Mág

Malého Boriska nebylo jednoduché zabavit. Doma ji pořád otravoval – tahal za zástěru, když vařila, házel po ní plyšové hračky, když se snažila utřít prach a podobné lotroviny jen, aby se mu věnovala. Ale na hřišti to bylo vždy úplně jiné. Tady si ji nevšímal.
Sofia si oddechla. Byl to výdech zadostiučinění – konečně seděla v klidu. Lavička byla sice studená, ale nohy ji po celodenním pobíhání po domě bolely, takže nechtěla stát. Zvedla hlavu, aby se podívala, co Borisek právě dělá.
Protahoval tělo kovovou prolézačkou. Malý chlupatý Nožka mu vyštěkával rozkazy zespoda. Po každém štěknutí nadskočil o dobrých pět centimetrů.

Sofia se zadívala na zapadající slunce. Jak se stíny protahovaly, zima jí vlezla pod kalhoty. Otřásla se. Zima bude tenhle rok krutá. Už teď – v polovině října – se ráno budíme se zamrzlými loužemi. Hřiště už všechny děti opustily, ale Borisek by byl schopný se s Nožkou honit po prolejzačkách celou noc. Ale je na čase odejít, aby nenachladl. To zase bude vzteku a breku až ho potáhne domů!

Borisek je -

Sofia se zarazila. Bylo ticho. Nožkovo štěkání se vytratilo. Podívala se na starou prolejzačku, ale Boriska nikde neviděla! Hřiště bylo úplně prázdné! Po Nožkovi nikde taky ani stopy! Co?

Sofia se zděšením na tváři vyskočila z lavičky: ,,Borisku! Kde -,“

Zpoza křoví za dětským dřevěným domkem se ozvalo zaštěkání. Následované dalším štěknutím a Boriskovo smíchem. Sofii spadl kámen ze srdce. Hned se rozběhla za smíchem.

Jak běžela, cítila studený pot, co jí stéká po páteři. Tohle už jí Borisek nesmí nikdy dělat!

,,Co tady máte, vy zlobilové?“vyšla z druhé strany křoví. V tu chvíli se rozkřičela.

Borisek tam stál s klacíkem v ruce, bodal jedním koncem do uřezané dívčí hlavy a smál se. Nožka stále poskakoval kolem něj a vyštěkával rozkazy.

O něco později..

Elvíra se zastavila o jeden z vysokých jehličnatých stromů, aby popadla dech. Dýchala divoce. Plíce jí bolely a štípaly. Od pusy jí šla pára.

Zima se jí dostala pod černý kabát, ofoukla jí už tak promrzlé tělo až se otřásla.

,,Udělala jsem správně, že jsem utekla! Stejně si mě nikdo nevšímal! Nikdo z nich mě neposlouchal! Copak bych mohla nadále zůstat u rodiny, která mě nechce? Ne, nikdy!“ Tyhle věty se jí stále otáčely v hlavě jako na kolotoči. Nějaká část jejího já – asi strach a možná i svědomí – jí našeptávala, že by se měla vrátit. Takhle umrzne. Sama tohle přeci nezvládne.

Elvíra se kousla do rtu a rozhlédla se kolem sebe. Slunce ještě natahovalo své paprsky skrze koruny jehličnatých stromů, ale už ztrácelo na síle. Ve stínech bylo chladno. Zima pokročila.

Vztek, který ji poháněl od útěku z domova, se pomalu vytrácel. Nechával se zamotávat do chladu lesa a zimy. Utekla, ale teď si nedokázala být jistá, zda udělala správně.

Začala o svém útěku pochybovat. Nevzala si se sebou nic. Jen se pohádala s matkou a otcem, v pokoji se oblékla a utekla oknem. Nemá ani peníze, jídlo a ani vodu. Na co, sakra, myslela?

Rozhlédla se kolem sebe pozorněji. Chladná zem obsypaná jehličím či uschlými listy, které se ještě nestačily prožrat do půdy. Nikde ani noha.

,,Jsi jen malá holka, která neví, co chce! Nový mobil nedostaneš! Nejsou na něj peníze!“ozval se jí v uších hlas jejího otce, který si potáhl z cigarety a napil se piva.

,,Za našich mladých let jsme ty vaše mobily nepotřebovali!“přidal se matky hlas, který si též zapálil další cigaretu.

Elvířin vztek se vrátil. Chtěla jen blbý mobil, aby si mohla psát smsky s kamarádkami. Ale ne! Oni neměli peníze! Vůbec žádné! Hlavně že si dopřávají cigarety a pivo den co den!

Rozhodla se utéct a nevzdá to! Postaví se na vlastní nohy a -

Lesem se prohnal vítr. Vrazil do Elvířina těla. Skoro jí strhl kabát z ramen. Roztřásla se jako sulc.

