Pán lesa

Pán lesa

,,Julinko, pojď rychleji! Brzo padne tma, tak ať se stihneme vrátit domů za světla!“otočila se ke mně hlavou babička. Jen jsem se pousmála, přikývla a vrazila si ruce hlouběji do kapes. Babička se potěšeně otočila a ještě trochu zrychlila svůj krok.

Divila jsem se, jak je možné, že dokáže chodit v tomhle šíleném a nestabilním lesním porostu tak ladně. Jakýkoliv krok, co jsem udělala, byl špatným rozhodnutím – jednou jsem se vyhla muchomůrce a šlápla jsem do díry v zemi, která byla zakrytá pavučinou, po další jsem šlápla na očividně pevný kus upadnutého stromu a propadla jsem se až po koleno do zvlhlého dřeva, které nebylo tak pevné, jak se zdálo.

Má vychrtlá a velmi vysoká babička, která si to štrádovala přede mnou, neměla s pochodem v lese žádný problém, jak už jsem říkala. Pozorovala jsem její ladné kroky a přišlo mi, jako by v tom mechu, shnilém dřevě, houbách, větvičkách a popadných stromech tancovala. Vážně to tak vypadalo. Udržet s ní krok bylo pro mě nemožné. Ale nenechala jsem se odradit.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Les, i přesto že venku svítí slunce, je temný. Stromy a jejich koruny propouštějí jen sem tam trochu slunečního svitu. Každou chvíli ten paprsek ale zhasne a objeví se na jiném místě, jako by někdo prosvěcoval koruny zvrchu baterkou.

Tahle část lesa je neskutečně tichá. Nikde jsem neviděla přeletět ptáčka či popoběhnout veverku.

Pokrčila jsem rameny a přetočila pohled na babičku. Před námi se skoro zčistajasna objevila jeskyně. Vršek jeskyně zdobylo pár stromů, které prorůstaly půdu. Zvláštní – tohle místo jsem nikdy neviděla.

Babička se zastavila těsně před vchodem a lehce pohladila kámen jeskyně.

Moje babička byla vždycky trochu zvláštní. Pamatuji si, když jsem byla mladší a zůstávala jsem u ní na prázdniny či jen volné víkendy, kdy chtěli mít rodiče klid pro sebe, jak chodívala vždy v podvečer pryč a vracela se až za dvě až tři hodinky. Když jsem se jí ptala, kam odchází, nikdy mi neodpověděla upřímně. Pokaždé jen řekla, že do lesa.

Ráda zahradničila. Její skleník byl plný roztodivných rostlin, stromků a keřů, které jsem ani neznala. Dávala si záležet na tom, aby je zalila vždy v ten pravý čas. Vařila jen z bylinek a toho, co si natrhala na zahrádce. Ale nebyla vegetariánka – to si nemyslete. Vlastnila hodně kuřat, slepic, králíků, které dokázala sama zpracovat.

Člověk by řekl, že je prostě obyčejná přírodní žena. Někdo ano – já ale ne. Pokaždé, když jsme seděly venku a dávaly si čaj, stále sledovala les. Někdy, když zafoukal větřík, a les zašuměl. Přestala se hýbat jako by něčemu naslouchala. Zkoušela jsem to taky. Nikdy jsem neslyšela nic jiného než třepotání lístků či šumění jehličí.

Její vysoká, skoro vyzáblá postava vypadala v tom temnu jeskyně strašidelně. Přestala hladit chladný kámen a zvedla ke mně oči. Své šedivé ostré oči. Dívala se na ně zasněně. Jako by očima projížděla mou postavou a sledovala něco v dálce. Husí kůže na krku mi říkala, abych se otočila, ale... pud sebezáchovy na mě tak naléhal, že jsem to neudělala.

,,Jsem tak ráda, že jsem tě sem mohla vzít, má malá Julie,“pronesla. Roztáhla ruce a zatočila se dokola. Přišla mi, že je v nějaké euforii. Byla podivně veselá.

