Muž z lesa

Vylezu ven z chaty. Tvář mi ovane chladný vzduch. Rána jsou mrazivější a mrazivější.

Kouknu do chaty. Malá stále spí. Mám ještě tak pár desítek minut než vstane. Pomalu a potichu za sebou zavřu dveře, aby nenachladla a hlavně abych ji nevzbudil. Nechtělo by se mi jezdit až do města pro léky.

Přetočím pohled na les, který nás obklopuje. Zadívám se na stíny stromů. Jsou dlouhé, tmavé a ostré. Jako pařáty mrtvých ptáků. Zkroucené bolestí. Některé z nich už lehce zdobí první zimní sníh. Ale jen decentně. Mezi těmito větvemi se prodírá slunce. Pouhé záblesky. Kolem dokola jsou lesy velmi husté. Jako by stromy Slunci říkaly: ,,Sem nevkročíš. Tohle je naše říše.“

Trochu se mi zamotá hlava. Opřu se jednou rukou o futra masivních dřevěných dveří. Snažím se zastavit ten kolotoč. Je to tu zase. Pevně zavřu oči. V hlavě se mi rozezní bubny. Přibližující se skupinka bubeníků. Stupňují se. Zrychlují ve svém tempu. Kousnu do rtů. Nechci křičet. Nechci probudit malou spící princeznu.

Hlava se mi snad rozkočí. S bolestí otevřu oči. Všimnu si stínů stromů, které se proměnily. Jsou to lidé s kostěnými maskami na obličejích. Táhnou se směrem k naší chatce. Natahují sem k nám své ostré drápy.

,,Ale moji holčičku vám nedám, démoni!“syčím skrze drcené zuby.
Překonám pulzující bolest, která mi způsobuje větší a větší nevolnost, jedním krokem seskočím z verandy přesně do stínů stromových démonů. Koleny se zabořím do temnoty maskovaných stínů, kteří se přede mnou rozutečou.

V uších mi zavibruje naštvané vrčení. Hlava se mi roztočí ještě více. Nečekám a s krátkým výkřikem a držíc se za hlavu, ji zabořuji do kupky bílého sněhu, který leží přede mnou. Při dotyku chladného sněhu vše utichne. Hlava se přestane točit. Bubeníci utichnou.
Hrudník se mi zvedá tak prudce, div se mi srdce nerozkočí. Plíce nestíhají. Sníh pod mým čelem se taje a já se bořím hlouběji do chladné rozbředlé země.

Lesní útočníci jsou pryč.

,,Tati! Tati! Tady, na vem si!“přiskočí ke mně nečekaně malé nožky mé princezny. Prudce zvednu hlavu. Zbytky sněhu mi spadnou z čela.

Co kdyby tady ještě byli? Stihomam mě pevně chytne kolem krku. Ale ne! Oni jsou pryč. Nemusím se přeci bát!

Moje malá drží v jedné roztřešené ruce sklenici s vodou a v druhé dvě zelené tablety. Bez pohledu do její tváře si oboje převezmu. Ano, je to malá šikulka. Ona ví, co mi pomáhá. Vhazuji prášky do úst a zapíjím je celou skleničkou. Studená voda se mi vlévá do klidnícího se žaludku. Cítím, že je všechno v pořádku. Strach i napětí z mého těla odchází.

,,Děkuji, princezno,“odložím sklenici do svého obtisku ve sněhu. Zvednu k ní konečně pohled.

Její šedivé oči jsou otevřené dokořán. Blonďaté kudrnaté vlásky jí visí z hlavy jako pannence. Klepe se. Postává tu jen v mých velkých botách a pletených šatech, co má tak ráda.

,,Chci, aby ti bylo dobře, tati. Jdeme se dnes podívat za bráškou. A chci, abys byl v pořádku. Navíc vím, že ty tabletky ti mám vždy donést, když -,“

Přeruším příval vět obejmutím jejího rozklepaného těla. Po chvilce se uklidní a povolí se mi v náručí.

,,Omlouvám se, jestli jsem tě vzbudil. Děkuji za ty tabletky. Jsi chytrá po mamince. Vždy víš, co mi pomůže. Dáš si před cestou něco k snídani?“zvednu ji do náruče a přejdu k verandě.

,,Jooo! Dala bych si lívance! S čokoládou!“začne mi poskakovat radostně v náručí. Takhle se mi líbí, když jí po tváři září úsměv.

Chatou otřásá silný vítr, který rozdmýchává sníh všemi směry. Venku převzala vládu zima a sníh. Během hodiny po snídani, když jsme balili věci na cestu, se venku rozsněžilo. Nejdříve pomalu a klidně, malá skákala radostí. Má ráda zimu. I po tom všem ji stále miluje.

Ale po dalších pár minutách pozorování lehce padajícího sněhu se do chaty opřel silný a ledový vítr, sníhové vločky se proměnily v obrovské koule, které útočily zprudka na vše kolem sebe. Venku se rychle zatáhlo. Vše potemnělo.

Musel jsem tu cestu odložit. Malá protestovala. Vím, že chce svého bratra vidět. Je to přeci rok od toho, co odešel. Ale nechci, aby se nachladila, leč bědovala až mi to trhalo srdce. Slíbil jsem jí, že jakmile ta sněhová bouře utichne, vyrazíme. Dnešní návštěvu svého bratra nepromešká. To ji uklidnilo.

Malá si hraje s panenkami u krbu, který nás oba hřeje. Sedím u stolu a občas se zadívám ven oknem. Sleduji bílou závěj, která obaluje celý les. Občas mi přijde, že se někde v pozadí mihne mezi vločkami stín. Nebo to je vyhublá postava s maskou na obličeji?

Hrnek s teplým čajem mě pálí do dlaně. Bolest mě udržuje v bdělosti. Ty prášky, co mi malá dala, lehce otupují. Ale vím, že pomáhají. Proti bolesti hlavy pomáhají určitě.

Zadní částí lebky mi projede malá jehla bolesti. Miniaturní, ale přesto velmi intenzivní. Jemně zúžím pohled. Snažím se ji ignorovat. Ale můj vnitřní ochránce je vzhůru. Něco se děje.

Najednou si všimnu dvou velkých světel, které se procpávají skrze příval vloček. Zarazím se. Co vyzařuje tak silné světlo? Bolest hlavy se ze zadní části přesune dopředu. Rovnou do čela. Tepe mi přesně nad obočím.

Už je vidím! Dvě vysoké černěoděné postavy s mohutnými pochodněmi! Přede mnou je ani sníh neskryje! Jak se opovažují? Po tom ranním útoku? Po tom, co jsem je zahnal?

,,Tati, co to je?“ukáže směrem k přibližujícím se světlům malá, která se nečekaně objevila vedle mé židle. Jen ji hranou ruky odstrčím, abych se mohl postavit. Nechci, aby je viděla. Nemůžu dovolit, aby měla noční můry.

,,Postav se támhle, princezno a ani nemukej, ano?“ukazuji směrem ke krbu, kde má své panenky. ,,Já se o to postarám.“

Pozoruje mě zmateným pohledem. Ale beze slova přejde ke svým hračkám. Lehce se pousměji, abych ji uklidnil. Nečekám na její odpověď, přejdu dvěma kroky ke dveřím a sáhnu po sekeře, která nám hlídá vstupní chod.

Jak se mohli opovážit chodit sem dvakrát za sebou? Proč netáhnou do pekel, odkud vzešli? Proč nám nedají pokoj?
Váha sekery v ruce mi dodá sílu. Nikdo se k nám nepřiblíží. Nikdo nám neublíží.

Světla ohňů pohasnou. Za hlavními dveřmi uslyším jemné bouchnutí, které se skoro vytrácí díky větru, a následně těžké kroky. V hlavě mi tepe. Cítím, jak mi chladný pot stéká po zádech. Zvuky kolem nedávají smysl. Srdce mám až v krku. Naposledy jsem je cítil takhle blízko před rokem. Přesně před rokem.
V pozadí mé hlavy se rozeznívají bubny. Co krok blíže k hlavním dveřím, to rána do bubnu. Malá něco šeptá v pozadí. Její jemný hlásek je vyděšený. Chytím sekeru pevně do obou rukou. Jsem rozhodnut zabít to, co sem vleze. Nikdo se mé malé nedotkne. Nikdo mi ji nevezme. Už mi nikdy neseberou žádné dítě. Nikdy.

Stín něčeho velkého prolézá pode dveřemi a dotýká se špičky mých bot. Klika se ohne směrem dolů. Někdo v mé hlavě promění děsivé monotonní bubnování na válečné bubny. S výkřikem se vrhnu směrem ke otevírajícím se dveřím.
Odkdy používají kliku?rozezní se mi v hlavě myšlenka. Ale je pozdě se zamýšlet nad detaily. Dveře se rozevřou dokořán. Malá vykřikne. Zaútočím výpadem dříve než do místnosti vletí první sněhové vločky.

,,Co děláš, brácho?!“vyhne se smrtelné ráně mohutná a zarostlá postava mého bratra Ignáce.

Bolest hlavy zmizí lusknutím prstu. Když mi Ignác rve sekeru z ruky, zaslechnu tichý smích unikající mi z myšlenek.

,,Strejdo Ignáci, viděl jsi mou novou panenku?“poletuje kolem mého bratra malá. Ignác se jen pousměje, pochová si hračku v mohutných pařátech a něco malé povídá.