Mezitím, co si povídala sama se sebou, slunce zapadlo úplně. Nebe prosvěcovaly první hvězdy. Elvíra polkla. Les kolem ní potemněl. Stíny se natahovaly.

Někde za ní se ozval zvuk. Nedokázala určit, o jaký zvuk šlo. Ztuhla. Zaposlouchala se. Prsty drtila kůru stromu, o který se zastavila.

Nic. Absolutní ticho.

Srdce jí bušilo v uších. Dýchala přerušovaně – co výdech, to pára od úst. Co bude dělat? V dálce viděla jen rozlézající se temnotu. Žádné světlo. Nikde ani človíčka. Jen ona, les a zima.

Nasucho polkla. Chce to se uklidnit. Srdce jí poslechlo, stejně jako mysl. Najednou opět dokázala přemýšlet. Pustila kůru, jenž krečovitě svírala a vykročila na další cestu. Bude lepší se dostat někam, kde bude civilizace. A -

Zvedl se chladný vítr. Tentokrát ji udeřil plnou silou do zad. Projel látkou, pohladil ji studenými pařáty po páteři. Ještě před chvílí ji vítr foukal zepředu pod kabát. Ona se skoro nepohnula z místa – jak se mohl otočit? Donutila se zastavit.

Na zátylku se jí zježily všechny chloupky. Tenhle pocit znala. Někdo stál za ní. Cítila, jak jí někdo propaluje zátylek pohledem.

Někde zepředu se ozvalo psí – nebo vlčí? - zavytí. Jako by to zavytí dodalo Elvíře odvahu a konečně se podívala za sebe.

Její oči se setkaly s postavou zahalenou v černém, která stála maximálně metr o dní. Jakoby se zhmoznila tma. Černý kabát, beranice, šála přes ústa – jen oči nebyly zakryté. Byly černé, ale leskly se všemi hvězdami na obloze. Vysoký jako strom.

Elvíra si nebyla jistá, zda tam postava opravdu stojí a nebo si s ní hraje fantazie. Třeba je tak promrzlá a vystrašená, že si s ní hrají stíny. Nikdo tu nestojí a -

Postava se pohnula. Zprudka jí položila svou obrovskou tlapu na rameno. Elvíře v tu chvíli vypověděly nohy službu a omdlela.

Probudila jí vůně sladkých bylin. Zprudka otevřela oči.

Už se nenacházela v lese. Místnost byla vyzdobena dřevem. Od stropu až po podlahu. Seděla v křesle blízko praskajícího ohně v krbu. Přes tělo měla hozenou prošívanou deku. Příjemně teplou.

Všechno se lehce motalo ve spirálách. Možná to bylo způsobeným šokem a nebo možná omamnou sladkou vůní, která vířila v místnosti. Nedokázala to určit.

Zaslechla zvuk - jemný cinkot. Její mozek se probudil ze snění, ve kterém se skoro nacházela. Svět se přestal točit. Vůně bylinek se stáhla do pozadí.

Dva metry od jejího křesla bylo umístěné další křeslo a na něm seděla dívka. Měla bledý, podlouhý obličej. Uši schované za nádhernými černými dlouhými vlasy, které splívaly na vyvinutý hrudník. Stejně jako Elvíra měla tělo schované pod pletenou dekou, kterou dokončovala. Cinkání pocházelo od dvou jehlic, které o sebe jemně narážely. Pletla a na Elvíru se nedívala.

Byla nádherná. Jako panenka.

Elvíra si uvědomila, že by asi neměla dál sedět a proto vyskočila. Deka sklouzla na zem. Skoro neslyšně. Slečna pannenka zvedla hlavu. Její stříbrné oči se setkaly s Elvířínými.

,,Já se omlouvám, ale -,“

Netušila, jak je to možné, ale najednou zpoza křesla vyrostla mohutná postava muže. Měl skoro dva metry, v chatce se nemusel ani ohýbat, aby se vešel, svalnaté ruce porostlé zrzavými chlupy položil slečně sedící na křesle na ramena. Elvíra si uvědomila, že kdyby muž chtěl, slečnu by rozmačkal. Možná jen jednou rukou.

Pomalu zvedla s otevřenou pusou oči, aby si prohlédla tvář muže. Na vrásčité a zjizvené tváři plné pih měl vepsáno mnoho let svého žití. Modré oči, které se z výšky dívaly na Elvíru, byly plné klidu, míru a života. Žádné strniště, žádná bradka – byl hladce oholen. Nad očima mu rostlo zrzavé husté obočí a vlasy odstínu ohně mu trčely do všech světových stran. Jeden koutek úst měl svěšený dolů, druhým se pousmíval.

Elvíra v něm poznala černou postavu z lesa než omdlela. Ale neměla ta postava černé oči?