,,Už nejsem malá, babi,“přistoupila jsem na krok od ní. Do nosu mi pronikl pach zatuchlosti, plísně a něčeho zetlelého. Šlo to rovnou z temnoty jeskyně, na jejíchž konec jsem nedohlédla.

,,Já vím, ale pořád jsi to ty,“chytla mi obličej svýma hubenýma, vrásčitýma rukama. ,,Pořád jsi ta moje malá Julinka,“

I když je tohle ta nejvíce cliché věta od prarodičů, co můžete dostat, stejně jsem se musela pousmát.

,,A proč jsi mě sem vzala, babičko?“vymaním se z jejích dlouhých chladných prstů.

Babička jen překvapeně mrkla. Rysy její staré, přívětivé a milé tváře se vytratily. Najednou dostala do očí a celé tváře ten temný skoro zhypnotizovaný výraz. Zvedla beze slova levou ruku a ukázala pomalu prstem za sebe, do útrob jeskyně.

Její náhlá změna mě zasáhla jako polití studenou vodou. Přišlo mi, že přede mnou stojí někdo jiný. Někdo pro mě totálně cizí. Neskutečně cizí.

,,Kvůli němu...,“pronesla toho absolutního ticha kolem nás. Těkala jsem očima z její tváře a temnotou jeskyně. Pronesla to neznámým hrdelním hlasem, který mi nic neříkal. Komu patřil? Kde je moje oblíbená babička?

V tu chvíli jsem z tmy zaslechla kroky. Těžkopádné, pomalé. Na kůži mi naskákala husí kůže. Pootevřela jsem ústa, abych něco řekla, ale vyšlo ze mě jen jakési neurčité vyšeptnutí. Babička mě chytla za ruku. Pevně.

Přestala jsem hypnotizovat jeskyni a zaměřila se pohledem znovu na ni. Lehce naklonila hlavu na stranu a zúžila oči.

,,Byla jsi předurčená stát se jeho. Jako jsem byla já. Tvoje matka ho nebyla hodna. Odmítl ji. Ale ty, moje milá Julie, jsi jiná – jsi přesně jako já. A on tě chce,“

Dusot se přibližoval. Zvedl se vítr. Odnikud. Projel mi bundou rovnou až na páteř. Slyšela jsem jen tlukot svého srdce, který se nápadně podobal rytmu kroků.

,,O – o kom to mluvíš?“snažila jsem se jí vyškubnout, ale držela mě i přes svou stařičskou stavbu těla neskutečně pevně.

,,Pro koho – ptáš se?“rozesmála se. Pustila mou ruku a přešla blíže ke vchodu do jeskyně. Otočila se ke mně čelem a roztáhla ruce: ,,No, přece pro Pána lesa!“

Vítr utichl. Těžké kroky též. Dýchala jsem najednou strašně hlasitě. Ve tmě za babičkou se cosi pohnulo. Něco obrovského rozvýřilo vzduch. Masa, která se podobala obrovské tlapě, se zachytila vrcholku jeskyně a naklonilo se to nad babičku. Nebyla to ale tlapa. Byl to mech prorostlý větvička, houbami, šiškami, jehličím a listím. Vyděšeně jsem vykřikla. Tvář toho monstra, která se objevila nad babičkou, byla neskutečně obrovská. Oči to nemělo. Jen díry do temnoty. Zuby ale ostré a velmi dlouhé. Tváře porostlé mechem, ve kterém se objevovaly malé kosti, jak se hlava hýbala.

,,Teď budeš jen a jen jeho oddaná žena. Jako jsem bývala po dlouhá léta já, Julie. Užívej si tu poctu!“

Monstrum se pohnulo dopředu. Překročilo babičku, jako by tam ani nebyla, a postavil se do celé své výšky. Byl asi čtyři metry vysoký. Hubený, obalený vším možným. Přejížděla jsem očima přes celé poskládané monstrum a nezmohla jsem se ani na jediný pohyb.

Pán lesa? Co to je? Jak je to možné? A jeho žena?

