tak empatickým, že chci pomoci Cthulhu? Vážně? Proč nejsem radši zticha?

,,No, možná by se něco našlo, lidský červe.“ Mám s tou chutí si omlátit hlavu o dřevěný pult a prostě umřít na vykrvácejí. Chci utéct před smrtí a nabídnu pomoc Prastarému, který mě stejně zabije, pokud mu v něčem nepomůžu. Fakt skvělé!

,,Možná bych pro mě mohl pracovat a trochu popohnat fanatiky.“

,,Ale já nejsem tak zámožný, abych mohl cestovat. Navíc jsem nikdy neměl hlavu na cizí jazyky. A -“

Cthulhu mocně zařve. Než stačím seskočit ze stoličky a utíkat, sevře mě pařáty, otevře svou chapadlovitou tlamu a pozře mě.

,,Pane, Cthulhu! Co jste to provedl? Vy jste snědl Bafometa!“položí si elf ruce na ústa, když celý bar ztichne a ztuhne. Cthulhu se jen udeří do rosolovitého břich a vyříhne nasazovací rohy.

,,Kéž bych snědl Bafometa! Alespoň by mě nepálila žáha! Tohle byl jen obyčejný slibů plný lidský červ! Těm se nedá nikdy věřit! Slibují a nic z toho!“