,,Jsem rád, že jsi se probudila,“promluvil, aniž by z ní spustil oči. Elvíra donutila samu sebe zavřít ústa. Musela před ním teď vypadat neskutečně hloupě a proto jen přikývla. Jeho pohled ji lehce znervózňoval. Tak jako muž dokáže upřeným pohledem znervóznět ženu.

Zadívala se opětovně na dívku, která si položila jehlice na nohy. Jen Elvíru sledovala s jakým si smutkem v očích.

,,Já – já se omlouvám, asi -,“dostala opět odvahu něco říct. Muž ji jen přerušil mávnutím obrovské ruky. ,,Rozhodně se neomlouvej. Není důvod. Viděl jsem tě z dálky, byla jsi bledá jako smrt. Když jsem tě dohnal, abych se zeptal, proč tu jsi tak sama, asi jsem tě vyděsil a tys omdlela. Neváhal jsem a zanesl tě sem.“

,,To je váš domov?“promluvila a rozhlédla se kolem sebe. Pokoj byl velký, ale přitom zvláštně prázdný. Jedna oprýskaná skříňka, u okna stůl s jednou židlí, nikde náznak po něčem moderním jako je televize.

,,Jmenuji se Max. Nemusíš mi vykat. Tohle,“ukázal na dívku pod sebou, ,... je moje dcera Svetlana.“lehce se dotkl Svetlaniny tváře a přetočil ji k sobě. Nastalo tíživé ticho, kdy se oba navzájem dívali hluboko do očí. Jako by si předávali nějaký telepatický vzkaz. Elvíru to zneklinilo. Udělala purkle a představila se: ,,Jsem Elvíra a děkuji za záchranu. Já jsem se ztratila. A -,“

Max pozvedl ruku, aby Elvíru umlčel.

,,A kde bydlíš? Rád tě odvedu domů. I když je teď venku vánice.“

Elvíra se zadívala z okna. Stromy, které rostly v těsné blízkosti chaty, byly obsypané bílým sněhem. Ten stále padal pomalu z oblohy. Nečekala, že se sníh objeví tak brzo. Proč si nevzala více oblečení z domu?

,,Ale já... no.“Elvíra sklonila oči k dřevěné podlaze. Nevěděla, co říct. Nemůže jí přeci odvézt domů, když odtamtud utekla a nikdy už se nechce vrátit.

,,Utekla jsi z domova?“zeptal se Max a přešel kolem křesla blíže k Elvíře. Elvíra jen pozvedla oči. Maxův obličej byl milý a příjemný. Dodal jí odvahu se svěřit.

,,Ano. Utekla jsem. A už se tam nechci vrátit.“

Max jen pokýval hlavou. Udělal další velký krok k praskajícímu ohni. Zadíval se do něj. Voněl po lesní kůře a bylinkách, které Elvíru zklidňovaly. Elvíra se podívala po Svetlaně. Bez mrknutí pozorovala jehlice na svých nohách.

,,Já i Svetlana tě rádi ubytujeme než vánice skončí. Pak ti zabalíme pár věcí a můžeš vyrazit dál. Pokud budeš chtít. Nejsem ten, kdo bude rozhodovat o tvém osudu, Elvíro,“promluvil Max. Svetlana sebou po jeho slovech trhla a střela se s Elvírou pohledem. Proč je v nich tolik strachu? Její zorničky tikaly ze strany na stranu. Jako by chtěla něco říct. Elvíra cítila husí kůži po celém těle. Proč do teď nepromluvila? A proč se jí najednou zmocňuje pocit utéct do vánice?

,,Jsi pro?“otočil se od ohně k Elvíře. Ještě než se Elvíra otočila na obrovského muže za sebou, spatřila, jak Svetlana sklonila oči opětovně k jehlicím.

,,Pokud nebudu zaclánět, ráda u vás přečkám noc a pak zase vyrazím. Nebudu dělat problémy, Maxi,“pousmála se, i když si nebyla jistá, zda udělala dobře. Ze Svetlaniny strany vnímala velký závan strachu.

Max se rozesmál. Elvíru jeho hřejívý a upřímný smích překvapil. ,,Ty a dělat problémy? Toho bych se nebál, že, Svetlano?“

Svetlana pozvedla oči, mírně se pousmála a přikývla. Opět žádné slovo.

,,Já jsem se chtěla zeptat -,“

,,Nemusíš se bát zeptat. Ale asi vím, na co se chceš zeptat – ano, Svetlana nemluví. Narodila se s vadou řeči. Není hluchá, jen nemluví.“

,,To je mi líto.“

,,Není potřeba ji litovat. Je smířená se svým osudem,“položil Elvíře ruku na rameno. Elvířino tělo jako by přišlo o část sil. Cítila, jak se jí podlamují kolena. Přemáhala jí únava.