Zastavila jsem se pohledem na jeho přirození. Ano, měl ho. Jeho penis byla tlustá kláda z březového dřeva. To černobílé žíhání bych poznala kdekoliv. Byl vzrušený. Očividně ano. Trčel do prostoru směrem vzhůru.

,,Dej mu svou pochvu a -,“

Něco se ve mně zlomilo, vykřikla jsem, otočila se na patě a rozběhla jsem se pryč. Srdce jsem měla až v hrudi. Cítila jsem jen svůj tep. Snažila se nevnímat, co se děje za mnou. Odrážela jsem větve stromů, keřů a stromků, které se mi pletly do cesty. Přeskakovala jsem otevřené mechové jámy dlouhými skoky.

Věděla jsem, že mi jde o život. Moje myšlenky nedávaly smysl. Nadávala jsem na tu starou bábu, která byla mou babičkou. Ta, která prý patřila Pánovi lesa. Další moje část brečela ze ztráty někoho jako je ona. Brečela z její zrady.

Otírala jsem si slzy, co mi padaly z očí, z toho zděšení. Z toho pohledu na tu děsivou věc, která vládla lesu.

Zaobírala jsem se tak moc svými pocity, že jsem ztratila pozornost a zakopla jsem o jednu větev, která tam určitě před sekundou nebyla. Dopadla jsem tvrdě na mech bokem. Ale ještě že tam ten jakžtakž měkký mech byl. Nevyrazila jsem si dech, ale dost ošklivě jsem si poškrábala odhalené lýtko o pařez stromu.

Přetočila jsem se na záda, abych viděla, jak daleko jsem doběhla, jak daleko jsem utekla a ztuhla jsem. Monstrum stálo nade mnou. Přes jeho vzrušený kmen jsem mu neviděla do tváře. Jen tam tak stál. Co jsou moje malé kroky oproti jeho obrovským nohám?

Když se ke mně skláněl, slyšela jsem, jak v něm všechno křupe a loupe. Jako když lámete staré dříví na podpal.

Nohama jsem se odrážela, abych byla dál od něj, když jsem se o něco zasekla nohou. Spíš mě něco chytilo. Za kotník mě držela nějaká popínavá rostlina. Všimla jsem si dalších šlahounů, které se mi snažily chytit druhou nohu. Podařilo se jim to. Náhle se vynořily další šlahouny od stromů okolo a pevně mi spoutaly ruce. Natáhly mě jako na skřipec. Cítila jsem, jak se stahují tak, abych se jim nemohla vyškubnout. Jeden z nich se mi omotal kolem krku a začal mě škrtit. Trhala jsem sebou, naříkala, nadávala, ale jakmile mi šlahoun ubral ještě trochu vzduchu, pochopila jsem, že už se z toho nedokážu dostat. Podvolila jsem se.

,,Prosím ne...,“špitla jsem na Pán lesa, který byl stále ve stejné pozici skrčen nade mnou.

Najednou se ozvalo mohutné křupání a lámání. Z monstra odpadávaly na mé spoutané tělo kusy mechu, šišek a dalších ozdob, které tvořily jeho tělo. Změnšoval se. Zavřela jsem oči před padajícími úlomky jeho těla.

Vše utichlo. Otevřela jsem oči. Byl už jen asi dva metry vysoký. Působil skoro lidsky, kdyby nebyl poskládaný z lesa. Oči měl stále plné tmy, nekonečné tmy. Velikost jeho penisu se ale nezměnila.

,,Prosím..,“zkusila jsem znovu trhnout spoutanýma rukama. Jen se pousmál a padl na mě.

Trhal mi svýma ostrýma tvrdýma rukama oblečení. Nejdříve mi odhalil prsa, řezal mi kolem ňader. Jeho jazyk si hrál s mými bradavkami, byl tvrdý jako šiška. Křičela jsem. Brečela jsem. Volala jsem.

Začal mi trhat kalhoty. Otevřel mi ránu na stehně a hltavými doušky pil moji krev. Byla to hluboká rána. Už jsem přicházela o hlasivky. Chtěla jsem omdlít. Všechno mě bolelo, připadala jsem si jako po zmlácení. Zmlácená klackem.