Nevnímám je. Sedím zaraženě na židli a koutkem oka sleduji klidnící se sněhovou bouři. Malá nás zachránila od všeho. Jakmile se Ignác probral ze šoku a zahodil sekeru do sněhu ven ke svému autu, malá k němu s radostí přiskočila s očima na vrchu hlavy. Hned ho táhla do tepla, zabouchla prudce dveře a posadila na židli. Oba jsme seděli naproti sobě v tichosti, zatím co nám udělala čaj.

Je dokonalá. Je malá, ale velmi chytrá. Nic neřekla. Její strach byl pryč. Ignorovala to, co se stalo.

Ruka, kterou svírám hrnek kafe, stejná ruka, ve které jsem pevně svíral sekeru, se mírně chvěje. Málem jsem ho zabil. Mohu děkovat jen Bohu, že má Ignác rychlejší rexlexy než já. Nechal jsem se ovlivnit jimi! Málem jsem ho zabil, jak se to -

,,Stefane, co to, sakra, mělo znamenat?“nakloní se ke mně přes stůl Ignác, aby nemusel křičet. V očích má silnou agresivitu. ,,Co ta sekera v ruce?“

,,Já … viděl jsem nějaká světla, tak jsem si myslel, že...,“zarazím se. Co mu mám říct? Že jsem bránil sebe a svou dcerku před démony z lesa? Že jsem měl strach z nich? Že jsem je chtěl zabít?

Ignác se opře oběma rukama o stůl a nakloní se ke mně ještě blíž. ,,Já vím, že je to dnes přesně rok, co odešel Martin, ale... Pořád tomu sám nemůžu uvěřit. Nejdříve zmizela Anděla...,“a nastane chvilka ticha. Oba začneme vzpomínat na to, co se stalo.

Odstěhoval jsem se s Andělou do lesa. Sem do té dřevěné chatky. Oba jsme chtěli mít přírodu blízko. Utéct tomu hluku a vychovat naše dvě děti – osmiletého Martina a šestiletou Danu - mimo rámus velkoměsta. Rodičovská idylka. Anděla milovala naše společné procházky po lesích. Propadal jsem stále více a více její lásce – když procházela kolem kmenů stromů, skoro mi připadalo, že se stromy naklánějí, aby se jí dotkly a mohly spolu tancovat.

Martin s Danou byli též spokojení. Škola byla vzdálena pouhé tři kilometry. V zimě a v dešti jsme děti vozili autem, které stále stojí za naší chatou. V létě a na jaře jsme obě děti doprovázeli společnou procházkou.

Anděla zůstávala doma, nemusela pracovat a starala se o dům, zatím co já odjížděl do práce.

Vše bylo v pořádku. Dařilo se nám. Člověk by řekl, že už nemůžeme být spokojenější, ale pak se přišla jedna z nejsilnější zim, co jsme zažili. A v ten čas se vše nějak podivně změnilo.

Vracel jsem se z práce později. Občas mi přišlo, že mě les nechce pustit zpět domů za mou rodinou. Stromy padaly pod tíhou sněhu přesně před můj vůz. Sníh mi schovával větší kameny při cestě domů a podobné nehody, které jsem bral pouze jako náhody.

V té době jsem si všímal, že Anděla tráví v lesích více a více času. Vracel jsem se do chaty, ve které jsem nacházel jen osamocené děti. Na otázku, kde je jejich maminka, jsem vždy dostával stejnou odpověď: ,,Odešla do lesa.“

Pamatuji si, že i náš sex byl jiný. Živočišný a aktivní byl stále, ale připadalo mi, že je myšlenkami někde jinde. I její oči vypovídaly o tom, že není se mnou v ložnici. Vždy měla klidný spánek. Občas jsem pozoroval její klidné oddechování a sám upadal do spánku s úsměvem na rtech. Při téhle zimě ale nespala klidně. Dost často měla noční můry, kopala kolem sebe nohama, bouchala se rukama o pelesti. Mumlala cosi, čemu jsem nerozumněl. Ráno si nikdy na nic nepamatovala. Jen jsem sledoval černé kruhy pod jejíma očima, které se prohlubovaly a tmavly jako stíny zimních stromů. Spala méně a méně. Velmi často jsem ji potkával zabořenou v křesle, kde seděla s hrnkem kávy a hypnotizovala plameny v krbu. Nabízel jsem jí prášky na spaní, ale nechtěla. Říkala mi, že se s tím musí vypořádat sama.

Asi týden před jejím zmizením jsem začal dostávat velmi silné migrény hlavy. Po příchodu z práce jsem se natáhl k dětem na gauč a nechával se ukolébávat prášky. Anděly příchody z lesa jsem ani nevnímal.

Naše poslední setkání bylo ve víru hádky. Vyjel jsem na ni, proč stále odchází do lesa, když je venku takový nečas a jak může nechávat Martina s Danou samotné. Její nespavost a moje migrény v nás probudily agresivní stvoření. Skončilo to Anděly útěkem do sněhové bouře. Jak se za ní zabouchly dveře, prozřel jsem. Musel jsem za ní. Pronásledoval jsem ji s křikem, viděl jsem ji asi deset metrů před sebou, leč jsem byl fackován stromy. Tváře jsem měl pobodány ostrými vločkami.

Omlouval jsem se a křičel na ni, ať se zastaví. Neslyšela. Bouře nedovolila, aby k ní má slova dolehla.

Držela se přede mnou. Skoro jsem ji zachytil rukou a pak se to stalo. Nějaká větev mě praštila zprudka do čela. Migréna se probudila. A já poprvé uslyšel bubny. V té době jsem si myslel, že si se mnou hraje jen má představivost. Jak jsem padal do sněhu, pořád jsem ji viděl před sebou. A najednou ze stínů stromů vyrostly – ano, opravdu vyrostly – čtyři hubené postavy ozdobené kostěnými maskami. Anděla vykřikla a já omdlel do sněhu. To bylo naposledy, co jsem ji uviděl.

Policie vyhlásila pátrání. Bylo mi jasné, že mi nikdo čtyři kostěnné démony nevěří, poznal jsem to z jejich tváří. Všichni říkali, že to mám z té rány do hlavy a sníh s tmou si hrály s mýma očima. Ale já to viděl.

Děti to nesly špatně. Já ještě hůř. Začal jsem pracovat doma, abych se mohl starat o oba starat.

Od té doby se mé migrény vracely vždy, když se venku ochladilo. Vždy byly doprovázeny bubny v uších. Zašel jsem s tím k doktorovi. Ten mi předepsal silnější prášky proti bolesti. A opět nastala zima. A Oni se vrátili. Myslel jsem, že mě šálí zrak. Stíny stromů se měnily v černé vybuhlé postavy. Procpávali se blíže a blíže k domu. Ale já se rozhodl, že budu děti chránit, že si je nenechám vzít jako mi vzali Andělu. Ignácovi jsem nic neřekl. Stejně by mi nevěřil jako ti policajti.

A pak mě za jedné noci, kdy jsem usnul po práškách, probudil Martinův výkřik. Venku sněžilo. Malou jsem zamkl v chatě a rozběhl se za jeho hlasem. Nic jsem nenašel. Proklínal jsem noc. Proklínal jsem stromy a jejich stíny. Proklínal jsem je všechny.

Policie vyhlásila další pátrání. Já jen seděl a čekal. Malá brečela. Skoro nemluvila. A pak dorazil Ignác s hromadou lidí, kteří nám pomáhali hledat. Našli ho. Alespoň to, co z něj zbylo. Pořád vidím na tom kameni jeho zmrzačený obličej. Cítím krev, která byla roztroušena všude kolem. A já slyšel, jak se mi smějí. Bubnovaly mi v hlavě.

Začal jsem bláznit. Trhal jsem stromy ze země. Mlátil jsem kolem sebe a hledal ty, kteří se schovávali. Poslední, co si pamatuji, je pěstí, které jsem dostal od Ignáce. Další půl rok byl těžký. Musel jsem se přestěhovat s malou do města, abych mohl navštěvovat psychiatra. Dostával jsem silné prášky na uklidnění. Bubny zmizely. Stíny se nehýbaly. Prý jsem začal bláznit z migrén. Nikomu jsem to nevymlouval.

A před čtyřmi měsíci jsme se vrátili s Danou zpět sem. Nebudu utíkat a nechci. Dana se naučila mi nosit prášky na uklidnění vždy, když … vlastně ani nevím, jak ví, že je má donést. Ale vždy mi pomůže. Alespoň mě zbaví migrény, ale já vím, co vidím.

,,Stále mi před očima leží jeho ostatky, co jsme našli za pár hodin pohozené v lesích. Pořád se díky tomu budím...,“odkašlal si potichu delším než bylo třeba Ignác. Sevřu oči, abych si připomněl ten obraz bezmocnosti.

,,Ale ty a malá... se držíte. Bereš pořád prášky?“

Zvednu k němu hlavu a beze slova přikývnu.

,,Neviděls dnes něco, co tě rozhodilo, žes na mě vytáhl sekeru?“

,,Nevím. Nejsem si jistý,“řeknu upřímně. Ponoříme se opět do ticha. Možná jsem měl zvolit nějakou jinou odpověď.

,,Já vím, že při té sněhové bouři si člověk může světla splést s čímkoliv jiným, ale -,“

,,Prášky beru, bratře,“syknu naštvaně. Vím, že si myslí, že jsem blázen. Proto se mě stále ptá na prášky. Velmi protestoval, když jsem se s malou vracel zpět sem.