,,Svetlano, udělala bys Elvíře ještě trochu čaje? Vypadá, že sotva stojí na nohou,“požádal Max a popostrčil Elvíru ke křeslu. Ta se jen nechala usadit. Připadala si až moc unavená. Oční víčka jí ztežkly.

Svetlana jen přikývla, stáhla ze sebe deku a odešla pomalými ladnými kroky do další místnosti.

Poslední, co si Elvíra zapamatovala, než upadla do snění, bylo Maxovo tělo stojící před křeslem.

Někdo zatřásl Elvírou tak prudce, že ji probudil. Rozevřela oči. Kde to je? Co se to děje? Oči si přivykly tmě rychle. Na stole u dveří, které byly lehce pootevřené, stála vysoká červená svíce a ozařovala místnost. Podle sklopení střechy zjistila, že jde o podkrovní pokoj.
Ležela na pletené dece. Nikde žádná postel. Místnost byla jinak prázdná. Jak se sem proboha dostala? Usnula a necítila, že ji někdo odnesl?

Posadila se. Ucítila, že jí nějak ztěžkl hrudník. Uvědomila si, že je něco špatně. Ne – cítila na těle, že je něco špatně. Její prsa! Byly větší! Podívala se pod tričko, kde se skrývala prsa minimálně o tři čísla větší než měla! I břicho bylo hubenější... Jak? Co se to děje?

V tu chvíli se ve stínu vedle ní pohnula postava. Elvíra spolkla výkřik. Byla to Svetlana.

Očima těkala ke dveřím a psala něco velmi rychle do bloku, který jí ležel na stehnech.

,,Svetlano?“zeptala se hlasitěji než chtěla. ,,Co se to-,“

Svetlana si rychle přiložila prst ke rtům, aby Elvíru umlčela. Měla čelo orosené potem. Elvíra ztichla. Její tělo se rozklepalo šokem. Co se s ní stalo? Jak to, že má větší prsa? Elvíra si v šoku sáhla na tvář. Měla plnější rty. Měkčí! Dospělejší! Vždyť jí je jen třináct! Tohle nejde! Takhle přeci puberta nefunguje!

Svetlana ji během pár sekund vrazila do rukou sešit s celou popsanou stránkou. Písmo bylo velké a rozklepané, ale Elvíře nedělalo problém to přečíst.

Musíme rychle utéct než si uvědomí, že jsem šla za tebou! Je to mág! A chce tě sníst! Nejsem jeho dcera! Jsem jedna z těch, která přežila nejdéle. Musíme rychle pryč!

Elvíra se podívala zmateně po Svetlaně. Nic nedávalo smysl!

,,Sníst? Počkej - proč mám větší prsa? Co se to děje?“

Mozek jí najednou začal pracovat velmi pomalu. Jako by byla hlavou někde jinde. Žádné slovo nedávalo smysl. Svetlana jí vytrhla blok z ruky, přetočila rychle na novou stránku a začala něco dalšího psát.

,,Nejsi jeho dcera? Tak co tu děláš? Proč?“ Ani nevěděla, zda dokázala otázky položit správně. Myšlenky se pohybovaly v její hlavě velmi zpomaleně.

Elvíru jako by najednou udeřilo něco silného zezadu do hlavy. Mozek se udeřil o každou stěnu lebky a vrátil se zpět. Místnost se zakymácela. Žaludek udělal přemet. Elvíra se chytla za ústa, aby nevyzvracela to, co se jí vracelo nazpět.

Svetlana jí vložila blok do ruky. Ten jí ale vypadl z ruky. Elvíra pustila ústa, aby se zapřela oběma rukama o zem. Nejsou teď nějaké delší? A hubenější?

Hlava se motala v půlkruzích, které se ne a ne zastavit. I přesto se pokusila přečíst, co bylo na papíře napsáno.

Chytil mě v lese. Znásilňoval mě. Viděla jsem už tolik holek jako ty. Vždy jim do čaje přidá lektvar, který z nich udělá ženy, znásilní je a pak sežere! Potřebuje naši životní sílu! Je to mág! Neptej se dál a pojď!

Nedávalo to smysl. Proč by člověk jedl ženy? Proč by z nich dělal dospělé ženy? Jakou životní sílu? Mág? Co je to mág? Z její mysli se vytratilo tolik slov. Existuje vůbec to slovo mág?

Svetlana chytla Elvíru za jednu ruku a trhla s ní. Chtěla jí postavit na nohy. Elvíra neprotestovala. Jakmile se postavila celou svou váhou na chodidla, podlaha se najednou zdála moc daleko.