A najednou přišla nejhorší bolest. Vrazil do mě svůj dřevěný penis. Cítila jsem tupost a každou ostrou hranu, kterou na pyji měl. Bortil mi hranice bolesti. Jedna přišla, zvykla jsem si na ni a najednou přišla další nová, silnější. Ničil mě zevnitř. Nebyla jsem vlhká, ale slyšela jsem, jak jeho průniky mlaskají. Jako ve snu jsem sledovala, jak je jeho pyj obalený krví z mého nitra. Jak pěkně klouže sem a tam.

Svět padal do tmy. A Pán lesa zrychlil. Zakláněl hlavu. Hnědý šiškovitý jazyk mu visel z koutku úst. Mohutněl ve mně. Vykřikla jsem. Naposledy.

A najednou se ozval výstřel.

Než všechno zčernalo, uviděla jsem Pána lesa, jak ze sebe vztekle trhá kusy mechu, zaklání hlavu a v tichém výkřiku se rozpadá.

Léčila jsem se v nemocnici po půl roku. Doktor mi řekl, že šrámy kolem ňader se do pár týdnů zacelý a ztratí, ale po té otevřené ráně na stehně už budu mít do konce života jizvu. O stavu mého podbřišku a vnitřních orgánů jsem se dozvěděla jen samé špatné zprávy. Tou nejhorší asi bylo to, že už nebudu moci mít děti. O vaječníky jsem přišla po první operaci, takže mě ta zpráva tak nepřekvapila. Mamka to oplakala. Já už neměla sílu plakat.

Přijeli policisté – ptali se stejně jako táta s mámou, kteří u mě celou dobu byli, ale nikomu jsem nic neřekla. Sakra, vždyť jsem ani neměla co říct – znásilnil mě les?

Ale já měla jedinou otázku: ,,A našli jste babičku?“ Dělalo se mi špatně, když jsem to podstatné jméno vyslovoval, ale musela jsem to vědět. Policisté řekli, že na místě činu našli u jeskyně její oblečení, ale ani tam a ani v domě nikdo nebyl. Dům byl zamčený a prázdný. Nikde nebyla k nalezení.

Když jsem byla propuštěna domů, mamka se zeptala, zda bych nechtěla teď bydlet zase u nich, když se tohle všechno stalo. Zamítla jsem to. Cítila jsem se provinile i za ně. Ten půl rok byl pro ně stejně psychicky náročný jako pro mě. Potřebovala jsem být sama.

Po návratu domů jsem vyhodila z okna všechny kytky, všechnu zeleninu, všechny kaktusy, prostě všechno, co mi připomínalo les. Nechala jsem odvézt i dřevěnou postel, kterou jsem měla tak ráda. Nedokázala jsem se dotknout ničeho, co bylo i byť jen náhražkou dřeva.

Spala jsem na zemi. Každou noc jsem se budila s křikem a pláčem. Každý stín mi připomínal ty oči plné nekonečné tmy.

Od mamky jsem zjistila, že policisté stáhli hledání po babičce. Doufala jsem, že ji roztrhal a sežral. Doufala jsem, že křičela jako já.

Ozval se zvonek. Vytrhl mě ze čtení knihy. Pomalu jsem se postavila ze země a přešla ke dveřím. V kukátku nikdo nebyl. Ale něco se mi válelo na rohožce před bytem. Pomalu jsem pootevřela dveře, abych viděla, co to je.

Byl to malý balíček. Zabalený v tmavém papíře. Sehnula jsem se pro něj. Nevážil skoro nic. Když jsem s ním zaklepala, zaslechla jsem, jak se v něm něco pohybuje. Něco malého.

Rozhlédla jsem se po chodbě, ale nikde ani živáčka.

Zavřela jsem za sebou dveře. Otáčela jsem balíček v ruce. Nebyla tam ani adresa, vlastně vůbec nic. Posadila jsem se na zem a začala pomalu trhat papír. Pod papírem byla malá bílá krabička a na vršku byl připevněný lísteček s mým jménem.