,,Tati?“přeruší naše naštvané pohledy Dana. Otočím se k ní s úsměvem na tváři: ,,Žádné strachy, princezno, strejda Ignác si jen z tatínka dělá legraci. Omlouvám se.“ Dana se pousměje a začne si opět konverzovat s panenkami.

,,Přijel jsem, abych tě jen požádal, abyste dnes za Martinem nechodili,“udeří na mě.

,,Proč bych tam neměl s malou chodit? Chce se za ním podívat. Udělala mu úžasnou kytici, kterou chce, aby dostal. Nemůžu to odříct, Ignáci. To prostě nejde.“
,,Jsi její táta. Prostě jí to přikaž. Dnes nikam nechoďte.“ V očích se mu mihl divný záblesk. Přišlo mi, jako by mu zčernaly oči. Hraje si se mnou jen světlo v místnosti. Jen lehce zavrtím hlavou a bojuji s vnitřním vztekem.

,,Nebudu brát Daně tu věc, kterou chtěla sama. Půjdeme tam a ještě dneska. Domluvil jsem,“začnu se zvedat ze židle.

,,Ale počkej, Stefan -,“

,,Jestli je to vše, proč jsi přišel, jsem rád, že ses zastavil, ale budeme muset vyrazit. Dny jsou kratší. A my chceme vyrazit, že, princezno?“přeruším ho a otočím se k Daně, která celou větu zaslechla a s veselým výkřikem se začne navlékat do silnějších vrstev oblečení. ,,Konečně vyrážíme!“pronese, když si na hlavu narazí pletenou čepici.

,,Stefane, počkej, prosím -,“

,,Můžu si skočit pro kytici do kůlny, tati?“obejme mi pravou nohu jako pavouk. Jen ji poplácám po hlavě a přikývnu. ,,Ale pak se hned vrať před vchod, ať na tebe vidím, jasné?“

,,Jupííí!“vyrazí ze dveří a nechá je zprudka otevřené.

Ignác v tu stejnou chvíli vykročí jedním rázným krokem ke mně. Vrazí mi prst do hrudníku. ,,Neměl bys tam chodit a ty to víš, Stefane. Lesy nejsou v tomhle období dobré. Už jsi se dvakrát přesvědčil o tom, že … Ale to je jedno. Varoval jsem tě,“mávne rukou a přejde ke dveřím. Beze slova jimi projde.

Jeho slova mi vyrazí dech. Jak to myslel? Co tím chtěl říct? Jaké varování? A sakra, proč mě zase začíná třeštit hlava? Neslyším někde v pozadí bubny? Neví něco o lese?

Sevřu k sobě víčka a opřu se opatrně jednou rukou o stůl. Dělá se mi mdlo. Bubnují mi v hlavě a nebo je to jen můj tep? Za zavřenými víčky spatřím Ignácovy černé oči. Jen tu sekundu okamžiku. On je... není snad s nimi? Ale proč by nás pak varoval od návštevy Martinova hrobu?

,,Ahoooj, stejdo Ignáci!“přeruší všechny myšlenky a bubny v hlavě malá Dana. Otevřu oči, abych viděl Ignáce sedícího ve svém autě. Zamává přes sklo na malou, poté se zadívá přes zapnuté stěrače rovnou do mých očí. Šklebí se. Jen mírně pokývne hlavou, zapne světla a odjede.

,,Tatí a vyrazíme už, když nesněží?“zatočí se s krásnou kyticí uschlých květin ve sněhu. Jen se pousměju a přikývnu. ,,Ano, už je čas. Navíc chci, abychom se vrátili za světla. Jen si zabalím nějaké věci na cestu, princezno. Nikam nechoď, ano?“

Nečekám na odpověď, přejdu přes pokoj ke krbu, seberu koženou tašku, do které uložím svačinu a naposledy se zadívám přes okno do lesů. Bubny jsou ticho. Les je klidný a bílý. Nikde žádný stín. Nikde žádný černěoděný maskovaný.

,,Tak jdeme, malá,“postrčím ji správným směrem. Dana se jen pousměje a s písní na rtech vycupitá dopředu.

Nadechnu se. Zadívám se na vyjeté koleje od Ignácova auta. Všimnu si sekery, kterou zahodil. Udělám k ní krok a zvednu ji. Je chladná a těžká. Kolem nohavic se mi prožene velmi chladný větřík. Zúžím pohled.

,,A tebe si radši vezmu sebou. Na ochranu,“oklepu z ní zbytky sněhu a vložím si ji do tašky. Dana už na mě čeká u prvního rozcestí. Rychle za ní doklusám. Tma se blíží a my máme před sebou ještě dlouhou cestu.

V tichosti stojíme u mramorového náhrobku, který jsem nechal udělat ve městě. Sleduji usměvavou tvář svého Martina. Pamatuji si, jak jsem tu fotku smáčel slzami než jsem ji donesl do kamenictví. Byla to poslední fotka, kterou jsme kdy udělali.

Vzpomínky na mě zaútočí s takovou silou, že cítím, jak mě slzy pálí v očích. S lehkým vzdychnutím se rychle podívám do lesa. Do toho lesa, který mi vzal vše, co jsem miloval.

Dana si utře uslzený nos. Také nevydržela tu atmosféru. Je to už rok, ale pořád tak krátká doba. Nejdříve Anděla a pak Martin. Malými krůčky přejde k náhrobku a pověsí krásný, ale přesto tak smutný věnec na jednu hranu náhrobku. A pak padne koleny do sněhu přes k náhrobku.

Neváhám a přiskočím k ní, abych ji zvedl ze sněhu. Ve stejnou chvíli, kdy se dotknu jejího vyzáblého ramínka, mi zazní v uších buben. Samotný. Ale velmi hlučný.

Pustím ji. ,,Co to -,“

Dana se začne smát. Nejdříve tiše. Ramena se jí lehce chvějí, ale po pár sekundách se utápí v takovém záchvatu smíchu, že se klepe celé její tělo.

K jednomu bubnu v mé hlavě se přidají další tři. Rychlejší a hlasitější.

,,Dano, proč se směješ?“vyrazím ze sebe, aniž bych spustil oči z jejích zad. V hlavě mi všechno vře. Pálí mě tvář. Cítím pot, který mi stéká z čela. Ale snažím se udržet své velké tělo vzpřímené.

,,Proč se směju, milý tatínku? Ty se ptáš proč?“otočí se tak zprudka, že se do mě opře ledový vítr a srazí mě rovnou na zadek. Její zlaté vlasy jsou rozházené všemi směry. Místo svých šedivých očí má černé jámy do pekla. Z dětských úst jí vytéká místo slin černá slizká tekutina.

,,Protože už jsem si myslela, že se sem dnes nedostaneme! Celý rok čekám na tuhle návštěvu!“povstane od nárhrobku. I přes pot a slzy v očích si všimnu protahujících se stínů stromů, které se přibližují k náhrobku a Daně. Mám s tou chutí vykřiknout, ale jsem paralizován.

,,Co – jsi udělala s mou princeznou?“těkám očima po té malé holčičce, která by měla být mou dcerou. Ale rozhodně není.

,,Jsem to pořád já, milý tatínku!“rozhodí rukama a zatočí se se smíchem dokola. Sníh se jí omotává kolem šatů.

Stíny u jejích nohou se se zvukem úderu do bubnu zhmotní. Těsně vedle ní stojí dva černooděnci s kostěnými maskami. Ztuhnu. Nikdy se nedostali takhle blízko ke mně.

Z jejich rubášů se dere chlad a vůně čerstvě rozkopané hlíny. Bubny v mé hlavě utichnou.

,,Jsi v šoku? Tohle jsou Strážci. Celý rok na mě dávali pozor, abych nezapomněla přijít a vzít tě sebou, abychom mohli dokončit rituál pro Paní lesa,“dotkne se jednoho ze Strážců. Ten se nepohne. Jen upírá svou masku bez očí směrem ke mně.

,,Rituál? Co to povídáš?“projíždí mnou vztek a zděšení. O čem to mluví?

,,Vypadá to, že je na čase ti vše vysvětlit, tatínku,“vyhoupne se na náhrobek a posadí se na něj. Kývne směrem ke mně: ,,Zvedněte ho a pevně držte, aby neutekl.“

Nestačím se ani nadechnout, natož pohnout, když mě sevřou jejich kostnaté ruce – nebo jsou to jen kosti? - a drtí mě ve svém ocelovém stisku. Pomohou mi se postavit. Pak zkamení jako stromy, ze kterých vás nic nepustí. Cítím, jak se mi kožená taška otře o stehno. Zastudí mě chlad sekery, na kterou bych málem zapomněl.

,,Když jsme se sem nastěhovali, potkávala jsem ve spánku Paní lesa. Čarodějnici, která vládne této sněhové krajině a lesům. Byla zahnána před pár stoletími do lesa a upálena. Nabídla mi, že pokud jí pomůžu se dostat zpět mezi živé, stanu se její dcerou. Neváhala jsem -,“

,,Jak jsi se mohla pro něco takového rozhodnout, Dano?“vyjeknu v děsu a zmatku. Copak nebyla spokojená jako naše dcera?

,,A proč ne? Co bych měla do budoucna jako vaše dcera? Jen chajdu v lesích? Bratra, který by ji stejně zdědil? Být dcerou Paní lesa a moci si zahrávat se stromy, zvěří a stíny – to je něco! To je něco, co chci!“pohupuje vesele nožkami. Zasněně se dívá kolem sebe.