,Já přeci nejsem tak vysoká!´ pomyslela si Elvíra. ,Nebo snad ano?´

Alespoň se snažila myslet. Nebo mluvila nahlas? Její tělo neposlouchalo. Každý krok šlápla jinam než chtěla. Připadala si opilá. Omámená. Zfetovaná.

Svetlana vydávala divné zvuky. Jako by prskala. Stále táhla Elvíru za sebou.

Elvíra se konečně odhodlala zvednout pohled ze svých dlouhých nohou ke dveřím. V ten samý okamžik její tělo ztuhlo. Svetlana se též zastavila.

Každý sval se v jejím těle napnul jako struna. Nedokázala ani upadnout, natož se pohnout. Upírala pohled do dveří, kde stál Max. Tvář měl plnou zloby. Všechny jizvy v tváři se prohloubily. Vytvářely krátery, které neměly dno. Rty měl pevně sevřené u sebe. Zrzavé obočí se spojovalo do jedné naštvané čáry.

Kolem mu těla vířila energie, která lomila prostor do divných úhlů. Pravou ruku měl nastavnou před sebou. Ukazovala na ně.

,,Ty! Věděl jsem, že ti nemůžu věřit!“křikl až dřevo pod jejich nohama zavibrovalo. Pozvedl levou ruku, ukázal na Svetlanu a máchl rukou k oknu. Svetlana, jako by byla loutka, ji poslušně následovala. Dopadla na zem tak prudce, že zavýskla a vyrazila si dech.

Elvíra se stále nedokázala pohnout. Koukala zorným polem směrem k Svetlaně, která se pomalu zvedla na kolena. Max, držíc pravou ruku stále namířenou na Elvíru, vdupal do místnosti. Dřevo pod jeho těžkými kroky křupalo. Přešel dvěma kroky k Svetlaně, pevně ji chytil pod krkem a přimáčkl ke zdi. Svetlaniny ruce vystřelily k jeho sevření. Otevřela pusu a sípala.

,,Jak ses opovážila?“křičel na ní. Přetočil pohled k Elvíře. Zabodl pohled do popsaného bloku. ,,Kdybych věděl, že si poradíš i bez řeči, nepřipravil bych tě jen o jazyk, ale i o ruce!“

Elvířina mysl se zčistajasna probudila. Hlava se přestala točit.

Svetlana měla pusu otevřenou dokořán. Chyběl v ní jazyk! Jako by jí ho někdy vyřízl! Udělal to Max!

Svetlaně tekly z úst proudy slin. Hlava pomalu modrala.

,,Měl bych tě roztrhat na kusy! Tak jsem se o tebe staral! Cvičil jsem tě jako dokonalou manželku pro mě!“spustil pravou ruku. Elvířiny svaly dostaly volnost. Padla k zemi. Při dopadu pochopila - Svetlana mluvila ve všem pravdu!

Snažila se vydrápat na nohy, ale byla tak rozklepaná, že se na nich nedokázala udržet. Rychle se plazila ke dveřím, které byly její záchranou. Cítila, jak si dře do těla třísky. Ale musela utéct! Bolest byla tatam.

,,Ty nikam nepůjdeš!“zahřměl Maxův hlas a dveře se zprudka zabouchly.

Elvíra se natáhla po klice, ale ta se ani nepohla. Přetočila se se strachem v očích k Maxovi.

Svetlana mu visela ochable v sevření. Ruce jí visely podél těla. Hlavu svěšenou. Mrtvou.

Zahodil jednoručně tělo k Elvíře. Dopadlo od ní asi metr. Vyjekla. Z rozevřených očí vytékaly stužky krve. Mrtvolně hypnotizovaly Elvíru. Z úst jí stále vytékaly sliny.

,,Ne!“vykřikla Elvíra. Otočila se ke dveřím a začala do nich drápat nehty. Cítila, jak o ně přichází. Teplá krev ji stékala po prstech rovnou na zem.

,,Neboj se, tebe si jen tak nezabiju, Elvíro. Díky mému lektvaru z tebe vyrostla nádherná žena,“zasmál se Max. Elvíra se na něj se slzami v očích otočila. Energie kolem jeho těla se stále vlnila jako rozbouřené moře. Oči mu zčernaly. Byly temné jako pozadí místnosti. ,,Nemůžeš mi utéct.“

Přecházel krok za krokem směrem k ní. Elvíra nedokázala mluvit. Jako by si spokla jazyk. Jen se klepala.

,,Ale dovol mi předvést, co se stane, když nebudeš poslouchat - jako tady moje drahá Svetlana.“

Zaklonil hlavu.

Do Elvíry udeřil vír energie jako síla rozžhaveného slunce.

Max vykřikl a serval si z tváře kus masa. Krev se roztříkla prostorem.

Elvíra se chytla za ústa.

Prudkými škuby se připravoval o tvář. Neviděla žádnou lebku, jen vyčnívající chlupy. Chytil se za spodní a horní čelist a trhl.