Cítila jsem tep až v hlavě. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela psaníčko.

,,My jsme na tebe nezapomněli, Julinko.“ Přečetla jsem nahlas a udělalo se mi mdlo. Jen babička mi říkala Julinko. Nikdo jiný.

Roztřesenými prsty jsem otevřela krabičku. Našla jsem tam malou větvičku z březového dřeva. Byla skoro celá pošpiněná něčím tmavě hnědým.
Otočil se mi žaludek. To byla moje krev!

Rozběhla jsem se na wc. Vyprázdnila jsem žaludek. Všechno se mi vracelo. Vrývalo do zorniček. Všechny ty scény. Celé to znásilnění. Dávila jsem, co šlo.

A najednou jsem to za sebou zaslechla – šustění lesa.

Paní od vedle

Paní od vedle

Bylo parné červencové odpoledne. Vítr nefoukal. Počasí táhlo k vodě. Ale mně se nechtělo. Zrovna jsem se projížděl na kole kolem našeho statku.

Babička s dědou, ke kterým jsem jezdil každé léto, abych unikl víru velkoměsta, jak často říkal táta, když mě doprovázel na vlak, bydleli v dvoupatrovém dřeveném baráčku s mnoha zvířaty. Nebyl to přímo statek, který znám z amerických filmů, ale všichni jsem ho tak nazývali. Statek byl stranou od vesnice, ke které náležel, ale nikomu z nás nevadilo nasednout do auta a ty tři kilometry dojet pro nějaké drobnosti. Jedinou společnost, kterou moji prarodiče měli, byl další – ale rozhodně menší dům, který stál asi kilometr od statku, ve kterém bývala paní Světlá. Starší vdova, která si pěstovala ty nejzvláštnější kytky, jaké jsem kdy viděl.

Projel jsem zrovna kolem branky, zamával babičce, která seděla venku na lehátku a tiše se pohupovala v bezvětří a vydal se po cestě směrem k domečku paní Světlé.

Ta paní pro mě byla bohyní. Nikdy jsem se nezeptal babičky ani dědy, kolik té paní vlastně je. Styděl jsem se až za ušima. Pokaždé, když o ní někdo z prarodičů začal u stolu, venku nebo jen tak, mluvit, cítil jsem, jak mi rudnou tváře.

Šlápl jsem do pedálů, abych tam byl, co nejdříve.

Rychlým pohledem na hodinky jsem zjistil, že je práve čas, kdy bude paní Světlá vynášet prádlo ven. Jako to dělávala každý den. Nikdy jsem neviděl tak čistotnou ženu. Ani moje mamka tak často nepere, natož uklízí!

Vyjel jsem na menší kopeček a už jsem viděl její pěkný bílý domek. Také dvoupatrový. S krásnou rudou střížkou. Slunce, které se protahovalo mezi listy stromů, mu dodávalo ještě o trochu více nádhery a tajemnosti.

A zrovna, když jsem sjížděl dolů z kopečku, spatřil jsem, jak se světlé vchodové dveře otevřely a z nich vyšla má vysněná bohyně!

Ještě jsem zrychlil.

Kolo jsem nechal v keři u předního branky. Tam ho nikdo neuvidí. Já jsem si našel místo na stromě hned nad vyhlášenou květinovou zahrádkou paní Světlé. Měl jsem tam svou větev, ze které jsem viděl na travnatý plácek za jejím domem, kam chodila rozprostírat své prádlo, aby se prohřálo na letním slunci.

Položil jsem si ruce na větev, která se mi opírala o prsa, zapřel si bradu o ně a zamilovaně si povzdechl.

Byla to dokonalá žena. Tmavé dlouhé vlasy sepnuté do drdolu. Za ušima se jí vlasy zbarvovaly trochu do šediva, ale to jí jen dodávalo na dokonalosti. Vždycky jsem si říkal, že za to zbarvení mohl její mrtvý manžel, která ji určitě trápil.

