Vodník
Neděle v chalupě nudná byla, mladá dcera chvilku neposeděla.
Matce své tím nervy drásala a proto nevydržela: ,,Táhni ven k jezeru, dcero!“
Dítě jen sáhlo po mobilu a bylo.
Měsíček svítil v plné síle, dívka nakopla při cestě kámen ledabyle.
Přeletěl dvě louže až do jezera, kde se ztratil zcela.
Na konec lávky se posadila, do uší sluchátka strčila
a hudbu si pustila.
Dunění hudby zběsilé, nohy do vody spuštěné,
rozvýřily hladinu jezera
a měsíc z odrazu zmizel zcela.
Hladila jezera se rozestoupila – nahého, vypracovaného, vodního muže propustila.
Pohodil měsičním světlem zelené vlasy své,
temně modré oči zabodl svádivě do dívky lidské.
Dívka, nevnímajíc vodníkův příchod,
netušila, že se k ní blížil po hladině – krok co krok.
Vodník sledoval dívčinu tvář ozářenou světlem mobilním,
do žblunkání a kuňkání jezera se zdála být jeho světlem jediným.
Zastavil se těsně před lávkou,
rozhodil vlasy na upoutání pozornosti a přímnost svou.
Konečně se pohnula,
ale jen si poposedla!
Pozornost vodníkovi stále nevěnujíc,
s hudbou ve sluchátkách se sem tam pohybujíc.
Trpělivost vodníkova přetekla ve zlost,
jak ho může ignorovat! MÁ TOHO DOST!
Povolal mocné síly jezerní,
vzduchem se prohnal silný vítr severní.
Hladina vody se vzepjala jako vodníkova hruď:
,,Volám tě mocná sílo rybí, hned tu buď!“
Jak řekl, tak stalo se,
hladina rozevřela se
a ryba do dívčina obličeje rozplácla se!
S výkřikem a děsem dívka sledovala, jak sebou ryba házela.
,,Co to, sakra?!“zvedla hlavu.
Opravdu stál před ní vodník... naživu?
Sluchátka z uší jí vypadla,
stejně jako ústa, která k zemi klesla.
Uklonil se, vlasy smáčel ve vodě,
naparoval se před ní hrdě.
,,Smím prosit o tanec?“
Podívala se po něm nevěříc:
,,Ženy prý topíš pro dušičky!“
Povzdechl:
,,Ale to bych je musel chytat do skleničky!“
Stále mu nevěřila, vždyť tu před ní stál!
Sám vodník – jezera Král!
Dušičku svou ale nedá mu,
pomalu zvedla se na cestu k domovu.
,,Děkuji za návrh, pane vodníku,
leč mamka dělá mi k večeři pečínku!“
Zprudka se otočila, nohu k prvnímu kroku připravila.
Vodník naštvaně zavrčel, na další šanci čekat nechtěl!
Ozvalo se křupnutí,
lávka pod dívkou se hroutí.
Vodník neváhal a po dívce skočil,
hlubinu jezera jí vnutil.
Nestačí vykřiknout, jak plní se jí plíce vodou,
na dno nedosáhne nohou.
Hladina se za oběma uzavřela, jediná věc na hladinu vyplavala – dívčin mobil.