KŘUP!

Odhodil obě čelisti do stran. Krev mu stékala po krku dolů. Rány se ale hned zacelovaly a nově nabité čelisti se vysouvaly dopředu. Byly delší. Zuby – tesáky jako nože rostly rovnou z tlamy. Přestal křičet a sklonil hlavu. Měl vlčí hlavu! Usmíval se. Hltal její děs.

Padl na všechny čtyři a jedním skokem dopadl na Svetlany tělo. To sebou jen nezdravě cuklo. Elvíra uslyšela, jak křuplo pár žeber.

A začal trhat maso. Elvíra si překryla oči dlaněmi. Ječela. Děsem a hnusem. Krev jí šplíchala až na tělo. Cítila, jak je ještě teplá. Slyšela, jak hltá, jak vzdychá. Užíval si hostinu. Najednou všechny čvachtavé zvuky přestaly. Nastalo ticho.

Elvířiny ruce se třásly tak moc až si na pár místech tváře otevřela ranky nehty. Pomalu roztáhla prsty, aby se podívala, co se stalo. Vlčí hlavu měl jen pár centimetrů od jejího obličeje. Tlamu měl zkrvavenou. Mezi zuby viděla ještě kusy kůže.

Měl zasněný pohled. Skoro jako by zíral skrze Elvíru. Energie kolem něj byla tak hustá, že pronikala Elvířinou kůží.

,,Ženy,“zasípal. ,,Vlastníte tu nejsilnější energii - energii života. Jste stvořitelky života. Jste jeho esencí. Jen vy mě udržujete tu. Proto jsem stále naživu. Díky vám mám moc,“ Elvíra vnímala jeho slova z dálky. Propadala se do své vlastní hlavy. On pojídá ženy. On je mění. Kvůli sobě, kvůli energii.

,A já jsem ta další,´pomyslela si. Močový měchýř jí povolil.

,,A teď ochutnám i tebe, má nová manželko,“přimáčkl ji ramena ke dveřím a oblízl tvář. Elvířiny ruce zaútočily na jeho tlamu. Prudce ho udeřila sevřenou pěstí do spodní čelisti. Zápěstím projela tupá bolest. S ním to ani necuklo. Vůbec mu to neublížilo! Max se jen začal smát.

,,Ale, ale... nevzpírej se.“chytil ji za ruku, která ho udeřila a přimáčkl se blíže. Elvířin pud sebezáchovy se probudil. Udeřila ho druhou volnou rukou. Snažila se, co nejsilněji. Spodní čelist mu cvakla o vrchní. Zavrčel. Hrdelně.

,,Něco jsem řekl!“vyštěkl. Chytil jí i druhou ruku. Začala se cukat. Zády by se nejraději procpala skrze dveře.

,,Za tohle zasloužíš trest,“přitáhl si její ruku před tlamu. Olízl si dlouhým jazykem čelisti a otevřel ji, jak nejvíce dokázal. Její sevřenou dlaň vložil mezi tesáky. Měl tak obrovskou tlamu, že se tam pěst ztratila! Elvíra vykulila oči. Vzpírala se, ale jeho sevření bylo ocelové. Neměla šanci proti jeho síle!

,,Neeee! Nedělej to! Já už to -,“

Secvakl čelisti k sobě. V Elvíře vybuchla nálož bolesti. Zavřela oči a ječela. Cítila, jak Max pouští její nakouslou dlaň. Slyšela, jak žvýká její kůstky a maso. Polykal její krev nenasytně jako žíznivec na poušti.

,,Chutnáš tak lahodně!“vyšeptl mezi polykáním. Dýchání se mu zrychlilo. ,,Nedokážu se udržet! Jsi jako žádná jiná! Dokonalá panna! Dokonalá žena!“ Pustil jí ruce. Elvíra se svezla po dveřích na zem. Stále křičela. Koutkem oka sledovala pahýl své ruky. Ze zápěstí unikal potok krve.

Roztrhl jí spodní prádlo, ve kterém byla oblečená. Nebránila se. Pozorovala svou pulzující ruku a krev hrnoucí se z ní. Už nikdy nebude jako dřív! Už nikdy!

Vnikl do ní prudce a rychle. Jeho penis byl dlouhý a tlustý. Bolelo to. Jedna bolest přebíjela tu další. Poddávala se mu. Nemělo cenu bojovat. Nikdy neměla opouštět svou rodinu.

Najednou se zezpoda ozvalo bušení na dveře. Max ztuhl, přestal přirážet.