Cítím, jak mnou lomcuje vztek. Dávali jsme jí s Andělou to nejlepší, co jsme mohli a ona chce být radši dcerou čarodějnice? Proč? Proč to nemůžu pochopit?

,,Stačilo jen sehnat tělo a dvě lidské duše.“

,,Takže ty jsi obětovala vlastní matku a bratra pro … čarodějnici?!“vykřiknu a ozvěna lesů mi ten výkřik vrátí zpět. Slzy mi tečou po tvářích. Vlastní dcera mě připravila o ty, co jsem miloval. Pro které bych umřel. Jen aby mohla pomoci čarodějnici.

,,Ano. Je to tak. Matku stačilo jen nakazit při spaní nočními můrami a děsivými představami. Nespavost a děsy dokážou velmi rychle znechutit lidské bytí. Pak už stačila jen vaše hádka a vběhla nám přímo do náruče,“uchechtne se tak arogantně, že sevřu ruce v pěsti, leč mi Strážci brání. ,,A tělo jsme tedy získali.“

,,Zavři hubu...,“špitnu a povolím své tělo. Zabila svou matku. Dovedla ji k šílenství a pak obětovala. Vlastní krev. Vlastní matku.

,,Policajti si od začátku mysleli, že jsi blázen, když mluvíš o oživlých stínech a bubnech, co slyšíš jen ty, takže jsme se do toho nemuseli ani moc zapojovat. Je pro nás zvláštní, že je slyšíš a vidíš, ale kdo by ti mezi lidmi věřil? Pak stačilo počkat další rok pro získání první duše. Stačilo ti jen podat více prášků než obvykle a spal jsi jako dřevo.“

Takže proto věděla, kdy si mám vzít jaký prášek a kolik. Ona mi nepomáhala, ale škodila!

,,Je pravda, že jsem nečekala, že mě zamkneš v chatě, když si Strážci přišli pro Martina, ale... poradili si. Duši jsme získali velmi rychle a Martina to ani moc nebolelo.“

Srdce mi bije v hrudi velmi rychle. Nehty sevřených rukou si zarývám do dlaní, až cítím, jak mi je špiní krev. Všechno to byla její vina. O všechno mě připravila moje vlastní dcera, která se ke mně otočila zády.

,,A teď už jen tvou velkou duši a Paní lesa bude moci povstat!“seskočí do sněhu z náhrobku a přejde pomalu blíže. Sleduji s rozestřeným pohledem špičky jejích zimních bot. ,,Nebude to moc bolet, taťko!“

Vykřiknu. Tělem se mi prožene takové množství energie, že cítím, jak mi proniká spáry rovnou ven do studeného vzduchu. Strážci se vylekají tak moc, že ode mě odskočí. Sevřu tu malou děvku rovnou pod krkem a zvednu jednou rukou do vzduchu. Na její malý krček mi stačí jen jedna ruka. Začne sebou cukat a sípat.

,,Ale... tatínku, přeci... bys... nezabil... vlastní.. dcerku..., ne?“špitá mezi posledními nádechy. Dívám se do těch černých očí a necítím žádnou jinou emoci než vztek a hnus. Hnus z toho, co jsem si hřál na bedrech. Hnus z toho, co jsem si laskal a pro co, jsem žil.

Do nozder se mi dostane velmi silný pach hlíny. ,,Udělejte ještě krok blíž a zlomím ji vaz, Strážci!“syknu skrze sevřené čelisti. Pach se vypaří stejně rychle jako se objevil.

,,Tati!“vyjekne najednou Dana, drásajíc mi nehty ruku, kterou jí svírám. Obličej má krásně rudý. Krásně oteklý. Ale já ji nechci uškrtit. Chci dát Paní lesa hlavu její nové dcery. Volnou rukou sáhnu po sekeře a rozpřáhnu se. Bude to jeden čistý sek a vše zlé odejde. Nikdo už mě nenazve bláznem. Všichni uvidí, co je zač.

,,Stefane, zahoď tu sekeru a polož Danu na zem!“rozrazí sípění Dany neznámý hlas za mými zády. Pootočím hlavu.

Stojí tam skupinka pěti policajtů s pistolemi mířícími na mě a v pozadí Ignác s vykulenýma očima. ,,Ale já nemůžu! Ona je ta, kdo je zabil! Obětovala je čarodějnici! Nemůžu ji nechat jen tak odejít!“přetočím se zpět k Daně, která už vypadá jak moje Dana. Moje milá dcerka. V pohasínajících očích z nedostatku kyslíku jí svítí zadostiučinění. Ta malá kurva!

Zahodím sekeru a chytnu ji pod krkem oběma rukama. Vykřiknu a chci konečně zabít, ale najednou krajinou zazní výstřel. Páteří mi projede žhavá bolest. Ruce se mi povolí a Dana spadne těsně k náhrobku. Padnu k zemi. Sníh mě zastudí do tváře. Cítím únavu a tíhu pravdy. Je konec. Ale ta malá děvka se z toho taky nedostane.

Slyším křičet nějaké rozkazy. Ale vytrácí se. Jako se mi ztrácí zrak upadající do temnosty.

Naposledy se podívám na náhrobek svého Martina a konečně zavřu oči.

,,Ignáci, určitě se o ni postaráš?“nakloní se naposledy do auta detektiv Malý. Ignác jen pohladí Danu po vlasech a přikývne: ,,Chci, aby zůstala se mnou v rodině. I přes to všechno, co Stefan udělal. Pořád to byl můj bratr a ona jeho dcera. A jsem rád, že přežila.“

,,Rozumím. Ještě jednou... je mi to moc líto. Ty migrény mu způsobovaly velmi silné halucinace. Doktor se na jeho tělo ještě podívá, ale tipl bych to na nádor v mozku. Většinou to tak u těch vrahů bývá a -,“

,,Myslím si, že bude lepší, když pojedeme, detektive. Díky za všechno,“řekne Ignác a přehodí přes Danino klepající se tělo další deku. Detektiv jen přikývne, zabouchne dveře od auta a poklepe na kapotu, aby je policista sedící vepředu odvezl pryč. Pryč z místa činu.

,,Za dvacet minut už budete v teple, pane Ignáci,“zadívá se do zpětného zrdcátka policista a zapne motor. Pomalu se rozjedou směrem z lesů. ,,Pustím nějakou hudbu, aby tu nebylo takové ticho.“ A jak řekl, tak udělal.

Ignác se pootočí směrem ke stromům venku.

,,Je mrtvý?“špitne přes deku Dana. Pořád lehce sípe. Stefan jí asi poničil hrtan. Ignác ji začne hladit po hlavě a podívá se přes vrstvy dek na do jejího obličeje. Dívá se na něj černýma očima. Bradu má špinavou od černých slin a krk jí zdobí tmavě fialové podlitiny.

Ignác jen přikývne se smutným pohledem.

,,Sakra,“uleví si Dana a položí mu hlavu na hrudník.

,,Ale neboj se. Strážci stihli ukrást jeho duši než naposledy vydechl. Rituál může dnes o půlnoci pokračovat a Paní lesa se může vrátit mez nás.“

Dana se začala potichu smát. Těšila se na večer. Těšila se až poprvé pořádně obejme svou matku.

Počítač

,,Mamí, kde mám ty brambůrky?!“křičí přes pokoj Jarda. Malý, ale přesto tak hlučný. Před pěti dny oslavil své desáté narozeniny. A právě si užíval jeden z nejlepší dnů, které kdy měl. K narozeninám dostal novou hru na xbox. Pořádnou krvavou střílečku. Hru, kterou mu budou závidět všichni ve třídě a hlavně jeho nejlepší přítel Honza! Dokonce si vzal volno ze školy, aby se mohl prokousat pár levely a měl nad Honzou navrch, protože je mu jasné, že si ji bude chtít zahrát a ne jednou! Kolikrát o té hře mluvili, ha!

Seděl před obrovskou plazmovou televizí s úhlopříčkou, kterou nedokázal ani spočítat a podupával chodidly do rytmu své pušky. Krev se rozplácla po obrazovce až sebou Jarda trhl. Zasmál se nad svou tupostí. Copak si vážně myslel, že mu krev vystříkne do obličeje?

Sáhnul automaticky, aniž by se podíval, pravou rukou vedle sebe a nalezl jen prázdnou misku. Sakra, kde je ta ženská s tím jídlem?

,,Mamí, jsi hluchá? Já chci brambůrky! Já chci! Já chci! Já chci!“rozkřičel se s razancí podobnou kulometu, který se taky občas objeví ve hře. Ale jen v bonusových kolech!

,,Ale, Jardíčku, počkej. Mluvím tady s paní správcovou -,“

,,Ať jde pryč! Já chci ty brambůrky! Dones mi je!“křičí dál, aniž by se podíval směrem, odkud volala jeho matka.

,,Ale, paní Veselá, jak s vámi může takhle mluvit?“ozve se otravný hlas staré a zapšklé správcové, co Jardovi vždy provrtává díru do hlavy.