Pár pramenů, které si nedokázala stáhnout, jí padalo do tváře. Ale ona si s tím nic nedělala. Její plnější rty se lehounce pousmívaly. Nosík tak nenápadný v bledé tváři, že by si ho člověk z dálky ani nevšiml. Sytě černé oboči vytvarované do jemné hadí linky, které zdobylo ty nejnádhernější zelené oči, jaké jsem kdy viděl. Někdy mi přišly tmavě zelené – jindy zase světle zelené. Možná je to podle úhlu pohledu – možná podle ročního období.

Pod nenamalovýma očima – ano, nikdy se nemalovala, její tvář to nepotřebovala! - se jí sem tam objevila nějaká hlubší vráska, ale dodávalo jí to jen krásu – dokonalou krásu ženy!

Právě se sehnula a vyšpulila na mě zadek v těch těsných černých šatech. Ona snad ani jiné oblečení nenosila! Cítil jsem, jak mě polil pot a po zádech mi začal stékat čůrek ledový jako by mi někdo hodil kostku ledu za triko. V kraťasech jsem měl najednou neskutečně těsno. Lehce jsem se zavrtěl, abych se trochu uvolil. Větev, na které jsem seděl, tichounce zasténala. Ale opravdu velmi tiše.

Nebyla hubená ale ani tlustá. Byla něco mezi. Břicho měla v podbřišku lehce vypoulené, ale i pod šaty bylo vidět, že má lehce vypracovanou vrchní část břicha. Velká prsa, za které by se nemusela stydět žádná žena, se jí pohupovala ve vytahaném výstřihu šatů. Opět neměla podprsenku!

Moje mužnost zavýskala radostí.

Zadek měla pevný a svalnatý. Stehna, která vykukovala zpod krátkých šatů byl oplácaná, ale vypadala hebce a měkce.

Zvedla do vzduchu prostěradlo, rukama sevřela konce a vyklepala ho. Sledoval jsem, jak jí poskakují svaly na rukou, i když jí sem tam poskakovalo trochu tuku, ale... jak krásné to bylo! Jak rád bych se dotkl jazykem toho masa.

Opět se sehnula – ona mě snad provokovala! -, aby rozprostřela prostěradlo na sluncem vyhřáté trávě.

Viděl jsem už hodně žen, ale nikdy jsem necítil takové vzrušení, jako když jsem se poprvé setkal s paní Světlou. Usmívala se jako anděl a bavila se, i když jsem říkal své dětinské vtipy, když jsme se občas setkávali na grilovačce u prarodičů nebo u ní.

Pamatuji si na naše první setkání, když jsme grilovali u ní. Zrovna jsem obdivoval květiny v jejím záhonu. Vtahoval jsem tolik různých a neskutečných vůní, že se mi z toho motala hlava, když se mě někdo dotkl a přetrhl tak mou zasněnost.

Byl to letmý dotyk, skoro nepopsatelný, jako by se mě dotkla měkká packa kočky. Rychle jsem se otočil, protože mi přišlo, že jsem dostal malý elektrický šok. A ona u mě stála. Jen pár centimetrů od mě. Dívala se na mi do očí. V té době jsme byli oba stejně vysocí, i když bych řekl, že teď už jsem zase o trochu vyšší.

,,Líbí se ti má zahrada, Jindro?“zeptala se mile a opět se dotkla mého ramene. Nadechl jsem se její vůně. Byla cítit po jehličí, lese a směsky vůní kytek a bylinek. Cítil jsem se najednou nějak mdlo, cítil jsem, jak jsem vzrušený.

,,A – ano, prosím!“vyjekl jsem. ,,Ale omluvte mě!“vyškubl jsem se trapně z jejího sevření a rozběhl se jejího domku, abych se zbavil zpotoření.

Paní Světlá to nikdy zpětně neokomentovala. Byl jsem jí za to vděčný. Nevyhýbal jsem se jí. To ne – dokonce bych řekl, že od té doby si mě získala ještě více. Přitahovala mě a já se každý rok těšil za prarodiči až budu moci trávit letní prázdniny tady. U mé milované.

Někdo by řekl, že je to možná platonická láska, ale... kdo ví – třeba se...