,,Je tam někdo?“ozval se z venku mužský hlas. V Elvíře se probudila touha k života. Rychle se nadechla, otevřela ústa a -

Max se přisál k jejím rtům. Najednou byl zase člověkem. Elvíra házela hlavou ze strany na stranu, ale neměla, jak se mu vysmýknout. Maxův jazyk si vydobyl cestu do Elvířiných úst. Nevěděla proč, ale skoro automaticky si s ním propletla jazyk. A v tu chvíli cítila, jak si její jazyk vtáhl do svých úst a prudce ho secvakl mezi zuby. Ústa se jí začala plnit vlastní krví. Dusila se. Kus jazyka se pohyboval jednou v jeho ústech, pak v jejích. Jako kus žvýkačky.

Max se odtáhl, vyplivl kus jazyka a přimáčkl Elvíře obrovoskou dlaň na ústa.

,,Hned jsem dole!“zakřičel směrem k oknu ven, aby to cizinec zaslechl.

Pak se přetočil na dávící se Elvíru. ,,Teď už nikoho nezavoláš. Ale jen tak pro pořádek,“napřáhl se a než stačila Elvíra něco udělat, udeřil ji pěstí do spánku.

Detektiv Beltor Afanasy se rozhlédl po zasněženém lese. Jediná chata v okolí a ještě tak daleko od civilizace. Podivoval se, že se najde někdo chce pobývat v téhle zimě v chatě, když je město příjemnější.

Zarazil si ruce hlouběji do kapes. Bylo mu chladno. Auto nechal dobrých patnáct minut cesty od chaty. Ještě že si vzal mobil s GPS navigací, jinak by tu chatu nikdy nenašel.

Už se chystal podívat na hodinky, protože mu muž odpověděl, že bude za chvilku dole a ta chvilka už určitě pominula, když se otevřely dveře. Ven vykoukla jen hlava. Zrzavá hlava.

,,Dobrý den, pane. Jsem detektiv Beltor Afanasy a mám na vás pár otázek.“udělal krok na zápraží. Muž pootevřel dveře více. Byla to hora masa a svalů. Byl oblečen v jakésim černém kabátě. Vypadalo to, jako by byl na odchodu.

,,Mohl bych vidět nějaký průkaz, detektive? Nechodí sem moc lidí a já si nechci do domu pouštět někoho, koho si hraje na detektiva,“promluvil muž s mírně zúženýma očima.

,Je opatrný. V takové pustině se mu nedivím,´pomyslel si Beltor.

,,Ale jistě, že mám, pane, hned ukážu. Taky bych byl nedůvěřivý na takové samotě,“sáhl do vnitřní kapsy svého zimního kabátu. Svůj průkaz nastavil muži před obličej. Ten ho chvilku zkoumal a pak přikývl. Odstoupil od dveří.

,,Jen račte vstoupit, detektive,“

,,Děkuji,“prošel do chaty Beltor. Udeřila ho vůně bylinného čaje a teplo krbu. Jen dvě křesla, skříňka a malý stolek u okna. Nic neobvyklého. Muž za ním zavřel dveře. ,,Děkuji, mnohokrát, pane?“otočil se k němu, když si prohlédl místnost.

,,Jmenuji se Max,“

,,Max? Nic víc?“podivil se detektiv.

,,To víte, když jste dlouho z města, zvyknete si jen na křestní jméno. Pro zásoby jezdím jen málokdy, není potřeba si zachovávat celé jméno, když ho stejně nepoužíváte.“pokrčil rameny Max a pousmál se. Beltorovi připadala jeho tvář až moc kamenná. Skoro jako vytesaná. Udržoval si odstup.

,,Ano, tomu rozumím. Žijete tu sám?“kývl k další místnosti. Max jen přikývl.

,,Ano, žiji. Moje žena zemřela a děti jsme neměli. Dáte si něco teplého k pití, detektive?“ukázal směrem do vedlejší místnosti, kde se asi nacházela kuchyně. Detektiv přikývl s širokým úsměvem.

,,Nepohrdnu ničím teplým, pane Maxi. Budu vám zavázán,“

,,Stačí jen Maxi,“prošel kolem detektiva a třemi kroky byl pryč z místnosti.

Beltor přešel pomalými, ale hlasitými kroky ke křeslům, aby ho Max slyšel. Nechtěl slídit bez vědomí majitele. Aby se nedostal do nějaké roztržky. Na jednom křesle ležela rozpletená deka i s jehlicemi.

,Každý má právo mít na samotě nějaké koníčky,´pomyslel si Beltor a založil si ruce za záda. Chata byla útulná. Dokonce byla větší než se zdála zvenku.

,,A co vás sem tedy přivádí, detektive?“ozvalo se z kuchyně. Beltor zaslechl, jak Max vyndavá hrnky ze skříňky.

,,Vyšetřuji už druhým rokem vraždy mladých děvčat, které se staly u nás ve městě,“promluvil narovinu Beltor. Není potřeba to zatajovat. Noviny jsou toho plné. A když máte v kanceláři krysu, co donáší novinářům, nic jiného se dělat nedá – jen jít s pravdou ven.