,,To víte děti, paní správcová. Ale zítra se u vás zastavím a vše -,“

,,Brambůrky! Brambůrky! Brambůrky! Bram -,“

,,Když mě omluvíte, mějte se hezky.“

,,Ale, paní Veselá, to si přeci nemusíte -,“

Dveře se s prudkostí zavřely těsně před nosem staré správcové. Křik zevnitř stále pokračoval. Správcová jen nevěřícně zavrtí hlavou, otočí se na podpatku s větou: ,,A tohle dělá pořád. Parchant malej. Více rozmazleného kluka jsem nikdy nepotkala. Jeho mamka by s tím měla něco dělat. Fakt by měla.“

,,Povídejte se na Honzu! Dostal k narozeninám nový noťas!“strčí do sebe dvojčata Petra a Jiřka už dnes podesáté. Jsou obě zrzavé, pihaté, otravné, ale umí nejlépe křičet, když jim necháte na židlích přípínáčky. Jejich specialitou je rýt do Honzy a Jardy a proto ty připínáčky.

Jarda se stále dívá naštvaně Honzovým směrem. Sedí si na židli, černý noťas značky Lenovo otevřený před sebou a kolem se shlukují všichni, co ve třídě něco znamenají - Velký Pepan, vůdce třídy, kráska Káťa s takovým výstřihem, že by se za něj nestyděla ani holka z osmé třídy, vtipálek Štefan a dokonce i velký Gadžo, jediný velký cikánský boss na prvním stupni. A zbytek třídy, ovšem.

Jarda pociťuje silnou nenávist. Jak si mohl dovolit koupit něco takového? Jak mohl dostat něco tak suprového k narozeninám? Kde na to vůbec jeho rodiče vzali?

,,Řekla bych, že Honzovy rodiče na tom zase nebudou tak špatně s penězma, co, Jardo?“uchechtla se Petra. Skoro jako by četla Jardovy myšlenky.

Jarda se jen posadí tvrdě na židli a naštvaně kopne do svého batohu. Obal od jeho hry vypadne s hlasitým ŽUCH! na zem. Nikdo si toho ani nevšimne. ,,Tse. Jednou za celý život mu rodiče koupí noťas a všichni se z toho můžete zbláznit,“sykne si pro sebe Jarda sledující obal od hry.

,,Kdybych chtěl, tak mi matka taky sežene noťas!“

,,Vážně?“opřou se dvojčata o jeho lavici. ,,Jen tak dostaneš noťas za tolik tisíc?“

,,Když budu chtít!“odvrátí od nich hlavu směrem k Honzovi. A v tu chvíli ho to napadne! Vždyť je to pravda! Matka mu to sežene! A bude celebrita jako předtím! Stačí jen zaúkolovat matku!

,,Hej, kámo!“vyskočí ze židle s úsměvem. Odstrčí od sebe vlezlá dvojčata. Honza se dívá jeho směrem jako polovina třídy. Nikdo si ani nevšiml, že přišel.

,,Hej, Jardo! Ty už jsi tady? Viděl´s ten můj novej dárek?“Honza rozhodí rukama s takovými namyšlenými plameny v očích, že by mu Jarda nejradši vrazil pěstí. Přejde poznámku o tom, že si ho vůbec nevšímal a jen se pousměje: ,,Jasně, že viděl. A doufám, že je to ten poslední model, o kterém jsme v minulosti mluvili, že jo?“

Honza se zatváří zmateně. Všichni spolužáci tiká očima z jednoho na druhého. ,,Poslední model? Ale jasně, že to je poslední model!“

Jarda pozná, když Honza lže a navíc – oni nikdy nemluvili o noťasovi, protože to už by si ho Jarda pořídil dříve.

,,Tak to je supr! Protože mně má dnes přijít k večeru z nějakého webu taky noťas a jsem rád, že budeme mít stejný, kámo! Mamka nějak špatně vyřídila objednávku k mým narozeninám, takže přijde až dnes.“poplácá ho po rameni. Honza se jen tupě pousměje. Většina spolužáků jen pokývá hlavami s hlaškami typu: ,,Teda, Jarda se má! To se přece od něj dalo čekat! Přeci nebude pozadu!“

,,To je dobře. Budeme hrát spolu!“snaží se udržet v roli Honza, leč je velmi zmatený a na čele mu vyrašily první kapky potu. Jarda se uvnitř démonsky směje. Tse! Si myslel, že bude za hvězdu! To se mu ale nikdy nepovede! Dokud je tu Jarda Veselý!

Třídou se rozezní zvonek oznamující pokračování ve studování. Všichni se rozutečou na svá místa. Než se Jarda posadí na své místo s vítězoslavným úsměvem na rtech, nezapomene poslat mamce sms: KUP DNES NOTEBOOK LENOVO. POTREBUJI HO. JARDA

,,Jsem konečně doma!“rozrazí dveře Jarda. Je pln očekávání. Skoro nevydržel ani na tréninku basketu, ale bavilo ho všem odpovídat na to, jaký noťas bude mít, jakou barvu, jaký procesor a podobně. Honzova sláva odešla tak rychle, jako přišla.

Ani se nepodívá do kuchyně či do obýváku, hned vtrhne do svého pokoje.

To, co spatří, ho rozžhaví do ruda. Tohle není noťas! Na jeho uklizeném stole, stojí stoletý monitor – žádná plasma, ale starý monitor!, modře podsvícená černá klávesnice, stejně temná myš a pod stolem je černý case s též modrým podsvícením, co nechtěl!

,,Jak se ti líbí, zlatíčko? Utíkala jsem do obchodu a tohle je to nejlep -,“

,,Jsi úplně blbá? Já ti psal noťas Lenovo! Tohle není noťas! To je stolní komp! Tohle jsem nechtěl!“obrátí se vztekle za sebe, kde ve dveřích stojí matka. ,,Jak jsi mohla tak jednoduchou věc poplést, sakra? Jak budu vypadat před Honzou a ostatními?“

,,Ale tohle je to nejlepší, jak říkal pán, co mi to prodával a -,“

,,Já chci noťas!“zařve vztekle na celý byt. Cítí, jak se mu do očí ženou slzy. Takhle se nebude moci zítra ukázat ve škole, když nemá to, co slíbil! Bude za blba! Každý se mu vysměje!

,,Jardoušku, tohle je lepší než notebook. Opravdu! A podívej, co jsem ti ještě sehnala!“přiskočí k němu matka natahujíc mu před obličej cosi, co svírá v rukou. Pět krabiček s krvavými obaly. Všechno jsou to střílečky. Nejlepší střílečky, které tenhle měsíc vyšly.

Jarda spolkne slzy. Možná by to šlo nějak zahrát. Možná, možná. Myšlenky mu skákají všemi směry. Musí si poradit. Nikdo takhle neschopnou matku nemá, ale... musí z toho nějak vybruslit. Vytrhne jí z ruky hry a ukáže ven z pokoje.

,,Určitě se ti bude líbit. Pro tebe jen to nejlepší, zlatíčko moje!“nakloní se k němu, aby ho políbila do vlasů. Jarda jen uskočí směrem k počítači, stále ukazujíc ven z pokoje. Matka pochopí rychleji, než si myslel, zacouvá z pokoje a zavře za sebou dveře.

,,No, za zkoušku nic nedám. Ale musím něco vymyslet, abych nevypadal jako blbec,“posadí se k počítači a zapne ho. Jen ho vyzkouší a pak se uvidí... A přece tu nebude jen tak chytat prach!

,,Chcípni, zmetku!“

Jarda propadl hraní her na svém novém počítači dost rychle. Nikdy se mu do rukou nedostalo něco tak skvělého. Grafická karty stíhala všechno na největší detaily i přes to, že monitor byl velmi starý, hudba mu zněla celým pokojem a vtahovala ho do děje, myš se pohybovala skoro sama, jako by věděla, co chce přesně udělat a klásenice nevydávala žádné zvuky, když do ní bušil dnem i nocí.

,,Kurva, tak už chcípni, hajzle!“

,,Dáš si rizoto, co jsem udělala, miláčku?“překvapila ho matka stojící vedle něj. Jarda sebou tak cukl, že upustil myš na zem.

,,Nemáš náhodou klepat než vejdeš?“přetočí se k ní Jarda. Matka drží v ruce talíř s rizotem. Jako by nevěděla, že ho nesnáší. Copak se to s tou hnusnou zeleninou dá jíst? Je snad nějaký králík?

,,Chci pizzu.“

,,Ale já ti udělala něco lepší -,“

,,Chci pizzu.“zašklebí se na talíř. Matka mu ho jen strčí blíže k obličeji: ,,Jen se podívej, kolik zeleniny tam je, Jaroušku. To tvé tělo potřebuje.“

Jarda se prudce postaví na nohy a vyrazí jí talíř s rizotem na zem. Copak je hluchá? Talíř se rozbije o koberec, rizoto se rozletí po polovině místnosti. ,,Nechci. Chci pizzu. Salámovou. Pálivou. Rizoto nemám rád, jez si ho sama.“

,,Dobře. Zavolám tam.“skloní matka hlavu a se staženými rameny odejde z pokoje.

Jarda z vesela nakopne zbytek talíře. A pak že v té hlavě nic nemá! Dokonce i občas poslechne, co on chce, ha!

S vítězoslavným úsměvem se přetočí, aby se znovu posadil na křeslo a pokračoval ve hrani, ale ve stejnou chvíli se mu zamotá pravá noha, našlápne s křupnutím v kotníku do prázdna a s lehkým výkřikem přepadne rovnou na stůl s klávesnicí. Praští se do hlavy tak šikovně, že se mu před očima objeví jiskřičky hvězdiček a složí se pod stůl.

Chvilku leží a snaží se zastavit motající se hlavu. Duní mu v ní. Žaludek mu udělá dvě kolečka než se zastaví. Ztěžka polkne. V puse necítí krev, což je pozitivní. ,,Co to?“podívá se na svou pravou nohu. Kolem kotníku má omotaný černý kabel od myši. A dost na pevno.

