,,A hurá na kutě, kluci! Už je čas! Myslím si, že jsem vás nechala vzhůru dost dlouho! Co by na to řekla vaše maminka?“tleskla dlaněmi o sebe Adéla, aby upoutala pozornost těch dvou zlobilů, které dostala na hlídání.
Ten starší, Filip, který už chodil do první třídy, jen smutně hodil psíma očima v touze ještě zůstat vzhůru. Ten pohled mluvil za vše.
Mladší hyperaktivní zloduch jménem Kryštof jen naštvaně zahodil kousek lega, který měl připravený v rukách. ,, Ale my ještě nejsme unavení, Adél!“postekl si Filip stále zkoušejíc ten smutný pohled.
,,Mamka by nás nechala ještě vzhůru!“hořekoval nasupěně Kryštof s rukama založenýma na hrudi. Adél si jen s povzdechem založila ruce v bok a zfoukla si jeden neposlušný pramen vlasů, který jí padl přes obličej. Určitě se bude řídit pocity a názory dvou malých kluků, kteří umí sotva počítat. Navíc se jejich rodiče vrátí z opery maximálně do tří hodin a za další, což je důležitější, jí za dvacet minut dávají další díl Zoufalých manželek. ,,Nebudeme diskutovat, hoši!“
,,Ale já -“
,,Pokud si vyčistíte zuby a budete do pěti minut v posteli, povím vám strašidelnou historku!“přerušila protesty obou. Klukům se rozšířily zorničky a už se hrnuli s křikem do koupelny.
A za pět minut byli opravdu v posteli s dekou přitaženou těsně pod bradu. V očích nedočkavost a nadšení.
Adél se pousmála, jak dobře to vymyslela a ještě než vkročila do pokoje, rozhlédla se kolem sebe. Na skříni s oblečením seděl asi třiceti centimetrový z balvny upletený lišák. Neváhala a sáhla po něm.
,,Tak dnešní pohádku bude o pyžamožroutovi!“přiskočila k nim na postel a položila lišáka přesně na deku před jejich obličeje.
,,Co je to pyžamožrout?“vykulil oči Kryštof a prohlížel si zvědavě lišáka.
,,Tohle je pyžamožrout!“pokývala lišákem. Filip jen protočil oči: ,,Ale tohle je jen liška! To není pyžamožrout!“
,,A jak to můžeš vědět, Filipe? Ty snad víš, kdo nebo co je to pyžamožrout?“postrčila lišáka blíže k Filipovi. Ten jen pokrčil rameny a dělal, že ho to nezajímá.
,,Povídej!“žádal Kryštof. Adél se pro sebe tiše pousmála – dobře je nalákala.
,,Takže pyžamožrout. Před pár lety tady v ulici vedle žil kluk – byl asi v tvém věku, Filipe -,“ upozornila na něj Adél a Filip najednou opět dostal zájem o historku. ,,... a ten dostal k narozeninám od babičky pleteného zajíčka. No, byla si podobně velký jako tady jen pan Lišák. Ten kluk -“
,,Jak se jmenoval ten kluk?“přerušil ji zničehonic Kryštof. Adél jen sykla.
,,Jmenoval se... no, moc už si ho nepamatuju, ale řekla bych, že asi stejně jako ty, Kryštofe!“dělala, že si nemůže vzpomenout. Kryštof vykulil vyděšeně oči. Alespoň ho to odnaučí mi skákat do řeči, pomyslela si.
,,No a ten Kryštof z toho plyšáka nebyl moc nadšený. Už byl velký a říkal si, že by radši dostal něco lepšího, ale co – bylo to od babičky. Tak si ho vzal. A zrovna v tu chvíli, kdy ho chtěl vzít za ruku a odhodit ho do svého pokoje, babička ho nečekaně chytla i s plyšákem za ruku. Donutila ho se otočit k ní. Přitáhla si ho blíže k ústům, aby ji slyšel jen on a tiše mu pronesla do ucha: ,,Dávej si pozor, Kryštofe. Je to pyžamožrout. Pokud budeš rodiče večer před spaním zlobit, pyžamožrout ožije, sní ti pyžamo a ty už budeš mít jen noční můry do konce svého života. Buď na rodiče hodný a choď spát brzo!“ Kryštof si pomyslel, že se babička asi zbláznila. Taky už byla dost stará, že ano. No, tentýž večer se mu vůbec nechtělo spát, skákal po posteli, rozhazoval své uklizené hračky. Rodiče mu vynadali a donutili ho jít spát. Kryštof byl naštvaný a ten jeho blbý plyšový zajíc na něj pořád civěl těma svýma černýma očima, tak ho zkopl z postele na zem a zadíval se na strop. V hlavě měl tolik myšlenek, které skákaly jedna přes druhou a ne a ne usnout. Rodiče vedle koukali na nějaký film a on by se tak rád díval s nimi, když najednou uslyšel podivný zvuk – jako když se něco šoupe po zemi. Ztuhl v posteli a jen stále koukal do stropu. Najednou ucítil, jak mu něco od nohou pomalu zvedá deku, nebo ji to stahovalo na zem? Netušil. Jen věděl, že v místnosti není sám. Pootevřel pusu, aby vykřikl, protože cítil, jak se něco těžkého vyškrábalo pod dekou na postel a blíží se to k jeho nohám. A najednou se ho to dotklo!“
Adél vykřikla a kluci nadskočili. ,,Kryštof chtěl vykřiknout, ale nemohl. Jako by ztratil hlas! A najednou se odvážil zvednout deku a podívat se. Udělal to rychle a vykřikl! Pod dekou seděl jeho zajíček s zuby ostrými jako jehly. Usmíval se a zavrčel. Než stačil Kryštof něco udělat, skočil mu zajíček po kalhotách od županu a začal ho trhat drápy, které by mit neměl. Kryštof neváhal a kopal nohama do toho plyšáka, ale ten se nepustil! Jen dál trhal, polykal a kousal jeho pyžamo.