A větev pode mnou se najednou zlomila. Nevím, jestli jsem za ten den nějak přibral a nebo za to mohla moje ruka, která velmi rychle a silně masírovala penis v kalhotech, ale prostě nevydržela.

Stačil jsem se ve vzduchu přetočit na záda a taky na ně prudce dopadl. Z hrudníku jsem si vyrazil všechen vzduch.

Snažil jsem se zhluboka nadechnout, ale najednou mě sevřela panika a strach. Já si tady sedím na stromě, masturbuju a dopadl jsem do její záhonu vzácných kytek! Teď na mě přijde a... a co?!

Plíce mi konečně dovolily se nadechnout, i když jsem cítil, jak mě nervozitou píchá u srdce. Na obličej se mi přilepila prudkým nadechnutím nějaká svítivě žlutá květina. Do nosu se mi dostal pyl, který byl ostrý jako chilli a voňavý tak intenzivně, že jsem nedokázal říct, co mě bolí a píchá více.

,,Jindro! Jsi v pořádku?“slyšel jsem v dálce paní Světlou.

Začal jsem bolestivě křičet. Najednou začalo všechno tmavnout. Odstrčil jsem oběma rukama všechny kytky, které na mě dotíraly. Ale místo, abych si pomohl, mi do obličeje nalétal další pyl plný neskutečných vůní.

,,Jindro!“ Bylo to poslední, co jsem zaslechl než jsem omdlel.

Probudil mě zvuk praskajícího ohně. Zprudka jsem otevřel oči a vyjekl. Ležela na mě!

Venku už byla tma. Viděl jsem, jak do místnosti proudí oknem svit měsíce. V jejím velkém bílém krbu plál silný oheň, který mě začal hřát do chodidel.

Ležel jsem na zemi, ruce i nohy jsem měl v okovech, které byly přidělané k podlaze. Nikdy jsem si nevšiml, že by něco takového uvnitř měla!

Zadek mě dřel o dřevěnou podlahu, což mě přesvědčilo o tom, že jsem nahý.

Paní Světlá měla rozpuštěné vlasy. Byly všude kolem mě. Ležela na mě, jak jsem říkal. Nahá, její plná ňadra byla opřena o moji hruď. Najednou mi došlo, že je můj penis v ní. Cítil jsem tu vlhkost, která stékala po stehnech. Přirážela rychle.

Dívala se mi na tvář. Zpocená, orosená a s pootevřenými ústy. Dívala se na mě jako na lovnou zvěř. Najednou zaklonila hlavu. Opřela se pomalu rukama o mojí hruď, zasekla se mi nehty o kůži a pomohla si do sedu.

Vyjekl jsem bolestí. Najednou mi došlo, že nemluvím, nekřičím, ale jen huhlám. Kolem úst jsem měl uvázaný šátek.

Zrychlila své tempo a začala přirážet. Pustila se jednou rukou mé kůže a začala si pohrávat s koulemi. Cítil jsem, jak se blížím k vyvrcholení. Ať byl tenhle okamžik sebedivnější, viděl jsem dokolanou ženu, která mě šukala! Moje první sexuální zkušenost s ženou, kterou...

Dostala se do tempa, ve kterém jsem nedokázal myslet. Jen jsem se propnul v okovech a vystříkl. Ona vykřikla v orgasmu též. Teda – myslel jsem si to.

Zničehonic ze mě vyskočila. Skoro jsem to neviděl – jako kočka, která jde po něčem k jídlu. Protáhla ruce ke stropu a zavrněla. Uvolnil jsem se v poutech. Sledoval jsem oholené ohambí a kochal se. Byla svlečená ještě nádhernější než jsem myslel.

,,Tak a je na čase tě připravit na večeři, Jindro,“sáhla po misce, kterou měla položenou na stole. Přidřepla si, položil misku pod sebe a vypustila ze sebe moje sperma. S vykulenýma očima jsem sledoval, co dělá. Nechápal jsem.