,,Jak se to?“vypraví ze sebe pomalu, nechápajíc situaci. Pomalu začne osvobozovat nohu. Myšlenky mu skáčou jedna přes druhou. Asi se zvedl tak prudce, že myš přepadla pod židli a jak tam postával, omylem se mu zachytila kolem kotníku, tou otočkou, když se chtěl posadit, ji ještě dotáhl. Kabely a šňůry to je zlo. Žijí vlastním životem. Zná to od sluchátek.

,,No, hlavně, že jsem v pořádku,“položí myš na stůl a pustí se zpět do hraní. Nic se mu přeci nestalo.

,,Podělaný boss!“bouchne sevřenými pěstmi do klávesnice. Už skoro dvě hodiny se rozčiluje s hlavním záporákem jedné ze stříleček a ne a ne se přes něj dostat. Za to určitě může matka, co mu teď uklízí pokoj a stojí mu za zády.

,,Ale no tak, Jaroušku, je to jenom hra,“pohladí ho po rameni. Jarda se jí vyškubne.

,,Stejně je to jen kvůli tomu, že jsi tady. Kdybys tu nebyla, určitě bych to vyhrál,“sykne a postrčí myš stranou.

,,Kdybych to tu ale neuklidila, začalo by ti to tady smrdět, miláčku. Musíš to tady přeci mít hezké, když má přijít Honza, ne?“snaží se ho ukonejšit tím svým otravným hlasem, že bude všechno v pohodě. Měla pravdu. Už nebyl tři dny ve škole – baví ho, že může být doma, aby mohl hrát – a Honza už se nemůže dočkat, aby se mu osobně vysmál, že nedostal noťas, ale prý mu nese úkoly. Jarda se vnitřně usměje: ,,Až uvidí tenhle počítač, spadne mu brada!“

,,Mám pravdu, viď?“pohladí ho po ruce, kterou má těsně vedle myši. Škubne rukou. Nenávidí její mateřskou lásku. Nenávidí její dotyky. Matka se lekne, uskočí, až vrazí rukou do monitoru. Ten problikne. Hra pohasne, ale hned se nahodí.

,,Co to děláš? Chceš to rozbít? Seš úplně blbá?!“vyjekne na ni.

,,Promiň, já nechtěla -,“

,,Už vypadni!“sáhne vztekle po první věci, co má po ruce. Je to myš. Hodí ji směrem, kde má matka hlavu. Doufá, že se trefí. Ta se ale s výkřikem vyhne. Myš přeletí místnost a roztříští se o stěnu nad postelí, co stojí vedle dveří.

Jarda vztekle vykřikne. Právě si díky ní rozbil myš! To snad není možné, vždyť za dvě hodky přijde Honza! To se nemůže stát!

,,Jaroušku, já se omlouvám. To jsem nechtěla, vážně!“rozeběhne se k zbytkům myši.

,,Sežeň rychle novou a to hned! Než přijde Honza!“rozkáže. Cítí, jak mu hlava pulzuje vztekem.

,,Ale já nevím, jestli ten pán bude mít tu stejnou a stojí to dost peněz -,“

,,Musím ji mít! Dělej!“

,,Už jdu. Už jdu!“zabouchne za sebou dveře. Jarda dýchá tak zrychleně, že se mu motá hlava. Rozbil si novou myš jen kvůli tomu, že tu byla ona. Nenávidí jí. Nenávidí její lásku. Co by dal za to, aby mohl žít sám! Ale je mu jasné, že tu myš sežene. Udělala průšvih a tak si ho musí vyžehlit. A to ještě neví, že jim pak půjde pro zmrzlinu dolů do cukrárny, aby si ho udobřila!

Jarda otevře jeden ze šuplíků svého stolu. Ve tmě a prachu tam leží stará myš. Pořád lepší než nic. A tenhle level prostě musí dohrát. Musí a basta.

Zaslechne bouchnutí venkovních dveří. Konečně je pryč.

Sehne se pod stůl s úsměvem na rtech, aby mohl připojit usb kabel do caseu. V tu stejnou chvíli, kdy zajede do zdířky, mu tělem projede šok. Elektrický šok. Než stačí dostat ještě silnější ránu, se pustí. Stáhne si překvapeně ruku k tělu. Stále cítí, jak ho pálí prsty.

,,Asi špatný kontakt a ten prach tomu taky nepomáhá,“zadívá se na monitor, zda nedostal i on nějaký elektrický šok. Hra je stále pauznutá tam, kde ji nechal. Naštěstí. Uleví se mu.

Levou ruku položí na klávesnici a pravou pomalu na myš. Stále cítí prodění elektriky skrze kůži. Nic se už ale nestane. Oddechne si.

Malíčkem se natáhne ke klávese ESC, připraven dál bojovat a vyhrát. Ještě má dost času na toho hlavního bosse!

Zmáčkne ji, ale nic se nestane. Zarazí se. Co se to zatraceně děje?!

Pustí myš a zkusí ESC znovu pro návrat do hry.

Nic. Obrazovka jen pomalu problikne do tmy a zpět do stopnuté hry.

,,To si děláte prdel! Já se z toho poseru!“začne mlátit sevřenými dlaněmi rovnou do klávesnice. ,,Za to může ona! Kdyby mi nerozbila myš! Tak se zapni, ty křusko!“ Vztek jím lomcuje tak moc, že cítí a slyší, jak mu pod pěstmi křupou klávesy.

Když se vzteklým výkříkem opětovně udeří do klávesnice, vyletí mu klávesa ESC přesně do pravného oka. Zasáhne svůj cíl přesně. Jarda vykřikne a chytne se za bodající oko. Klávesa je tak ostrá, ví, že mu proniká sklivcem rovnou do oka. Ječí.

Krev společně se sklivncem mu stéká na ruce. Rozklepanou levou rukou si vytáhne tu ostrou věc z oka. Pár kapek krve dopadne rovnou do klávesnice. Jarda nepřestává křičet. Druhé oko má plné slz. Kalhoty se mu plní močí. Právě přišel o oko!

,,Debilní počítač!“udeří krvavou rukou opět do klávesnice. Ta se mu pomstí dalším útokem kláves, které se mu nepodařilo rozbít. Zarývají se mu obličeje.

Obrazovka zhasne. Jarda sebou škubne tak šikovně a tak překvapeně, že spadne ze židle rovnou na zem. Zády rovnou do moči a krve. Tvář ho bodá a pálí a on nemá sílu si vytahat klávesy z obličeje. Je mu mdlo.

Najednou zaslechne přes své vzlyky a křik něco kovového. Ztichne, aby zjistil, odkud zvuk vychází. Něco na stole se hýbe. Pomalu se to posouvá k okraji stolu.

,,Co... je?“špitne.

Něco na stole se rudě rozsvítí. Monitor. Jarda prozře. Ten kovový zvuk musí vydávat monitor! Nic jiného to být nemůže. Ale jak je to možné, že se hýbe?!

Jarda se nadechne k dalšímu výkřiku, když si všimne, jak se přes okraj sune monitor, ale už nestačí vykřiknout – poslední to spatří, než mu starý a těžký monitor rozbije hlavu na krvavou kaši, je rudý pixelový vysmátý smajlík, který zdobí pozadí.

Paní Veselá se zhluboka nadechne a pomalu otevře dveře. Ozve se jemné zacinkání. Do nozder ji jako první udeří silná vůně kadidla. Vejde do potemnělého krámku pana Tchu.

,,Aááá, paní Veselá!“vyjde ze zadní místnosti velmi starý pán s kozí bradkou, fajfkou v ústech a úsměvem na své skoro bezzubé tváři. ,,Copak vás sem přivádí?“

Paní Veselá se zastaví až u pultíku, který zdobí černý svícen, nadechne se. Snaží se udržet slzy. Tahle situace s Jarouškem se nějak zvrtla. On po ní hodil počítačovou myš! Ale ne! Nebude brečet! On ji přijme s otevřenou náručí hned, jak mu donese novou myš. Na všechno zapomene!

,,Neříkejte mi, že vás zase trápí ten váš rozmazlený syneček!“zavrtí hlavou pan Tchu. ,,Dáreček se mu nelíbil?“

Paní Veselá jen prudce zavrtí hlavou ze strany na stranu. Minule se mu tady rozpovídala. Opravdu mu řekla všechno, co ji trápí a jak ji Jaroušek nemá rád. Ani si nepamatovala, proč sem do toho obchodu přišla. Asi to bylo tím nápisem na výloze:

Seženu vše a mám vše! Cena je jen na vás!

Tentokrát mu nic neřekne.

,,Ale rozbila jsem omylem Jarouškovi myš. Nemáte náhodou ještě jednu, pane Tchu? Zaplatím za ni cokoliv!“otře si hřebetem ruky pravé oko a snaží se mu nedívat do očí. Má takový dojem, že by poznal, jak mu lže.

Pan Tchu si jen s úsměvem promne bradku dlouhými nehty. ,,Říkal jsem vám, že ten počítač je něco, co se nedá znovu sehnat. Poslední svého druhu. Ďábelský počítač. Počítač, který vyřeší všechny vaše starosti.“

Když poprvé slyšela, jak se počítač jmenuje, věnovala pozornost jen tomu, že se to bude perfektně hodit k těm střílečkám, co Jaroušek hraje. Copak může nějaká matka sehnat pro svého chlapce Ďábelský počítač? A o starosti se postaral. Jarouškovi se tak moc líbí!