,,A proč jste tady v lese, když se to děje ve městě?“

Dobrá otázka. Velmi pozorná. ,,No, je tu jeden problém. Děvčata byla nalezena ve městě, ale vždy se našel jen kus těla. Naposledy se tak povedlo najít pouhou uříznutou hlavu. Tělo jako by se do země propadlo. Vodítkem je les. U většiny obětí se našlo jehličí stromů.“

,,Les je plný jehličnatých stromů, detektive.“ Slyšel, jak napouští vodu do konvice.

Zase se trefil. Detektiv se zhoupl na patách. ,,Ano, to je pravda. Ale ten jehličnan, který se objevuje u většiny obětí – ne, u všechno, to podotýkám – roste jen v téhle části lesa, ve které stojí vaše chatka.“

V kuchyni bylo ticho. Tedy kromě zapnuté hořáku, který praskal do konvice. Opravdu tu není ani náznak elektřiny. Beltor zaslechl, jak Max vydechl.

,,Takže si myslíte, že jsem tím vrahem já?“ V Maxově hlase nebyl ani náznak zloby nebo rozčílení. Beltor se pousmál. Ten chlap se mu líbil. Jeho upřímnost je v dnešním světě skoro nepředstavitelná.

,,Možné je vše, Maxi. Neobviňuji vás. Důkazy proti vám nemám. Nebo mi snad chcete něco říct? Přiznat se třeba?“Beltor položil otázku se smíchem v hlase. Max se v kuchyni upřímně rozesmál. Znělo to velmi příjemně. Uvolnilo to atmosféru.

Beltorovi najednou něco káplo na hlavu. Přesně doprostřed hlavy. Přestal se smát. Sáhl si do vlasů. Že by do chaty zatékalo ze střechy? Pozvedl hlavu dříve než se podíval na ruku. Na stropě se vytvářela louže krve. A další kapka padla Beltorovi přímo na nos.

Přestal dýchat a ukročil stranou, aby ho další kapka nezašpinila.

Takže je to tak. Max je ten vrah. Jediná chata v průměru jednoho kilometru. Netušil, že by vraha chytil tak rychle. Jeho předchůdce byl packal. Neskutečně líný packal. Za tohle dostane ocenění, o jakém se mu ani nesnilo! Bude v televizi, ha!

Probudil se. V místnosti bylo něco jinak. Atmosféra a energie kolem se změnila. V kuchyni pískala konvice s vodou. Maxův smích se vytratil. Beltor sáhl pod kabát, kde měl zastrčenou v pouzdře zbraň. Dřív než bude pozdě!

Najednou pokojem zavířila teplá energie. Tělem mu projela bolest. Ruka, kterou měl na zbrani, se svěsila k boku. Beltor sklonil oči k břichu, odkud se bolest rozlezla. Díval se na sevřenou pěst, která mu prošla jak zády, páteří a tak střevy.

,,Netušil jsem, že se nějaký detektiv dostane takhle daleko. Jste jen tupé kusy masa. Ale vy jste se, detektive Beltore, dostal až ke mně. Ke vrahovi. Ale zůstane to jen mezi námi, ano?“šeptal mu do ucha Max. Beltor hypnotizoval sevřenou dlaň celou od krve. Kde vzal takovou sílu? Tohle normální člověk nedokáže!

Nohy necítil. Visel jako hadrová pannenka odkázaná na Maxovu ruku. Vyplivl krev na dřevěnou podlahu, kde se mísila s krví kapající ze stropu.

,,Proč?“vyšeptl Beltor. Max vytáhl ruku z jeho útrop. Beltorovo tělo padlo k zemi jako podťaté. Nemohl se hýbat. Chlad mu svíral postupně každou část těla. Pevně sevřel víčka. Je konec.

,,Kvůli žití, detektive.“proneslo to monstrum pokojem.

Chata hořela nádherně. Vydávala takový žár, že po chvilce chytlo dalších pár stromů okolo. Max další stromy pokácel. Nechtěl zničit celý les. Jen pár důkazů. Věděl, že najdou všechna těla. Jak ho mrzelo, že to Elvíra nepřežila. No, možná ji měl otočit, když ji uspal ránou pěstí. Udusila se vlastní krví. A nebo jí neukousávat ruku.

Tušil, že se vydají po jeho stopách. Ale než se policie hne z místa, on už bude pryč.

Přehodil si popruh krosny i přes druhé rameno a otočil se zády ke svému bývalému domovu.

,,Je čas odejít někam, kde mě ještě neznají. A kde bych mohl přežívat dál,“řekl si jen tak pro sebe a vyšlápl do nové várky čerstvého sněhu.