,,Kryštofe? Co se děje?!“ozval se najednou hlas tatínka od dveří a světlo osvítilo celý pokoj. Zajíček najednou ztratil svůj život a padl opět jako neškodný plyšák ke Kryštofovým nohám. A Kryštof už pořád jen křičel a křičel do konce svého života,“
Oba mladí na ní zírali s dokořán otevřenými ústy. Adél si uvědomila trochu pozdě, zda to nepřehnala s tím strašením, ale přeci tu budou ležet oba spolu a když budou chtít nechá i rozsvíceno a třeba -
,,To bylo super! Tak dobrou noc! Myslím si, že budu mít dobré sny! Jsi dobrá vypravěčka, Adél.“zvedl nadšeně jeden palec Filip, zachumlal se do peřin a otočil se od ní. Adél se pousmála. Když se ale podívala Kryštovi do očí, trochu se zhrozila. Těkal očima z místa na místo, vypadalo to, že má strach. A to dost velký.
,,Ale – ale já se nemusím bát pyžamožrouta, že ne? Já jsem hodný kluk! Já chodím spát a rodiče nezlobím!“začal se trochu klepat. Filip se trochu pootočil a opět protočil očima.
,,Jasně, Kryštofe, to je jen pohádka. Žádný Kryštof vedle v ulici neexistoval. Jen jsem si to vymyslela. Promiň. Tenhle fešák lišák -,“pokývala s ním ze strany na stranu těsně před jeho obličejem. ,,..By ti nikdy neublížil. Jasné? Je to jen pohádka.“
Přejela ještě Kryštofovi liščí packou přes obličej až se začal smát, že ho to lechtá. Adél se ulevilo. ,,Tak a teď spát. Zhasnu a nechám pootevřeno, abyste viděli světlo z obýváku, ano, Kryštofe? Tohohle fešáka posadím se,“vstala z postele a položila ho na své místo na skříň. ,,Aby vás hlídal jako do teď. Tak dobrou noc.“
,,Dobrou,“řekli oba sjednoceně. Adél zhasla a přizavřela dveře.
Kryštof zíral do stropu. Nějak v pozadí toho příběhu se cítil nesvůj. Věřil Adél, že si to vymyslela, ale co když to říká jen pro to, aby se nebál. Vždyť dospělí někdy vymýšlejí lži, aby děti nevěděly pravdu. Někdy to dělají!
Filip na druhé straně postele už tiše oddechoval. Usnul docela rychle. Kryštof se pomalu posadil, aby svého strašího bratra neprobudil a pootřevřel svůj šuplík vedle postele. Strčil tam ruku a chvilku potichu a nenápadně hledal. Po chvilce jeho malé ručky nahmataly to, co hledal. Kov ho zastudil do dlaní. Na světlo vytáhl malý kovový nožík jménem rybička, který dostal od tatínka naposledy, když byli rybařit.
Kryštof se přetočil ke skříni, kde seděl lišák a jemně zúžil oči: ,,A zkus se ke mně přiblížit, lišáku.“Položil se na postel, rybičku pevně v ruce pod hlavou a hned se mu klidněji usínalo.
Všude byla absolutní tma, ale Kryštofa něco probudilo. Jako by se někdo pohyboval po pokoji. Vykulil oči a cítil, že přestal dýchat. Neviděl na stěně žádné světlo z obýváku – Adél už musela odejít a rodiče už jsou asi doma, ale co je to za zvuk?
Cítil vedle sebe Filipa, ale ten jen ležel. Měl ho probudit?
Něco dopadlo na zem. Jako když spadne plyšák. Kryštof si přetáhl deku přes hlavu velmi pomalu a potichu. Podíval se do své levé ruky, kde svíral rybičku. Pomalu a velmi rozklepaně vytáhl čepel, která se mu zaleskla před očima. Dodala mu odvahy. Pomalu si stáhl deku z hlavy a opatrně, aby neprobudil bratra, kterého chtěl chránit, se přetočil ke dveřím.
Pokoj vypadal v pořádku, dveře byly pootevřené stejně jako když odcházela Adél, ale.. najednou na sucho polkl. Lišák už neseděl na svém místě! Jeho místo na skříni bylo prázdné.
A najednou se to stalo, deka u jeho nohou se pomalu zvedala a něco se cpalo pod ni! Něco malého, maximálně třicet centimetrů vysoké! Kryštof už byl jen taktak od toho, aby vykřikl, ale ne! Musí to zvládnout!
Najednou se ho dotklo něco chlupatého jeho kotníku. Kryštof sebral všechnu odvahu, vykřikl a prudce se posadil, vytrhl se té chlupaté věci a když už se natahoval, že bodne, omylem se převážil a cítil, že padá i s otevřeným nožem z hrany postele. Najednou se jeho ruka s napřaženým nožem o něco tvrdého zarazila a prorazila skrz. Ozvalo se loupnutí jako když praskne žárovka.
Kryštof přepadl z postele na zem a když i ta věc, která byla vedle postele dopadla těsně vedlě něho, začal křičet.
Těsně vedle postele seděl straší bratr Filip s rybičkou pevně zaseknutou v lebce, oči doširoka vytřeštěné a na ruce měl nasazeného plyšového lišáka.
Kryštof křičel a už nikdy nepřestal.