,,Vím, už od první chvíle, že mě sem chodíš sledovat. Cítím tě tu. Měla jsem do budoucna chuť tě svézt, ale... no, koukám, že Osud to trochu urychlil,“pokrčila rameny a postavila se. Pořád se jí v očích odrážela nějaká kočičí dominance. Přešla ke mně pomalu, ladně. S miskou v ruce.

Styděl jsem se, že se na ni musím opět dívat zespodu. Ale něco mi říkalo, že už asi bude vědět o mé lásce. Ale netušil jsem, že o mě bude vědět. O mém stalkingu. Začal jsem se červenat. A něco jen zamlul do šátku. Ani netuším co.

,,Nečervenej se. Není proč. Vím, že jsem krásná,“rozesmála se a vyklopila mi obsah misky rovnou na hrudník. Znechuceně jsem se zavrtěl a zaprotestoval. Paní Světlá se jen pousmála a začala mi nohou rozmazávat sperma od krku po podbřišek. Tahalo mi to chlupy. Bylo to nepříjemné a ponižující. Proč to dělá?

Začal jsem se vrtět.

Najednou se ozvalo zaklepání na dveře. Cukl jsem sebou. To sem pozvala babičku a dědu? Takhle mě chce potupit? Začal jsem sebou cukat a házet.

,,Jen pojďte dále!“pronesla do mého souboje s pouty paní Světlá.

Dveře se rozletěly do kořán. Zaklonil jsem hlavu, abych viděl. Byly to další tři ženy. V měsíčním svitu byly stejně krásné jako paní Světlá. Ale já cítil jen stud. Připadalo mi, že jsem přišel o penis, že se stáhl někam do útrob.

Zavřel jsem oči. Strašně pevně. Proč mě takhle ničí? Co jsem udělal, tak špatného? Co?

,,Aááá, Durmano, už nám nakládáš masíčko?“zasmála se jedna a já cítil, jak mě štípe do tváře. Zarazil jsem se. Masíčko? Durmano? Co je to za jméno?

,,Ano, začala jsem. A je to panic, abyste věděly!“prozradila paní Světlá.

Doširoka jsem otevřel oči. Všechny byly rozkročené nade mnou. Nahé. Dokonalé, překrásné.

,,Chceš říct, že byl panic, že?“

Celá skupinka se rozesmála. Vyděšeně jsem přeskakoval pohledem z jedné na druhou. Jejich tváře se mi začaly rozplývat. Cítil jsem, že omdlím.

,,Myslela jsem si, že ho svedeš až za měsíc. Jak jsi chtěla,“

,,Pomohl mi sám. Věšela jsem prádlo, on si honil nad mým záhonem a podlomila se pod ním větev. Spadl mi do něj a načichal se pylu.“

,,Och, ta mladá nadrženost! Ale alespoň ho máme obaleného v tolika dobrých bylinkách!“

,,Čím začneme? Nohama?“

I když mi bylo mdlo, opět jsem došika otevřel oči – nohama?! Cože?

,,Nechám výběr na vás, dámy. Oheň na gril už je připraven.“přešla pomalu ke krbu a přihodila do něj další dřevo. Oheň mi ožehl chodidla. Vykřikl jsem bolestí. Dámy se rozesmály.

Paní Světlá sáhla vedle krbu pro sekeru. Její ostří mi hodilo prasátko světla do očí. Na chvíli jsem oslepl.

,,Klidně si dám ruku. Ty jeho ručičky přesekneš jednou ranou!“

Žaludek mi udělal kotrmelec. Ony nevtipkují. Ony to myslí vážně.

,,A co jeho prarodiče?“

,,Na prahu jsem jim nechala jednu voňavou květinu. Dožene k nekonečnému snění,“doplnila drsně paní Světlá. Všechny se začaly smát jako jeden. Jako staré čarodějnice.

Z očí mi začaly téct slzy. Začal jsem žadonit. Huhlat a mumlat. Nepřestaly. Paní Světlá zvedla sekeru nad hlavu a sekla.

,,Není nad pořádnou letní grilovačku!“zaznělo chalupou společně s mým výkřikem.