,,Dám vám cokoliv, pane Tchu!“prozře z myšlenek na minulost.

,,Má drahá, řekl bych, že už je o vaše starosti postaráno. Jen se vklidu vraťte domů a uvidíte. Vážně,“poplácá ji po dlaních, které má položené na pultíku. Než stačí paní Veselá cokoliv říct, otočí se a s tichým pochechtáváním zmizí vzadní části obchodu.

Zamilovaná

Nikdy jsem nechápala, co to láska vlastně je. Nikdy jsem jí nerozumněla. Milovat někoho nebo se oddat se někomu? Vědět, co je mít někoho rád? Mít motýly v břiše a být vlhká po pohledu či doteku jiného osoby? Ne. Vážně to neznám.

Četla jsem o tom v knihách a stejně netuším, co tím spisovatelé míní. Do teď jsem to nezažila. Ehm, teď vám trochu lžu. Ale jen tou poslední větou – už pár týdnů už poznávám, co to láska je. Tedy, alespoň si to myslím.

Jmenuji se Lenka. Většinu svého živoa jsem strávila s hlavou zabořenou v knihách, protože mi přišlo důležitější sledovat bitvy padlých králů z minulosti či debatovat se starověkými filozofy než s reálnými lidmi. Nevadilo mi to. Rodiče velmi cestovali a já většinu času trávila v naší knihovně a nebo na procházkách kolem našeho velkého domu s postarší chůvou. Ona byla jediný člověk, se kterým jsem dokázala mluvit.

Když jsem dovršila svých osmnáct let, dostala jsem se konečně do oddělení s tématikou lásky. Jedna moje polovina se na to těšila a byla zvědavá a druhá půlka se zase klepala do čela. Chůva – paní Tmavá říkala, že si rodiče přáli, abych se k těmto knihám dostala až po svých osmnáctých narozeninách, jak se na mladou dámu patří. To byl jejich narozeninový dárek.

Každý druhý autor psal o velmi silném citu, který procházel přes srdeční sval a většinou končil bitvou o srdce jedné nebo druhé ženy. A právě v těchto knihách jsem na něj narazila. Na Smrt.

Kostlivec oděný do černého rubáše vlastníc kosu, kterou používá k práci. Práci, kterou by měl každý člověk závidět – sbírat duše zemřelých a pomáhat jim odcházet.

Nejdříve jsem mu moc nevěnovala pozornost, ale když jsem ho poprvé slyšela – pardon, četla mluvit, zachvělo se mi cosi v dutině břišní. Rovnou pod pupíkem. Nejprve jsem si myslela, že jsem si špatně spočítala menstruační dny, ale nebylo to tak. Nechala jsem to být.

Smrt byl moudrý, inteligentní a velmi často dokázal používat i tak zvláštní styl humoru, že jsem se se červenala po celém těle. Narážela jsem na jeho společnost v knihách tak často, že mi to přišlo až divné. Ale začalo mi docházet, že je mi jeho společnost, leč nereálná, až moc příjemná.

Toužila jsem po jeho společnosti více a více. Věděla jsem, že je vždy vyobrazen jako kostlivec neurčitého pohlaví, ale mně docházelo, že narážkami, chováním a vystupováním - je to muž. Byl to vždy gentleman, který dělal to, co bylo pro lidskou rasu třeba. Obětoval se, aby splnil své poslání. Dokázal vyslechnout každého umírajícího a dát mu i krátký čas, aby se nebožtík mohl rozloučit. Byl trpělivý, ale dokázal se rozhněvat i tak, že jsem se jeho tónu hlasu bála.

Byl to prostě dokonalý muž.

,,Lenko, ty do té knihy zíráš s takovými rumělci v tvářích, že bych skoro řekla, že jsi se do někoho z hrdinů onoho románu zamilovala!“uchechtla se jednoho podvečera paní Tmavá. Odtrhla jsem se od textu tak rychle, že mi málem vypadla kniha z ruky.

,,Zamilovaná? Jak to myslíte?“zeptala jsem se jí velmi upřímně. V tu dobu jsem ještě netušila, co se to se mnou a mým tělem děje.

,,Jak bych ti to vysvětlila, dítě moje?“uhladila si dlouhou hnědou sukni a posadila se na opěradlo křesla, ve kterém jsem četla.

Se zájmem jsem ji sledovala. Vždy mi dokázala poradit a vysvětlit věci, kterým jsem nerozumněla.

,,Když je žena zamilovaná, vyžaduje pozornost jednoho muže. Když mluví, neslyší jen slova, ale vnímá velmi silně tón jeho hlasu. Nerozvibrovává jí jen ušní bubínky, ale i srdce. Když se jí dívá do očí, hřeje jí celé tělo. V břiše má pohybující se motýly, kteří ji hladí vnitřnosti. Většina z nás má ve společnosti svého milovaného tupý a nepřítomný úsměv. Cítíš v hrudi tlukot vlastního srdce, což jak víš, během života jen tak nezaslechneš,“rozhazovala kolem sebe rukama a popisovala dál. ,,Dole v podbřišku tě svědí, do spodního prádla se ti dere teplo a chceš, aby se tě dotýkal právě tam...“

Paní Tmavá povídala dál, ale došlo mi velmi rychle, leč jsem byla jejím intimním popisem trochu znechucena, že jsem se zamilovala do Smrti.

,,Tvůj stav má jméno a říká se tomu platonická láska, milá Lenko,“vysvětlila mi ze své postele paní Tmavá, do které ulehla kvůli vysokým horečkám. Seděla jsem u ní a svěřila se jí. Ovšem jsem se nezmínila o koho přesně se jedná. Jen že jde o nějaký mužský charakter z knihy.

,,Platonická?“

,, Ano,“řekla a rozkašlala se. Zůstala jsem na ni trpělivě zírat.

,,Jde o lásku, kterou nezískáš, protože ta osoba neexistuje – jako většina postav z tvých knih,“její odpověď mě zasáhla tak moc, že jsem ji nechala odpočívat o samotě, leč mě žádala, abych zůstala.

Postava, která neexistuje? Dotklo se mě to velmi hluboce. Ale já věřím, že Smrt existuje! Musí! Kdo jiný by pomáhal duším do konečného stádia? Kdo je dopravází k řece Styx? Není možné, že by neexistoval!

Začala jsem se pídit po magických a okultních knihách. Ale nikde jsem nenarazila ani na zaříkávání, ani na kouzlo či magický recept na jeho evokaci.

Seděla jsem se zlomeným srdcem ve svém pokoji a sledovala skicu svého milého. Oděného v černém hábitu. Zpod kapuce mu zírala jen bílá čelist. Usmívající se. S paní Kosou v pravé ruce a levou ukazujíc ven z obrazu – přímo na mě.

Srdce mi buší až v krku. Dole ve spodním prádle mám neskutečné vlhko. Třela bych o sebe stehny, abych uspokojila to dráždivé teplo, ale bojím se. Moje postel děsivě vrže. I pomalé přetočení na druhý bok probouzí polovinu sloužících.

Co bych dala za to, aby se mě dotýkaly jeho chladné kostnaté prsty? Nebo co kdyby svíral zuby kusy mého stehna?

Venku zavrže podlaha. Automaticky schovám kresbu pod polštář a hodím na sebe deku.

Jsou to dva páry nohou. Ten těžší poznávám – jsou to tlusté nohy našeho hlavního kuchaře Martina. Když je paní Tmavá nemocná, stará se o mě on.

Ty druhé lehčí kroky nepoznám.

Oba se zastaví naproti mým dveřím. Naštěstí jsou pootevřené jen zlehka, takže není dovnitř vidět, ale já ven vidím. Je to Martin, stojíc ke mně zády, ve své věčně zašpiněné zástěře a doktor Černý z města. Poznávám jeho menší buclatou postavu a černé sako. Klobouk svírá ve velmi bledých dlaních. Vypadá ustaraně.

,,Pane Martine, je mi to moc líto, ale paní Tmavé se přitížilo a vypadá to, že noc už nepřežije. Nasadil jsem nejsilnější léky, ale tenhle typ zápalu plic je pro ženy jejího věku smrtelný. Je mi to moc líto.“promluví do tikotu hodin doktor.

V tichosti polknu. Paní Tmavá umírá? Dnes?

,,Děkujeme za vše, pane doktore. O vše se postarám,“skloní svá mohutná ramena Martin.

,,Byla to silná žena, ale Smrt si pro ni jednou přijít musela, milý pane,“poplácá ho doktor po propocených zádech a mně se zastaví srdce.

Když paní Tmavá umírá, znamená to, že si pro její duši musí přijít Smrt! A to znamená, že se s ním setkám!

Pokoj paní Tmavé je zalitý jen ve světle svíček.

Ona sama leží klidně. Velmi pomalu se jí zvedá hrudník. Občas jí z úst unikne zasípání. Ruce má položené na hrudi. Oči pevně sekmnuté. Jen někdy se její víčka pohnou, jako by se jí zdálo něco děsivého. Dost se potí.

Sedím vedle její hlavy a občas jí pár kapek potu otřu.

Když doktor odešel, pomalu jsem vyšla z pokoje, kde ještě stál překvapený Martin a prozradila mu, že jsem poslouchala. Nemusela jsem ho ani prosit o to, že chci s paní Tmavou být až do konce. Sám mě tam přivedl. Ale upozornil mě, že až nastane ten čas, kdy paní Tmavá odejde – mám za ním přijít. Kdybych mohla, skáču štěstím metr vysoko, ale to se nesluší.

Paní Tmavou jsem měla vždy ráda. Teď jen využívám situace, která se mi opakovaně nenaskytne.

Otřu jí další kapky potu a všimnu si, jak se mi děsivě klepou ruce. Vím, že se neklepou strachem, ale nedočkavostí a vzrušením.

S lehkým vydechnutím se usadím a položím si rozklepané ruce na kolena.

,,Bude to dobré. Bude to dobré,“začnu si opakovat dokola. Tón mého vlastního hlasu mě vyděsí. Je rozechvělý a skákavý. Jako bych to ani nebyla já!

,,Lenko, budu v pořádku. Uvidíš,“přeruší mé myšlenky paní Tmavá. Zadívám se na její bledou tvář. Usmívá se. V očích má takovou podivnou jiskru. Vážně vypadá o dost lépe! O dost živěji!

,,Ale – ale pan doktor říkal, že -,“

,,Někdy si musí Smrt počkat než si vyzvedne nějakou silnou duši,“přeruší mě.

,,Ale to ne!“vyjeknu. Skoro nevnímám, co dělám. Jako bych stála v pozadí a dívala se, jak někdo používá bez souhlasu moje tělo. Chytnu pevně oběma rukama paní Tmavou pod vrásčitým krkem. Jde to velmi lehce, protože je slabá. Vykulenýma očima sleduje mou tvář.

Ale já stále vidím, jak se jí v očích lesknou ty jiskřičky naděje! Takhle sem Smrt nepřijde, když bude žít!

,,Umři! Umři! Ať může Smrt přijít!“syčím celá zprocená, když se snažím udržet jej sípající tělo na posteli. Konečně mi pod sevřenýma rukama něco křupne a paní Tmavá ztichne a ztuhne.

Opět se střetnu s jejíma očima, které jsou rudé a protočené směrem ke stropu. Uvolním svůj stisk. Ruce mám ztuhlé a ledové, ale i přesto mi na zádech naskakuje husí kůže. V hlavě cítím existenci Svědomí a lidského Prozření.

Zabila jsem kvůl němu!

Než mě obalí výčitky Svědomí naplno, dotkne se mě chlad. Místnost potemní. Cítím, že se blíží.

Ztuhnu. Na svém zátylku mám zarytý něčí pohled. Pohled plný očekávání. Nevím, jak to vím.

Ale je mi jasné, že se musím přetočit celým tělem.

Ano, stojí tam. Celou hlavu má zahalenou pod kápí. Je o dost vyšší než jsem si představovala. Ve svých kostěných prstech svírá paní Kosu. Ostrou, lesknoucí se v záři svíček.

,,Už bylo na čase,“promluví a já se skoro zalknu svými vlastními slinami. Jeho hlas je přesně takový, jaký jsem vyčetla z knih – mocný, vzrušující, ironický.

Tělem mi projíždí teplo. Podbřišek mi tepe vzrušením. Stojí přede mnou on – ten, pro kterého mi buší srdce. Cítím, že kdybych neměla spodní prádlo, šťávy by mi stékaly rovnou po stehnech. Bradavky mám tak vzrušené, že mě tlačí do látky podprsenky.

,,Nečekal bych, že jí opravdu pomůžeš na druhou stranu, Lenko,“uchechtne se a sevře kosu jen v jedné ruce, aby se mohl druhou shodit kapuci. Vzrušeně vydechnu. I když se dívám jen na holou lebku, vidím, jak má oční důlky protkané stíny zvýrazňujíc provokaci.

,,Jak – jak znáš mé jméno?“vyšeptnu a divím se, že vůbec slyším svůj tón hlasu. Je tak tichý, tak stydlivý. Obejmu si oběma rukama tělo. Připadám si jako nahá. Jako by znal všechny moje tajemství.

,,Mohl bych ti prozradit, že i tvé jméno je na mé listině,“doplní informaci, která mi mohla dojít a projde skoro skrze mě k tělu paní Tmavé.

Do nozder mi proniká jeho vůně – je cítit po hlíně a mrazivém chladu. Podobnou vůni jsem cítila, když jsem procházela s paní Tmavou o ranní procházky po rodinném hřbitově.

Než se k němu stačím otočit celým tělem, abych vnímala jeho blízkost, sebere do svých kostěných prstů světle modrou kouli, která pomalu opouštěla ústa paní Tmavé. Smrt něco zašeptá, máchne zvláštním gestem prsty a kulička zmizí.

,,Jedna odešla a teď je čas na další, ty...,“roztáhne ruce. Kosa odletí do stínů pokoje, které ji pozřou. Vnímám na částech tváře dotyk jeho hábitu – je teplý. Na rozdíl od jeho těla. Najednou se nečekaně skloní k mé tváři a řekne: ,,...má milá lidská společnice.“Než stačím něco udělat, políbí mě. Svět se zatočí a já chci v tom šíleném motajícím se světě zůstat do konce světa. Nechci, aby přestal.

Je chladný, ale přitom cítím jeho žár. Zavírám oči. Propadám se do tmy a zavírám oči. Vše se motá i za pevně zavřenými víčky. Upadám do extáze. Nohy mě sotva drží na jednom místě. Cítím, jak mi šťávy stékají po stehnech. Ochutnávám jeho nelidskou čelist. Oblizuji jazykem čelist, která je drsná a chladná. Mrtvá.

Jeho drsné ruce mi prohmatávají ňadra.Vzdychám do mrtvých úst a slyším, jak si mé tělo žádá více.

Jako by vyslyšel touhy mého těla a druhou ruku mi pokládá na zadek. I ten velmi silně prohmatává. Svíjím se v extázi. Chci ho. Chci, aby mi do klína vložil mrtvé a studené prsty.

Chci -

Oddálí se a odstrčí mě od sebe. Skoro upadnu.

,,Pokud chceš pokračovat, zítra o půlnoci se sejdeme v tvém pokoji. Uvidíme, jak dokážeš uspokojit Smrt,“pronese než stačím nějak zareagovat a zmizí ve stínech pokoje. Teď už opravdu dopadnu k zemi.

Celý den nemyslím na nic jiného než na naši půlnoční schůzku.
Hned jak jsem se vzpamatovala a párkrát se podle jedné knihy udělala, jsem zavolala Martina a šla okamžitě vyčerpaná spát.

Martin mě nezastavil. Asi si myslel, že se mě dotkl skon paní Tmavé. Nechala jsem ho v tom. Přeci mu nebudu vysvětlovat, že jsem jí pomohla, abych mohla vidět svou lásku. Svou Smrt!

Už vím, co je to láska. Konečně tomu rozumím! Chci s ním být navěky! Chci, aby naše doteky nepřestaly! Chci být jeho druhou kosou.

Den utekl jako jeden mžik. Přemýšlala jsem dost nad jeho posledními slovy.

Uspokojit Smrt? Je to nějaké Znamení? Nebo šifra?

Nemůžu uspokojit kostlivce, když nemá penis. Jak tedy uspokojit Smrt? Ale já na to přišla.

Začne odbíjet půlnoc. BIM BAM!

Pokoj mám ozářený jen svíčkami. Stejná romantická atmosféra jako včera. Jen chybí mrtvá chůva.

Druhé odbití hodin. BIM BAM!

Tiše se uchechtnu svému černému humoru. Ve stejnou chvíli se zastydím. Vážně mi stačil jen jeden jediný dlouhý polibek na to, abych se stala ironickou a chladnou jako Smrt?

BIM BAM!

,,Láska dělá divy,“pronesu větu paní Tmavé. Často ji opakovala, když pročítala nějakou knihu z červené knihovny. Musím jen souhlasit. Jen se na mě podívejte – čekám o půlnoci na svého milého!

BIM BAM!

Pousměju se a zatočím se kolem své osy. Stojím uprostřed svého pokoje nahá a připravená!

BIM BAM!

Pomalu se skloním ke zemi, kde leží kuchyňský nůž. Ukrást ho smutnému a zmatenému Martinovi bylo velmi jednoduché. Sevřu ho pevně v ruce a narovnám se.

BIM BAM!

Zadívám se na svůj odraz do zrcadla, které jsem si postavila naproti dveřím. Připadám si nádherná. Konečně jsem se stala ženou.

BIM BAM!

Uvolním se a sevřu nůž ještě pevněji.

BIM BAM!

Přiložím si nůž ke krku.

BIM BAM!

Zhluboka se nadechnu. Celé tělo mi vzrušením vibruje.

BIM BAM!

Seknu.

BIM BAM!

Nůž projede kůží jako máslem. Sleduji, jak se ven vyvalí krev. Stéká mi po ňadrech rovnou k zemi. Usmívám se na odraz. Cítím, jak se mé tělo klátí k zemi.

BIM BAM!

Než dopadnu na tvrdou zem, místnost prostoupí chlad a vůně hřbitovní půdy. Umřela jsem pro něj!

,,Ne! Sakra!“křikne Smrt a odhodí kosu do stínu. Lenka dopadne na podlahu. Mrtvá. Její malá modrá dušička si najde cestu z otevřené rány a vyletí směrem ke stropu.

,,Kráva,“promne si Smrt oční důlky a zachytí rychlým pohybem stoupající duši. ,,Člověk si chce jednou jen užít a smočit prsty v píče a ona se zabije. Jak mám asi opětovat lásku tomuhle?“Zadívá se na Lenky duši. Na duši té zamilované.